přidáno 16.05.2017
hodnoceno 0
čteno 63(1)
posláno 0
Ioli si utřela pot z čela a popadla další krabici s jídlem. Nákladní prostor auta už byl skoro plný, ale Erik je pořád honil do práce. Všichni hlasitě oddechovali a mokrými rukávy si stírali pot z tváří.
„Ještě čtyři hodiny do úsvitu. Měli bychom sebou hodit.”prohlásila Sára při pohledu na hodinky.
Erik zhodnotil náklad, zakryl ho plachtou, pak zavolal všechny zpět a poskládal je do auta.
„Panstvo, vyrážíme.”usmál se.
Erik dupl na brzdy a vystřelil ze skladu, který ještě kluci stihli zase zavřít, aby to nebylo nápadné.
Všichni si oddechli.
Konečně mířili zpět ke svému domovu a přátelům.
Jeli temným městem. Nikdo nemluvil, všichni byli pohrouženi do svých myšlenek, které nehodlali sdělovat.
Sára vzpomínala na svoji malou sestru. Virus už byl tehdy všude na světě a jejich rodiče na něj zemřeli stejně jako tisíce dalších lidí. Musela se starat o svoji malou sestru, které bylo teprve pět let. Kradla. Později ji začali pronásledovat a ona dělal vše proto, aby sebe a svou sestru ochránila. Naučila se zabíjet. Ale jednoho dne se na paži její malé sestry objevil černý výrůstek. O pár týdnů později zemřela a Sára se propadla do hlubin zoufalství. Kdyby ji tehdy Michael našel dříve, možná by dokázala sestru zachránit. Možná…
Jack vzpomínal na svůj poslední den na svobodě. Byl to delikvent. Kradl a přepadával lidi. Dělalo mu to radost. Byla na něj vypsána odměna, když bude živý předán policii. Tehdy udělal chybu a jeho dny byliy sečteny. Už ho vedli do plesnivé cely, když ho Ochránci vyrvali ze spáru spravedlnosti a vzali ho mezi sebe. Michael Cross mu změnil život.
Erik přemýšlel nad budoucností. Jak chce ten blázen Michael udržet Ochránce? Takhle to dlouho nevydržíme? Kopeme si vlastní hrob? Copak to nevidí? Ne, on to všechno ví, ale věří. Chce zachránit lidi, kteří trpí za cenu čehokoli. Vždycky by takový. Vždy se až moc zajímal o ostatní. Vždy byl na straně těch, kteří ho potřebovali. I já ho potřeboval. Budu mu to schopen vůbec někdy oplatit? Zachránil mi život. A Rose taky…
Ioli v hlavě vířily myšlenky na virus. Byl sem přinesen meteoritem, na kterém přežíval její předek. Ten dokonalý organismus. Takže je za to, co se teď děje na zemi, taky zodpovědná. Má mimozemskou krev v žilách. Její síla skrývá stejný virus. Nosí ho v sobě. Nosí v sobě smrt. Nebo je sama smrt? Už vlastně ani nevím, kdo jsem. Tehdy, ve tmě a chladu, jsem si byla jistá, co chci a kým jsem. Byla jsem zrůda lačnící po pomstě a krvi. Ale teď je všechno jinak… Erik mi ukázal, že někteří lidé nejsou zrůdy. Že mohou milovat. Ukázal mi, že i já mohu milovat a mít rodinu, které na mně bude záležet. Jsem Ochránce? Chci jím být.
Možná by takhle v tichosti jeli celou cestu domů, kdyby náhle Jack nezařval. Všichni nadskočili, když zaslechli ten zvířecí řev, který náhle prořízl ticho. Ioli věděla první, co se děje. Ucítila ten kovový pach dříve, než ostatní mohli spatřit rudou louži krve.
„Do prdele.”zanadával Erik, který se koukl do zpětného zrcátka.
Ioli se též ohlédla a zalapala po dechu.
Za nimi se hnali lidé v černých autech. Někteří z nich seděli na kapotách a mířili na auto, ve kterém teď Marion zastavovala Jackovi krvácení.
Počátek.
Lidé na sobě měli tmavě modrou uniformu se stříbrnými odznaky na prsou.
„Eriku, jeď rychleji! Dohánějí nás!”
„Nemůžu! Ztratili bychom náklad.”
Erik kličkoval po silnici, aby nepřátelům ztížil míření. Ale i tak jim kulky létaly kolem hlavy. Ioli s vyvaleným okem sledovala dění okolo sebe. Hleděla na krev pod sebou. Poslouchala křik ostatních, ale nevnímala, co říkají. V uších jí hučelo a její hrdlo se stáhlo tak, že chvilkami se nemohla ani nadechnout. Třásla se.
B-bojím se? Tohle je strach? Proč se bojím? Myslela jsem, že já už se bát nemohu…
Očividně můžeš. Ha, ha, ha! Jaké to je? Cítit smrt za svými zády? Líbí se ti to?
Běž pryč.
Kdybys tehdy neváhala, nemuselas tu dnes sedět a bát se o svůj život. Kdybys splnila svůj slib!
Ne! Nechci být taková! Tito lidé mě přijmou.
Lidé tě nikdy nepřijmou!
Bojím se.
Tak zabij.
Bojím se!!
„Sáro, Filipe, střílejte! Marion, snaž se ho udržet na životě! Nesmí nás dostat!”zařval Erik, kterému na čele vyskočily krůpěje potu.
Sára s Filipem se vyklonili z oken a pálili po nepřátelích. Ioli nesledovala, jestli někoho trefili. Zatínala ruce v pěst a kousala ret.
Strach tě jen omezuje. Zbav se ho…
Bojím se…

Do nosu ji udeřil štiplavý pach kouře. Odněkud z jejich auta stoupal šedý oblak. Jack řval. Sára sprostě nadávala a střílela. Erik prudce zahýbal doprava, do leva. Ostatní se krčili, aby je nezasáhla jedna z kulek, které jim ničili naději.
Ioli slyšela, že motory nepřátelských aut se blíží. Byli velmi blízko.
Naděje, že se z toho dostanou, byla malá, velmi malá. Ale oni se stejně snažili. Nejen proto, aby si zachránili život a vrátili se domů, ale i proto, že na nich záleží osud Ochránců. Toho co vezou, není mnoho, ale vystačí to do doby, než Michael najde jinou cestu. Proto musí přežít a vrátit se zpět.
„Eriku! Prosím, jeď rychleji!”křikla Sára.
„Nejde to! Jsme moc těžcí!”
„Prosím…”zaslechla Ioli Sářin šepot. Otočila se k ní a spatřila slzy na její tváři.
„Došly mi náboje.”řekla potichu Sára.
„Prosím, Jacku, vydrž. Zůstaň tu s námi. Neodcházej. Bude to dobrý! Slibuju!”mluvila Marion na Jacka, který pomalu ztrácel vědomí. Marion mu na bok tiskla svoje tričko zbarvené rudou krví. „Neumírej. Tohle nesmíš! Jacku!” Marion také plakala. Rukou hladila Jacka po obličeji.
Roland na hrudi tiskl malého plyšového králíčka. „Sharlotko, já se ti vrátím. Řeknu ti pohádku před spaním. Nesmíš plakat…”
Bojím se…
Sakra! Uvědom si! Ukaž jim, kdo jsi! Ty nejsi slabá! Vzpomeň si!!!
Ioli se zhluboka nadechla. Prudce a hlasitě. Erik na ní pohlédl. Z jeho očí vyčetla zoufalost.
Takového Erika neznám…
Pevně se mu zahleděla do očí. Snažila se ho pohledem uklidnit. Snažila se mu sdělit, co chce udělat. Co musí udělat.
Erik vyvalil oči a zavrtěl hlavou.
„Já musím.”naznačila mu rty, jelikož ji nemohl přes ten ruch slyšet. On dál vrtěl hlavou. Nechtěl, aby to udělala. Ale Ioli byla rozhodnutá.
Konec konců, pro tohle byla stvořena. Před tím, než ji lidé chtěli použít jako zbraň, měla sloužit jako naděje. Záchrana.
Strhla si pásku z oka.
„Nezastavujte! Jeďte!”zakřičela, než vyskočila z auta.
„Ioli! To nesmíš!”zařval zoufale Erik, ale pozdě.
Ioli tvrdě dopadla na asfalt, překulila se a stanula proti nepřátelům.

ikonka sbírka Ze sbírky: Bílá smrt

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bílá smrt-34. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Bílá smrt-35.kapitola
Předchozí dílo autora : Bílá smrt- 33. Kapitola

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku