Kapitola první, o alkopankáčství. Pozorně se, drahé děti usaďtě a pohodlně čtěte ty řádky pošetilé.
přidáno 10.05.2017
hodnoceno 4
čteno 444(10)
posláno 0
Podívejte se, je skoro půlka máje a já jsem dostal neštovice. Svým způsobem příhodná, byť svědivá okolnost žití. Nepřijde-li v dětství, přijde pár týdnů před státnicemi.
Sedím u počítača, svádí mě pařit. Pravda, chvilku jsem pobíhal v krytech nukleárního holokaustu, ale už jsem procitl a uvědomněle si uvědomuji (pozvolna, na psancích a tak..) závažnost situace; zkoušky z matematiky a fyzikální chemie, nerozvolnitelnost rozvolněného ročníku a fatální důsledky v případě selhání studia jak v rovině společenské, tak i duševní - ztracené roky bolely a chutnaly by hořce. Ne jako hořce (nesnáším ten rým), řekněme jako řeřišnice hořké. Budu Vám vyprávět příběh nejmenovaného valašského hipíka a možná se dostanu i k neštovicím.


Je neděla, tak razím s notorickým alkopankáčem a bohémským stěžovatelem Admanem na Dušnou, navštívit kámoša z Hovnetu. Přišel na busák s červeným randomšitem, tož dobré. Vyjedem na kopec a zrovna zajdem ke starému výčepnímu na jedno. Adman tvrdí, že Čunek si zaslouží smrt. Odporuju, že abys mohl něco takého řect, musíš toho člověka alespoň znát. Oba se shodnem, že je fajn, že už nemá tři státní úřady najednou. Taky řešíme přehradu Skaličku, nikdy nevznikne!
Místo ke kámošovi jdeme raději navšívit místní čarovílu do její nedaleké chýše. Dáme si čaj a taky pár lahváčů. Řešíme panictví. Pak společně válíme sudy z kopca, autobusem.
Na Vsetíně sa všeci rozprchli, čarovíla paradoxně na pálení čarodějnic, Adman neznámo kam s mým batohem a v ruce mě zůstalo jen rozpité víno v petce. Jdu si užít západ slunce na střechu lidového domu s výhledem na tobogán. Cestou dolů urvu rýnu a šéfík liďáku na mě zavolá policisty. Před nimi rýnu nasazuji zpět a domluvíme se, že pokud mě ještě znovu večer potkají, bude zle.
Jdu pryč, do centra. Na chodníku leží urvaná značka se zákazem stání s bílou cedulkou "vozidlům zásobování stání povoleno max. 15 min.".
„Hmm, třeba se ještě bude hodit na chalupě,“ říkám si a hážu si ji na rameno. Je pekelně těžká. Mezitím se část Vsetína začíná srocovat u splavu na Bečvě, kde probíhá pálení čarodějnic. Svižným krokem mizím z centra a po kolejích na odvráceném a liduprázdném břehu Bečvy jim kráčím vstříc. Vlakům se bravurně vyhýbám. Cesta je dlouhá a značka těžká, musím často střídat ramena. Konečně dojdu až na úroveň mocné hranice na protějším břehu, již vzplanulé. Chvíli ji pozoruju, občas pozdravím pár obyvatel na své straně Bečvy, kteří pozorují z povzdálí. Pak mě napadne Bečvu překročit přes železné molo a následně kousek přebrodit napříč splavem. Motám se s cedulí, občas zavadím o železnou konstrukci mola. Jak se blížím ke splavu, míjím policejní hlídku - dvě káry a cca šest švestek. Požádají mě, ať položím tu ceduli. Jsou to ti samí, které jsem potkal u liďáku, naštvaní, že jsem porušil svůj slib. Legitimizují mě, v záchvěvu zoufalství se snažím vrhnout do řeky a přeplavat za přáteli, kteří se společně s masou ozářených hlav veselí na protějším břehu. Za to mě sundají na zem, dají preventivní pěst a pouta. Požádám je, ať mi opatrují brýle a věci a jedeme do nemocnice. Tady si lékař něco naklepe do počítače, „Zdravíčko slouží?" a už si to fičíme po dálnici do Kroměříže.
Cestou si s "pětkou a patnáctkou" hezky povídáme, pouta mám v celku volná a nemusím si na nich sedět, až mám pocit, že - jak sami svůj noční výlet okomentovali - to nakonec bude pro všechny z nás jen ulejvárna, ale na Vsetín se policisté vracejí sami. "Tak jsme tady, Pekelně Zasrané Spaní," vysvětluje mi Pětka a vede mě do velké budovy s hezky natřenou fasádou.
"Berete nějaké drogy?" ptá se doktor a prohlíží si ruce a nohy.
"Jasně, jsem pikař," odpovídám ironicky, „jaké je vaše vzdělání?“.
"Hmm, tak se převlečte do pyžama, tady máte vodu". Příliš si nechce povídat, ale já to chápu, rutina.
Uvede mě do mé cely. Horko, trochu smrad. Dvě kamery na obou stranách zdí, mříže na oknech i na dveřích. Co asi všeci dělají, co čarovíla, skauti, co luháci? Měli by být na tom pálení taky. Říkám si, že jsem se zachoval docela pohansky, jak jsem tam tak nakráčel s cedulí a na opačný břeh. Jen ta cedula mohla být raději dřevěná hůl, veřejní činitelé nesnesnou, když se jim šahá na veřejná činidla. No co, asi to tak mělo být. Prohlížím si okna, jsou matná. Neuvidím slunce ani hvězdy. Než usnu, slyším ještě pár opilců, jak se hádají s doktorem. Dokonce tam přišel opravdový pikař a bezostyšně se přiznává, že si ten večer dával, alkohol žádný. Během noci ke mně přiřadí ještě jednoho nešťastníka.
Ráno za svítání se ještě chvilku převaluju a pak se posadím na postel. Je tu ještě větší horko než večer. Procitne i starý hříšník na vedlejší matraci.
„Za co tu jsi?“ Ptám se a připadám si přitom jako v opravdické base.
„Pohádal jsem se s bejvalkou, vyhodila mi věci a musel jsem odjet vlakem“.
„No ale jak ses sem dostal?“
„Byl jsem opilý a u Kromclu mě výpravčí předal měšťákům. Mám tu něco?“ Ukáže si na oko.
Usměju se. „Jo, docela moncla. Cajti?“
„Zasranci. To víš, že jsem se s nima pral, jenomže oni se moc neserou. Dali mi pouta a pak pěstí. Co ty?“
„Naštval jsem policajty, ani jsem nebyl moc opilý..“ opřel jsem se o zeď a napil vody.
„Kolik může být hodin? Musím se dostat do Prahy na stavbu. Doufám, že mi ty svině nezvaly prachy a klíčky“.
„Nějaký kšeft?“
„Jo, jsem živnostník. Ale předtím jsem byl dvacetdva roků u armády. Zahraniční mise, Afgánistán a tak“
„Hmm, co si myslíš o NATO? Docela mi vadí humanitární bombardování.“
„Jo, byl jsem i v Iráku, odstřelovač. Hodně věcí jsem radši zapomněl a taky jsem vyhodil armádní knížku. Policajti když mě lustrují, tak mají část informací začernělých.“
„No, myslel jsem humanitární bombardování Bělehradu, vadí mi, že jsme součástí aliance vedené USA..“
„Mh, to je naprd.“ Povzdychne si a podívá se ke dveřím.
Vstanu a zaklepu na dveře. Otevře sestřička. „Můžu ještě vodu?“ „Jistě, moment,“ uslyším kohoutek a pak se vrátí s plnou lahví od matonky. „Kolik je prosím hodin?“ „7“ „Ok, díky“.
„Jak dlouho nás tu budou ještě držet?“ zeptám se, „hmm, to nevím“.
Pak mě napadne se představit a ještě chvilku si povídáme, řeknu mu že studuju, to ho překvapí. Přijde sestřička a zeptá se veterána jakého má obvodního lékaře. Za chvíli se objeví zřízenec s igelitovým pytlem plným oblečení.
„Tak se drž, snad pustí i Tebe, já už jsem tu celkem dlouho“.
Odejde a sestřička mi řekne, že za pár hodin přijde doktor na vizitu. Je první máj, je lásky.. ále, vem to čert, v takovém prostředí se nedá myslet na poesii, říkám si a raději si ještě zdřímnu, abych zabil čas přestože už slyším slabý zpěv ptáků, což mě naštve. Pak mě probudí kroky. Sestřička se zeptá, jakého mám obvodního lékaře. Zřízenec mi donese moje oblečení – kožené pohorky, kožený kabát s límcem, manžestráky s natrhlým kolenem, se kterýma jsem byl na Nordkappu. Obleču se a jdu si pro věci. Doktor nepřišel. Sestři mě dá šek a lístek s odjezdama busů.
Je den bez mráčku. Opouštím to místo, neohlížím se. Vlasy nechám volně, jsem volný, usměju se. Zavolám kámošovi, že jsem tady byl, docela čumí, Pasta sa směje, kam sa valašský hipík dostal. Na vlak je to štreka. Su zesláblý, plahočím se přes krásné město se starými staveními porostlými psím vínem. V kašně si opláchnu obličej. Na nádraží je to dálka. V matu si koupím kafe a cestou do Valašského Meziříčí hledím do placaté krajiny. Nelituju, žiju. Ve Valmezu, neméně krásném městě se projdu, koupím si sladkosti a pití a jedu zpátky na Vsetín. Posléze se jedeme projet se skautama k Bečvě. Za Hovězím zahnu k řece a vlezu do Ní. Očisťující a chladná voda, jarní voda, jsem zase tam, kde mám být.

Inkubační doba neštovic je týden. Týden uplynul a sázím na tu zpropadenou záchytku. Né, že to řeknete máti. Stálo to za to, i když odřeniny se hojí pomalu, ramena bolíja a taky mě přišlo, že mám odposlouchávaný mobil, ale to je hovadina.

Je třetina máje,
státnice čekají za dveřmi a tam venku láska.
Jsme kousek od ráje
fyzikální chemie věř mi, ty nejsi má vráska.


…ale mám neštovice, tak se jdu učit na zkoušky.
Mír vlastencům i sluníčkářům..


přidáno 11.05.2017 - 18:19
Já bych jim tam nakecal takových kravin, jde o to, jestli by to brali jako vtip. Bože, jakoby někdy nebyli mladí. Děda je psycholog, ale dělá posudky násilníkům, navíc v cizině. To bys musel zabít někoho na Slovensku a měl bys to v cajku, po psanecké známosti. Tatík nerespektuje listovní tajemství, to je větší průser, než cos udělal ty;-)
přidáno 11.05.2017 - 17:54
Ano, to musím. Taky že už mi volala paní z pneupakárny o prohlídce s mistrem... a ráno otec, že přišel ňáký dopis a tak ho syčák otevřel a našel šek za odběr krve..
Tož díky ogaři :-)
přidáno 11.05.2017 - 17:35
Haha, super, hodí se k popíjení španělského lomcováku. No ty neštovice, to bude hodně velká pravděpodobnost, že to máš odtamtud. Musíš ten nocleh zacálovat? Holt musíš na brigádu. Hodně štěstí s chemií.
přidáno 11.05.2017 - 08:15
Četl jsem to nepřihlášenej nad ránem po procitnutí ze zapíječky kamarádovo zbrusu nové dcerky. Tj. ideální rozpoložení :-)
Takže rychle a jednoduše: Boží! :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Než to více rozkvete, bude červen. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : heavy psychedelic metal
Předchozí dílo autora : Čarodějce.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku