Nehledejte mě v tom. Stejně bych řekla, že jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná a jedná se jen o výplod vaší fantazie. Ale přeci jen... Možná malé rozloučení, možná vysvětlení... Kdo ví.
přidáno 17.05.2008
hodnoceno 5
čteno 1002(20)
posláno 0
Ranní cigaretku si nikdy neodpustil. Ať se dělo co se dělo, bez této důležité události se jeho den nemohl obejít. Je možné, že i kdyby přímo vedle něho vybouchl Černobyl, musel by si zapálit svou nepostradatelnou, milovanou cigaretu. Nebo možná taky ne. Nevěděl to, jak by také mohl? Na nic si nehrál. A když se udála ona katastrofa v Černbylu, ještě dávno nekouřil. Navíc. Ale už bezmála pět let opakoval svůj každodenní rituál a nehodlal na tom nic měnit.
Každé ráno v půl šesté ho probudil budík načasovaný v jeho hlavě. Probudila ho chuť na tabák a kávu. Vstal tedy, uvařil si kávu a zatímco čekal, až se o pár stupňů ochladí a nasával její omamnou vůni, balil si úhlednou a po všech stránkách dokonalou cigaretku. To byla jeho nejoblíbenější část dne. Proto si ji také musel pořádně vychutnat, vždyť ho čekal ještě celý dlouhý den obzvláště náročný svou nepřekonatelnou nudností.
Tak tedy seděl, popíjel svou kávu a kouřil cigaretu. Nikdy si nesmím najít nekuřačku, nejednou se mu mihlo hlavou. Kdyby mi odpírala i tohle ranní potěšení… Hrůza pomyslet! Celý svět jako by se zastavil v tomto kouzelném okamžiku. Nicméně stejně jako nudná hodina matematiky jednou skončí, i tato chvíle dala sbohem a odešla bez rozloučení a falešných příslibů svého návratu. Tak tomu bylo. Ještě nikdy se nerozloučila, ale pokaždé se vrátila. Asi byla zamilovaná. S povzdechem vstal, vzal si sako a odešel do práce.

Tramvaj byla jako obvykle přecpána ospalými, rozmrzelými lidmi s rozespalýma očima, lidmi, jimž z úst nechutně páchla nevyspalost, zubní pasta a zbytky snídaně. Nebo kafe a cigarety. Nerozčilovalo ho to, ale zároveň se ani netěšil, až zazní varovný signál a on bude muset vystoupit z tramvaje a prožít si toto šílenství ještě mnohem intenzivněji – v metru. S lehkým povzdechnutím vstoupil do vstupní haly metra a zamířil kolem štípaček na lístky k eskalátoru.
Najednou se však stalo něco, co ho probudilo z několikaletého zasnění. Srdce se mu rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a horko mu stoupalo do tváří. To, co před sebou viděl, bylo krásnější než všechny ty ranní chvíle s cigaretkou a kávou dohromady. Ta žena, o dost mladší než on, stála zcela bezradně před informační tabulí, z níž se evidentně bez šance snažila něco vyčíst. Její velké tmavé oči vypadaly velmi zmateně a chvílemi i trochu rozzlobeně, drobný nosík samým soustředěním ohrnovala a nechápavě zvedala hezky tvarované obočí.
Těžko říct, koho z nich udivilo víc jeho: „Můžu vám nějak pomoc?“ Ať už tím ale byli zaskočeni sebevíc, oběma se ulevilo. Každému ale jiným způsobem. Ona si šťastně oddychla.
„V tomhle aby se čert vyznal! Potřebuju se dostat na Nádraží Holešovice, poradíte mi? Bydlím tu sotva pár dní a musím přiznat, že Praha je větší vesnice než jsem očekávala.“
„Holešovice? No samozřejmě! To pojedete…“ začal jí horlivě popisovat cestu. Ještě štěstí, že Prahu znal líp než svoje boty, protože jí byl tak okouzlen, že jen ztěží stíhal kontrolovat, co říká.
„… a pak už jen vyjedete po schodech nahoru a uvidíte šipku, tam už nemůžete zabloudit.“
„Děkuji mockrát. Jsem tady fakt ztracená, snad se příště polepším,“ zeširoka se na něj usmála. Netušila, co všechno její úsměv způsobil.
„Praha je krásné město. Jestli budete chtít, můžu vás s ní seznámit. Ale za jedno odpoledne to asi nestihneme,“ vypadlo z něj rychleji, než se stačil zastavit. Opět bylo těžké rozhodnout, kdo byl více zaskočen. Sklopila oči, bylo vidět, že je v rozpacích. Zamyšleně na něj pohlédla a usmála se, trochu rozpačitě. A smutně.
„Byla bych moc ráda.“
„Tak fajn. Co třeba v sobotu?“ nadhodil ledabyle.
„Dobře. Tak tedy v sobotu tady?“ navrhla. Prsty si pohrávala se zlatým prstenem na levém prsteníku, vůbec jedinou její ozdobou. Nevšiml si toho, přestože ji doslova hltal očima. Muži si takových maličkostí nevšímají.
„Budu se těšit.“

Toho jinak obyčejného sobotního rána se stalo něco zvláštnho. Jeho doteď spolehlivý budík se přeřídil o hodinu dřív. Místo v půl šesté se vzbudil v půl páté a nemohl dospat. Ikdyž věděl, že do smluvené schůzky má ještě několik hodin času, už neusnul. Dokonce i svou neodmyslitelnou ranní cigaretku samou nervozitou nedokouřil. Doma už nemohl vydržet, tak se pomalu vydal na místo jejich prvního setkání.
Když konečně dorazila, byl jí okouzlen ještě daleko víc než předtím.I ona vypadala velice potěšeně a celé to působilo až nechutně ideálně. Hned na začátku se omluvila, že dnes bude muset jít brzy domů, ale navrhla okamžitě další termín prohlídky města – příští sobotu. Srdce mu zaplesalo falešnou vyhlídkou společně stráveného zbytku života.
Během jejich schůzky zjistil, že mají hodně společného a rozumí si až podezřele dobře. I ona to postřehla. Bolestně si tu skutečnost uvědomovala. Jejich rozloučnení bylo smutné, ale vidina příští vycházky jim opět vrátila jiskřičky štěstí do očí. Někomu nejen štěstí.
Je jasné, že byl celý týden myšlenkami jen u své vysněné bohyně, která nějakou šťastnou náhodou sestoupila na Zem. Celý páteční den se vlekl s ledabylostí vlastní dnům plných očekávání. Sám sebe nebyl schopen pochopit. Zamilovaný byl naposledy před deseti lety, kdy jakožto nezkušený studentík podlehl kouzlu jedné velmi mladé krasavice, která mu vrazila kudlu do zad tak krutě, že ho vyléčila ze zamilovanosti. Ale ne nadobro. Teď to však bylo něco úplně jiného. Najednou jako by zapomněl na zarputilé tvrzení o tom, jak už nikdy nechce nic mít s žádnou ženou. Tato dívka byla jeho vyvolenou, družkou na celý život. Tím si byl víc než jen jist.
Těmito myšlenkami se zaobíral tak dlouho, dokud neusnul. Dokonce zaspal ráno i svůj obvyklý budíček, ani cigaretku si nestihl dát. Jestlipak vůbec kouří, napadlo ho, když dobíha tramvaj. Odpověď však zjistil velice záhy, jakmile dorazil do kavárny, místa jejich setkání, a uviděl ji sedět v části zdobené cedulí s přeškrtnutou cigaretou. Nevadilo mu to. Dokonce si ani nevzpomněl na svoje předsevzetí, věděl jen, že tam bylo něco o budoucí partnerce a cigaretách.
„Čekáš dlouho?“ zeptal se omluvně.
„Mají tu výbornou čokoládu,“ prominula mu zpoždění. Posadil se vedle ní. Nápadně blízko, ale zdálo se, že to nikomu nevadí.
Celý den se zdálo, že si dva lidé nemůžou rozumět líp než právě oni dva. Zdálo se, že nemůže na světě být šťastnější pár. Nadšeně jí vykládal o všem, na co se jen zeptala a zamilovaně ji chytal za ruku. Ona se také usmívala, bylo jí s ním krásně. Ale kdyby se na ni díval pozorněji, viděl by v jejích očích ještě nekonečný smutek a bolest. Cítila, že se stále hlouběji propadá do nekonečné propasti zakázané lásky, z níž vrátit se by bylo nadmíru těžké a bolesné. Ale bylo jim spolu přeci tak krásně! Raději v sobě dusila pocit provinění, jež ji užíral stále víc a víc. Jeho šťastný úsměv ji nelítostně bodal do srdce, ale snažila se ty pocity zapudit, žila teď jen pro tyto okamžiky. Směska všech pocitů se jí honila hlavou. Tou hlavou, která málem expolodovala při jejich prvním polibku. Bylo to jako za mlada s prvními láskami, něžné, okouzlující, zamilované, nekonečné. A přitom neuvěřitelně bolestné. Byla však příliš zmatená na to, aby odlišila správné od nepřípustného.
„Co kdybychom zašli ke mně na skleničku? Je to odsud jen pár minut chůze,“ navrhl jí nesměle. Právě seděli na lavičce v zamilovaném objetí.
Co teď? Je to dost riskantní, příliš zavazující… Ale je s ním tak krásně…
„Dobře,“ rozhodla se. Všechno krásné v životě trvá jen chvíli stejně jako to smutné a byl by hřích promeškat šanci na štěstí. Šťastně se na ni usmál.
V tu chvíli jí zazvonil telefon. Silně znervózněla.
„Ano, miláčku? Ty už jsi se vrátil z Japonska? Myslela jsem, že dorazíš až zítra… Jistě, už se mi po tobě stýskalo… Za chvíli budu doma.“
„Musím jít,“ řekla potichu vyhýbaje se jeho pohledu.
„Ale… Před chvílí jsme se na něčem dohodli! Tak proč…“ zeptal se nechápavě.
„To víš, manželské povinnosti… Je mi to líto.“ Její velké oči ještě víc posmutněly.
„Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se zdrceně. Odpověď už ale vytušil předem.
„Promiň,“ zašeptala, otočila se a rychle odcházela pryč. Ve světle zapadajícího slunce se třpytil její prstýnek. Ale ten on neviděl, muži si takových maličkostí zkrátka nevšímají.
Zapálil si cigaretku a díval se za stále se zmenšující postavičkou.

přidáno 27.08.2015 - 23:37
veronika: Uz mas nazor na neveru? Po sedmi letech?
přidáno 17.05.2008 - 23:36
Ať nesmutní, víš, jak o myslím. Jinak moc pěkný, Liss. Čekala jsem, že něco takovýho napíšeš. Život je veselej, jen někdy za oponou, kam každej nesmí. Tak ji rozhrň. .... Trochu schoizofrenní myšlenka, snad ji pochopíš:-D
přidáno 17.05.2008 - 20:26
Hmm, pěkně napsáno, zajímavý příběh... Tak nevím, komu jsem víc fandila, jestli manželovi nebo "milenci". Ale dopadlo to asi tak, jak mělo.:o) Trochu se to dalo čekat, ale líbí se mi tvůj styl psaní, takže odpouštím.:o)
přidáno 17.05.2008 - 11:19
njn....nevera...to je tema..nvm...mam na to nazor,kterej poradne jeste neznam..ale to je jedno...myslim,ze je hodne takovychle pribehu ve svete kolem me...a to me zarazi...vadi mi povrchnost...ale napsany pekne,liss..s tim prstynkem jak je to tam a paks to dala na konec..to je pekny..
přidáno 17.05.2008 - 09:56
liter:-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Manželské povinnosti : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Ú T Ě K
Předchozí dílo autora : Motlitba

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku