Temná tvář města

        Město plné hrůz. Ty zlé sny, co mě noc co noc pronásledují. Tak temné, tak živé, tak šílené. Probouzím se ve strachu a s úlevou zjišťuji, že stále ležím ve své posteli, budík vesele ukazuje osm ráno. Zaspala jsem. Už zase. Nevzrušeně vstanu z postele a začnu se oblékat, ještě bez kalhot seběhnu ze schodů pro ranní porci čokoládových lupínků s mlékem. Po snídani si nachystám učebnice a kolem čtvrt na deset vyrážím konečně z domu.
        Do školy jdu zkratkou. Moc často ji nepoužívám kvůli její ponurosti, ale dnes si musím pospíšit. Prodírám se trnitými křovisky, když v tom se octnu na podivně vyhlížejícím náměstí. Město, kde chrliče ožívají, město, kde se ulice mění a domy pohybují, město, kde se potulují duše mrtvých, město, kam se každý bojí vstoupit. Město, kam jsem se dostala. Moc dobře ho znám. Je to město hrůz z mých snů. Bleskově se otočím, abych se vrátila zpátky, ale keře zmizely a k mému překvapení je za mnou jen prázdný prostor.
        Najednou za sebou uslyším praskání kamene. V kašně za mými zády začíná téct krev a ta nestvůrná socha, co na ní celou dobu poklidně postávala, se teď pomalou a těžkopádnou chůzí pohybuje směrem ke mně. Chci se pohnout, chci utéct, ale nejde to. Nohy mám jako z kamene. S pohledem dolů v hrůze zjišťuji, že se opravdu v kámen proměňují! A ta příšerná socha nezastavuje, jde za svou obětí, jako je dravec váben kořistí, tuto sochu pohání pach mé krve. V ruce třímá kamennou sekeru a na její tváři, pokud se to tak dá nazvat, je výraz masového vraha, který vraždí pro zábavu. „Krev, krev, KREV!“ tepalo mi v hlavě, ale nebyl to můj hlas.
        Mé kotníky jsou již zcela kamenné a tento podivný úkaz se šíří vzhůru k mým kolenům, když jsem posbírala veškeré zbývající síly a pokusila se ještě jednou o útěk. K mému překvapení to šlo velmi lehce. Maximální rychlostí jsem utíkala daleko pryč od toho děsivého náměstí, ale aniž bych to tušila, dostávala jsem se hlouběji do tohoto děsivého města.
        Běžela jsem ulicemi a hledala východ, už mi docházely síly, ale nemohla jsem zastavit. Za mnou se ozýval šramot. Bála jsem se ohlédnout, přesto jsem otočila hlavu. Ulice byla ucpaná krvelačnými chrliči, jeden strašidelnější než druhý. Dívají se na mě rudýma očima, z jejich chřtánů plných hrozivě špičatých zubů odkapávají sliny. Jak mě pozorují, je poznat, že si mě porcují očima. Utíkám, co mi mé kamenné kotníky dovolují, ale příšery mě stejně dohánějí. Skáčou si přes hlavy, ty bezbožné bestie, a vydávají skřeky, při kterých tuhne krev v žilách. Jsou tím jediným, co mě přes docházející dech a píchání v boku nutí běžet dál. Moc dlouho už to ale nezvládnu. Nohy necítím a k mému zděšení podlehla kamenné kletbě i má kolena. Běží se mi čím dál hůř, chrliče jsou stále blíž.
        Zhroutila jsem se na zem, už mi došel dech. Přesto se při příšerném výjevu stále se blížícího nebezpečí snažím pokračovat. Stvůry už po mě natahují své pařáty, na zádech cítím studený kámen. Cosi mi drásá kůži. Chci křičet, ale z mého hrdla nevyjde ani hlásku. Chci se bránit, ale mé ruce jsou již kamenné. Městské sochy se kolem mě sbíhají. Už nemám žádnou naději. Jsem zcela obklopena a pohlcena tím městem. Mám strach.
        Vedle mě se ozývá cinkavý zvuk. Leknutím otevřu oči a s úlevou zjišťuji, že stále ležím ve své posteli. Budík ukazuje osm ráno. Zaspala jsem. Už zase.