Změnila všechno

Nikdy nevypadala jako ty dívky z časopisů. Neoblékala se podle poslední módy, nenosila make-up a v žádný, ani významný den, jste ji nepotkaly důkladně upravenou. Nebyla ani nikterak krásná. Přesto v sobě nosila něco, co vás nutilo nespustit jí z očí.
Postupem času jsem usoudila, že je jako umění. Umění, které nebylo stvořeno, aby bylo krásné. Bylo stvořeno z jediného důvodu. Mělo ve vás vyvolat nějaký (po)cit. Jakýkoliv.

Já díky ní pocítila neskonalý úžas, který mne mnohokrát přinutil kousnout se do spodního rtu. A tak na chvíli přerušil široký úsměv, jehož jsem se v přítomnosti této mladé ženy nedokázala vzdát.
Opakovaně ve mne vzbuzovala touhu ji ještě znovu "naposledy" spatřit.
Nenuceně ve mne, svým pokřiveným úsměvem, vyvolávala pocit výjimečnosti. A při melodii jejího smíchu se mi tajil dech.
Byla neodolatelná.

Věděla o svých nedokonalostech. Ale nezakrývala je, naopak. Ráda na ně poukazovala a tvrdila, že to právě tyto drobné "chyby" jí dělají tím, kým je. To se mi líbilo.
Změnila můj pohled na svět. Změnila všechno.


Vzpomínám si na první z mnoha společných dní.
Sledovala jsem, jak plně vnímá hřejivý dotek slunce na své kůži. Se zavřenýma očima mu dobrovolně nastavovala svou tvář. Vítr si lehounce pohrával s jemnými vlasy.
Sledovala jsem ji a zvolna se zamilovávala se do toho jedinečného okamžiku. Do okamžiku, kdy jsem se zamilovala do ní.