Poslední cesta v Paříži

Rychle jsem procházela jednu pařížskou ulicí za druhou. Málem jsem utíkala. Já, sama. Jen s jediným přáním. Vlastně jsem nebyla sama. Společnost mi dělala malá krabička, plná černého prášku.
Tmavé uličky mi vyhovovaly. Světla bylo jen tolik, abych viděla na cestu. Cestu k Seině.
Najednou jsem však vyšla u Louvru. Oslepila mě zář z nedaleké Eiffelovky. Citlivé oči si na to hned tak nezvykly a začaly slzet. Musela jsem přidat, za chvíli mělo svítat. Slzy mi stékaly po tváři. Už to ale nebyly ty od světla. Tyhle byly důsledkem jedné velké, nekonečné bolesti. A ta krabička s ní měla skončit.
Utíkala jsem asi deset minut, až jsem našla to místo. Místo, kde jsem před rokem stála s NÍ. Teď tu stojíme zase. Nezvládám to. Musím si sednout.
Slyším kroky. Otočím se. Už předtím jsem věděla, že přijde Michele. Hledal mě. Náhle si všiml krabičky v mé ruce. Zarazil se. On jediný věděl, že ji tady mám. Políbil mě na čelo. Věděla jsem, že nechtěl plakat. Toužil být mi oporou. Ale jen co se mě jeho rty dotkly, rozřinuly se mu slzy. Bál se o mě. Tušil, co plánuji, a proto mě hlídal na každém kroku. Já mu přesto utekla. Poslední noc ve Francii po čtyřech měsících.
Nemohla jsem se pohnout. Strachovala jsem se o svou poslední naději začít nový život. Modlila jsem se, ať pochopí, že musím být sama. Vděk za jeho starost se mi rozlil po těle, ale potřebovala jsem samotu. Uvědomil si, proč jsem tak strnulá. "Mám na tebe někde počkat?" pátral po mém pohledu, ale já se mu do očí podívat nemohla. Jeho zoufalý výraz by mě donutil k tomu, abych nechala toho, co jsem zamýšlela. A já to musela udělat!
"Prosím, už běž," zašeptala jsem do ticha. Odešel. Chtěl vypadat sebejistě, ale věděla jsem, že by mě nejradši vzal pryč. Pryč od řeky lásky i bolesti. Naštěstí mu došlo, že by mě už navždy svírala právě ta bolest a já bych na ni pomalu umírala.
Vstala jsem. Roztřesenými prsty jsem otevřela krabičku. Otočila jsem se, jestli někde někoho neuvidím. Michele už byl vidět jen jako tečka v dálce.
Do nezvyklého pařížského tich jsem zakřičela tři slova:
"Miluji tě, mami!" rozpřáhla jsem ruce a dýchala ranní svit. Černý prášek pomalu létal ve větru a nakonec padal do řeky. Po tvářích mi tekly slzy a já věděla, že ONA už bude žít jen v mém srdci a vzpomínkách. Přijala jsem pravdu.
Ani jsem si neuvědomila, že tam sedím už tři hodiny. Paříž se vracela ke svému normálnímu životu. Všude jezdila auta, lidé na sebe křičeli a já tam seděla a nic nevnímala.
Pak přišel Michele. Utřel mi slzy. Smířená se životem jsem mu vložila ruku do jeho nastavené dlaně a zamířili jsme k domovu.

Na tváři se mi rozlil úsměv. Na duši mě zahřál pocit, že zas mám proč žít. Pro Michela. Otevřela jsem oči. Krutá realita mě praštila přes nos. On, moje opora, neexistuje. JI do Francie nepovezu. A na tu bolest, co mě svírá, opravdu jednou zemřu.

ONA, ma maman, leží na hřbitově. Můj sen, vhodit ji do Seiny, se rozpadl jako domeček z karet. Na hřbitov teď nebudu moct jít. Možná dýl, nebo nikdy. A možná se tam s maman sejdu, až přijde můj čas. Třeba to nebude za dlouho.