Svět naruby.
přidáno 18.06.2015
hodnoceno 1
čteno 857(11)
posláno 0
Invaze mimozemšťanů trvala necelý měsíc. A i ten krátký čas stačil k tomu, aby celá pozemská civilizace byla v troskách. Žádné ultimátum, žádné kapitulace, jen nemilosrdná likvidace obyvatel třetí planety, která se zřejmě měla stát domovem jiné nehumanoidní rasy. Agresoři odvedli perfektní práci, ale když naposledy zformovali lodě na zemské orbitě, namísto slavného triumfu přišel hořký konec. Nečekaně se tu objevila početnější flotila jejich úhlavních nepřátel a po těžkém boji je totálně zlikvidovala. Vítězové pak spokojeně odlétli ponechávajíce Zemi svému osudu.

Seržant Ben Oldet přihodil několik větví na oheň a vděčně pohlédl na spícího společníka. Nebýt Tima a hlavně jeho nezdolného optimismu, kdo ví, kde by dneska skončil. Dva měsíce se potloukal sám bez cíle. Každý den opilý, aby zapomněl na spousty mrtvých těl, a každý den byl blíže k šílenství. Když konečně na jednom zapadlém ranči narazil na Tima, rozvzlykal se jako malý kluk a drtil ho ve svém objetí.

„Nebul, kámo," potáhl Tim dojatě nosem a v náhlém záchvatu šibeničního humoru dodal: „Zatraceně, potřebujeme ještě jednoho do mariáše."
„Podle toho, co jsem viděl, myslím, že nás čekají pouze šachové večery."

Další dny se změnily v úmorné trmácení po městech a vesnicích. Najezdili tisíce kilometrů, a stále více bylo zřejmé, že Benova vize šachového duelu byla správná.

„Vstávej, Time, káva je hotova."
„Moc by mě zajímalo, jestli si ještě někdy pochutnám na čerstvých houskách," zabručel Tim a nepřátelsky se podíval na balíček trvanlivých sušenek.
„Ty ale máš starosti. Celé lidstvo je v hajzlu a tobě se stýská po houskách."
„Tohle nekonečné ježdění od města k městu nemá cenu, Bene. Ti hvězdní čubčí syni odvedli perfektní práci."
„A my dva?"
„Asi jsme jim nestáli za námahu."
„Jo," připustil Ben a razantně nakopl prázdnou plechovku.

xxxxxx

Uplynul rok marného hledání. Vysílače mlčely, protože nebyl nikdo, kdo by mohl dát zprávu o svém bytí. Planeta si pomalu hojila rány a zdivočelá zvířata obsadila prázdné byty nebo se proháněla po městských ulicích. Fauna i flóra svůj boj o přežití vyhrály, pouze existence jediného druhu byla na vážkách. Druhu, který si hrdě říkal Homo sapiens.

xxxxxx

„Time," protáhl Ben Oldet zamyšleně. „Musíme do Skalistých hor. Pokud někdo přežil, bude tam."
„Proč právě Skalisté hory? Zrovna tak můžeme hledat třeba na Aljašce."
„Než jsme se do toho srabu dostali, budovala tam armáda nějaký podzemní komplex. Určitě to nebylo skladiště na buráky."
„Když myslíš," pokrčil rameny Tim. „Jen si od toho moc neslibuj. Ušetříš si další zklamání."

Namísto odpovědi však zaburácel motor vyhnaný do vysokých obrátek.

Najít ukrytý armádní komplex bylo i pro zkušeného seržanta speciálních jednotek perným oříškem, přestože se hojně zásobil nejmodernější technikou z opuštěných armádních skladů a informacemi, které nesly označení přísně tajné. Dva týdny lezl po skalách, proklínal emzáky, armádu i nepříliš aktivního Tima, než se mu podařilo najít vstupní bránu. Další dny trvalo dekódovaní vstupního hesla a odstranění celé řady nejrůznějších návnad a pastí. Jakmile padla poslední překážka, odsunul se mnohatunový balvan stranou a uvolnil tak vstup do řídícího sálu.

„Jdeme na to, Time," vybídl kamaráda, který si ho obdivně prohlížel. „Tenhle trezor teď patří nám."
„Co myslíš, že tam najdeme, Bene? Zbraně? Těch je všude dost. Jídlo? Taky nám nechybí. A lidi... ti už by se přece dávno ukázali."

Ben pohodil hlavou a vešel do sálu. Biosnímače zapojily nouzové osvětlení a záložní energetické zdroje. Šedavé monitory se rozzářily a předaly základní informace.

„Tohle je..." vydechl Tim a hledal vhodný výraz.
„Hibernátor. Ohromný hibernátor, který pečuje o..." Ben pohlédl na displej. „Jestli tohle číslo nelže, tak je tu tři tisíce lidí."
„Ženských," vyprskl Tim a ukázal na jiný monitor. „Samé ženské."
„Snad nebude tak zle, kámo. Projedeme databázi."

Obrázky mladých žen defilovaly jeden po druhém doplňovány věkem, výškou a váhou. Vybraný chovný materiál pro vojáky, kteří měli podle generality přežít emzáckou invazi.

„Co teď, Bene?" vydechl nešťastný Tim.
„Mizíme!" seržant Oldet opět uzavřel vchod do vojenského hibernačního komplexu a pohlédl na Tima, který se zatím věnoval svému zevnějšku. Lehce si přepudroval nos a potom si pečlivě nanášel perleťové oční stíny.
„Fuj, ženské,“ ušklíbl se Ben a láskyplně objal Tima.
přidáno 03.06.2016 - 23:26
Upřímně? Po posledním odstavci jsem dostal infarkt...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poslední šance : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Víkend s Martou
Předchozí dílo autora : Vydařená inspekce

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku