Ohlédnutí se sama za sebou
přidáno 24.04.2015
hodnoceno 2
čteno 521(10)
posláno 0
V obýváku stál hnědý, poněkud staromódní gauč s květinovým vzorem. Na zemi byl položený jednobarevný, šedivý koberec a na něm, hned vedle gauče, seděla malá holčička. Hnědé vlasy měla pečlivě sestříhané na hříbečka a přes šedomodré oči jí spadala lehká ofina. V rukou třímala postavičku malého hnědého koníka, a zarputile se snažila jí rozčesat ocas. Komukoliv dospělému muselo být jasné, že její snaha je marná - z kdysi hebkého ohonu už měl hnědák dávno spíše jeden velký dred. Ale holčička se nevzdávala, buclaté tvářičky jí snahou trochu brunátněly, obočí vraštila k sobě a růžové rtíky stahovala podobně, jako když jí rodiče nechtěli koupit oblíbené bonbony. Nehodlala se vzdát, prostě ten ocas rozčeše.

A od té doby má moje nejoblíbenější hračka z dětství místo ocasu díru.

Jak čtenáři došlo možná už v průběhu, malá hnědovlasá holčička jsem byla já. A převyprávěný příběh je moje nejranější vzpomínka. Tedy, myslím. Tenkrát mi mohly být tak tři roky a moje vize budoucnosti byla jasná - až budu velká, budu ovoce do Jogobelly.

Ve školce jsem byla považována za šikovnou, ale příliš energickou - vedle party kluků jsem byla největším průšvihářem já. Ve čtyřech letech jsem spláchla do záchodu umělé zuby jednoho klučiny za to, že si mě nechtěl vzít. Ovšem o chvilku později už jsem s jiným plánovala, jak se spolu jednoho dne vezmeme a budeme král a královna. Když mi rodiče oznámili, že republika nemá krále ale prezidenta, změnili jsme to na prezidenta a paní prezidentovou. Stejně jsme v tom neviděli rozdíl - snad jedině, že on bude místo purpurového pláště s hermelínem nosit oblek.

S nástupem do školy - která mě velmi bavila - jsem postupně začínala chápat rozdíly mezi prezidentem a králem. Hlavně ale i to, že se nemůžu změnit z člověka na jahodu do Jogobelly vystudováním vysoké školy. Protože mě ale neuvěřitelně bavilo číst, a postupem času i psát, začala jsem snít zase o něčem jiném - stát se spisovatelkou. Tuhle představu ale brzo přebila jiná - jelikož jsem byla podle učitelů bystré dítě, chtěla jsem jít na osmileté gymnázium a po něm na veterinu. Koneckonců zvířátka, to bylo moje.

Opravdu, v páté třídě se mi podařilo dostat se na víceleté gymnázium - ovšem za tu dobu jsem ztratila něco z naivity, ale hlavně odhodlanosti a odvahy. Došlo mi, že veterinář se strachem z krve a nechutí k tomu cokoliv kuchat, není rozumná kombinace. Zvlášť když se chemie stala mým úhlavním nepřítelem. Jakákoliv kariérní vize se utápěla v mlze, jasnější obrysy ale začínal nabírat můj budoucí osobní život. Jak jsem začínala pokukovat po klucích, plánovala jsem si svatbu, budoucí rodinu. Ostatní bylo nepodstatné.

V prvním ročníku střední školy nám začaly Základy společenských věd. Ten rok jsme brali psychologii - a já jí naprosto propadla. Taje lidské mysli, povahy a přirozenosti mě fascinovaly natolik, že jsem se okamžitě rozhodla být psycholožkou. Díky dnešní oblíbenosti humanitních věd mě od toho ovšem rodiče odrazovali - a to tak vytrvale, že jsem nakonec uznala, že mají pravdu. Nikdy jsem nebyla člověk, co by uměl komunikovat s lidmi.

Teď mám před sebou poslední čtvrtletí třetího ročníku, jsem zapsaná na maturitní semináře z matematiky a fyziky a nejsem si jistá zda jít na ČVUT nebo MatFyz. A občas, když si to přiznám, si nejsem jistá jestli jít vůbec tímto směrem. Ne snad že bych nechtěla, jen si nejsem jistá, že to zvládnu. Jistě, učitelé mě tímhle směrem tlačí od sedmé třídy, podle poradkyň je to ideální, ale - co když? Co když se všichni zmýlili a já nedokážu školu dokončit?
A tak se ohlížím se svým životem a snažím se v sobě najít tu malou holčičku, co považovala za naprosto reálné stát se první lidskou jahodou v historii. Tu holčičku, která si chtěla jít za svým královským trůnem, ať to bude stát cokoliv. Tu hnědovlásku, co seděla na zemi v obýváku tři hodiny a stále se nevzdávala ve snaze rozčesat koňský ohon. Dívám se na ní skrz vzpomínky a modlím se za to, že ve mě stále někde je.

přidáno 25.04.2015 - 10:32
Nádherné, úžasně upřímné... Držím pěsti, abys v sobě našla sílu rozhodnout se, věřit si a jít si za svým... srdcem :)
přidáno 25.04.2015 - 00:02
.. pěkná úvaha, taková krásně nostalgická, člověk se při ní i pousměje.. moc mě bavila.. :)

a k tvému rozhodování.. pokud chceš jít tímto směrem, prostě si zkus věřit a ono to půjde.. když člověka něco baví, tak má velkou šanci to dotáhnout do konce.. držím pěsti ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Malé vyprávění velké holky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Nespavost
Předchozí dílo autora : Mávnutí motýlích křídel

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku