přidáno 04.04.2008
hodnoceno 1
čteno 665(10)
posláno 0
Probudila jsem se v místnosti celé vymalované světle zelenou barvou. Ležela jsem v měkké posteli s velkým polštářem pod zády. Na hlavě jsem ucítila nějaký tlak. Sáhla jsem si na ni a nahmatala jsem obvaz. Sahal mi až těsně pod obočí, oči jsem naštěstí zakryté neměla. Pokoj byl strohý, ale čistý a celkem příjemně zařízený. Vedle postele stál noční stolek s lampičkou a jedním šuplíkem a po druhé straně další prázdná postel a nad ní okno. Mezi mým a prázdným lůžkem se nacházela veliká skříň – nejspíš šatní. Náhle se otevřely dveře a já sebou trhla, jako by mě přicházející osoba při něčem přistihla. Do pokoje vstoupila žena, oděna celá v bílém a s tvrdými deskami s papírem v ruce. “Aha, takže už ses nám probrala.” usmála se na mě přívětivě. Bílé oblečení jen dotvářelo její andělský vzhled. Kudrnaté zlaté vlasy jí lemovaly přívětivý, mladý obličej, na kterém mě zaujal hlavně malý, dokonale rovný nos. Oči měla modré a zdálo se, jakoby vůbec nemrkala.
“Já…kde to jsem?” vyděsila jsem se. “Co se mi stalo?”
“Máš otřes mozku. Nějaká dívka tě srazila ve skateparku, vzpomínáš si?”
Schůzka s Kim, skatepark, hádka, můj odchod a pak ty zrzavé vlasy…
”Jo, už si vzpomínám.”
Anděl se usmál “To je dobře, že netrpíš krátkodobou ztrátou paměti. A nebolí tě hlava?”
Pokusila jsem se na polštáří vzpřímit, ale překvapila mě prudká bolest.
“Jenom když se zkouším zvednout. Prosím vás, ví to rodiče? Kdy mě pustíte? Kdy mě přijdou navštívit?” hlavou mi běhaly ještě desítky otázek.
“Rodičům jsme zavolali, už tě byli navštívit, ale ty jsi byla pořád v bezvědomí. Chceš abych jim zavolala?”
“Jasně!”
“A co se týče tvého zdravotního stavu…” zamyslela se.
“Asi bychom tě mohli pustit do týdne, myslím že tak za 5 dní.” Vyděsila jsem se. V nemocnici jsem ještě nikdy neležela a ani jsem po tom netoužila.
Doktorka si zřejmě všimla mého vyděšeného výrazu a poznamenala – “Ale budeš tu mít i společnost! Tu dívku, která do tebe narazila, Shirley Bothsideovou! Znáš ji?”
“Ne, viděla jsem ji poprvé. A vlastně jen na pár sekund.” zasmála jsem se, ale moc veselá jsem nebyla. Nechtěla jsem tady tvrdnout týden s nějakou namyšlenou skejťařkou…

“Čáu! Omlouvám se, že jsem tě srazila, ale mohla sis za to i sama!” Nejdřív jsem myslela, že mám snad nějaké halucinace, ale pak jsem si uvědomila, že osoba, které patřil ten dívčí hlas je skutečná a právě sedí na vozíku vedle mé postele. Asi jsem usnula, protože jsem jí vůbec neviděla ani neslyšela přicházet, a ona mě teď probudí…
”Ty spíš? Teď přes den?”
Neměla jsem slov, takže jsem jen rozespale přikývla.
“No s tebou bude ale zábava, holka.” Pohrdavě si odfrkla, otočila se a svou tašku si z klína hodila na postel. Pak popadla berle, zaháčené u madel vozíku, těžce vstala a po jedné noze, s pomocí těch berlí skočila na postel. No, skočila není to správné slovo. Spíš se tam těžce vyškrábala a při jedné pozici útrpně vzdychla.
“Co na mě tak koukáš?” všimla si mého pohledu, když se na posteli převalila “Neumíš snad mluvit?”
Teprve teď jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Měla, jak už jsem si ostatně všimla před tím, polodlouhé zrzavé rovné vlasy a zelené oči, které celému obličeji dodávaly jakýsi tajemný výraz. Díky úzkým, pevně sevřeným rtům působila úsečně a taková i nejspíš byla, podle toho, jakou jsem ji za těch pár chvil stačila poznat. Raději jsem se na posteli opatrně otočila a snažila jsem se usnout. Bude to dlouhý týden…

Až ráno mě probudila dunivá bolest v hlavě a taky sestra, která mi přišla dát utišující léky a zeptat se, jak se cítím. Pak mi oznámila, že rodiče za mnou přijdou v době návštěvních hodin dopoledních, od 10 do 12 hodin. Dívka na vedlejší posteli, Shirley, ještě nebyla vzhůru, takže její probuzení musela obstarat sestra. Vůbec jsem jí to nezáviděla. Shirley se rozčilovala, že musí vstávat tak brzy a že doma ji budí nejdříve v 7 hodin. Sestra se jí vyptávala na nohu, Shirley ji měla nejspíš zlomenou. Když sestra odcházela, připomněla nám, že snídani budeme mít v osm hodin a že z postele můžeme vstávat jen, kdybychom to do snídaně nevydržely s toaletou. Podívala jsem se na hodinky – bylo teprve půl sedmé a já měla hrozný hlad!

Když se ručičky mých hodinek konečně doloudaly k osmičce a dvanátce, už mi v břiše hladem kručelo, i přesto, že jindy nesnídám. Konečně se otevřely dveře a přikráčela nějaká sestřička i s vozíkem na kolečkách, na kterém byly naloženy naše podnosy s jídlem. Hladově jsem se na snídani vrhla. Byla celkem skromná, ale chutnala by snad každému. 2 obyčejné rohlíky se dvěma vaničkami másla a džemu a 2 trojúhelníčky taveného sýra. Také jsme dostaly pár plátků šunky a eidamu. Na pití se podával pomerančový džus, voda a na vyžádání nám taky sestra do připravených hrníčků se sáčkem čaje nalila horkou vodu. Shirley si ale zase stěžovala, že doma vůbec nesnídá pečivo, ale vafle, které jí peče maminka nebo kousek bábovky, a ovocný čaj že nepije, prý pouze kávu nebo kakao. Sestřička se tvářila jakoby nic neslyšela a při odchodu z místnosti s vozíkem, na kterém byly naloženy prázdné talíře, se s námi pouze rozloučila.
“Nashledanou!” zahlaholila jsem, v kontrastu se Shirleyiným mlčením…

“Lily! Co jsi vyváděla, holčičko naše?”
Shirley se potají ušklíbla a trochu mě tím vyvedla z míry. Navštívit mě přišli mí rodiče a to přesně v 10 hodin.
“Tady Shirley mě srazila se skatem, když jsem byla venku s Kim.” kývla jsem hlavou směrem doprava, kde na vedlejší posteli spočívala má, naštěstí pouze dočasná, spolubydlící.
“Aha, Shirley…” zamumlala mamka.
“Poslouchej, slečno. To, že jsi srazila naši Lily už bych překousla, ale pozdravit bys mohla.” zaskočil mě náhle otec.
“Dobrý den!” vyhrkla Shirley. “Ale vaše dcera si za to mohla sama.” Divila jsem se její drzosti. A mamka neměla slov.
Teprve když nabrala dech, spustila: “No… no tohle, tví rodiče tě asi moc dobře nevychovali!”
“Co je vám do mých rodičů?!” Dívka se náhle rozplakala. Nikdy bych neřekla, že se v takové osobě může brát cit, a ještě v takové míře. Otočila se zády k nám a schovala hlavu pod peřinu. Šlo jí to pomalu a při každém pohybu bolestně sykla. Když už nás nemohla vidět, začali se mí rodiče chovat jako vždy a dělali, jakoby se ten incident ani neodehrál. Vyprávěli mi, jak Velma doma smutně mňouká a vyptávali se mě na všechny možné věci.

Když se konečně zvedli z mé postele, kde se mimochodem sedět nesmělo, byla jsem už z toho mluvení celá vyčerpaná. Samotnou mě překvapilo, jak jsem byla ráda, že odešli. Kvůli tomu konfliktu se Shirley jsem nebyla zrovna nejraději, měla jsem pocit, že ani rodče nebyli úplně v právu. Za tu srážku jsme se Shirley mohly obě. Já jsem se měla dívat kolem sebe a ona se měla před ježděním naučit techniku brždění.
“Ty, Shirley?”
Ani se neohlédla. “Shirley, já bych se ti chtěla omluvit. Víš, je to i má vina. Měla jsem se dívat víc kolem sebe. Mohly bychom se usmířit, ať to tady ten týden nějak vydržíme?”
Dívka se konečně otočila. Jindy hezký pihovatý obličej byl nyní smáčený slzami a v pronikavém světle nemocničních zářivek vypadal nezdravě bledý.
“Ale, to hoď za hlavu. Na té srážce mi vůbec nezáleží. Stejně je tady lépe než doma.”
Nechápavě jsem na ni civěla. “Ty máš doma nějaké problémy?” “Zapomeň na to, co jsem ti řekla!” vyhrkla náhle. “Nic ti do toho není! A stejně je všechno v pořádku!”.
“Dobře, jak chceš. “ pokrčila jsem rameny.
Už se o ni nebudu dál zajímat. Z nočního stolku jsem vytáhla jakýsi časopis, který mi koupila a přinesla mamka, abych se tady nenudila. I když jindy dívčí magazíny nečtu, teď jsem předstírala, že mě článek o zpěvačce Rině Vřískavé zajímá víc než cokoli jiného.
Když už jsem měla časopis přečtený několikrát i pozpátku, konečně se otevřely dveře a dovnitř vjel nám už známý vozík. Ovšemže ne sám, po něm se objevila i sestřička, která nám ráno nesla snídani. Teď byl vozík naložen podnosy, ze kterých se ještě kouřilo. Na oběd se podával segedinský guláš se 3 knedlíky a vystydlý ovocný čaj. Měla jsem velkou žízeň, takže jsem hrníček hned obrátila proti sobě. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla. Bohužel ne smíchy. Ráno sice čaj nebyl nijak vynikající, ale teď…Nechutný bylo slabé slovo. Připomínal mi léčivý odvar, který mi kdysi připravovala moje prababička, když jsem u ní bývávala na návštěvě. Vždycky mi připadalo, jakoby vyvařila své ponožky, které opravdu neuvěřitelně páchly. Raději jsem se pustila do segedinského guláše. Shirley si mé nechuti ale už zjevně všimla a potutelně se na mě zazubila. Nevěřícně jsem vytřeštila oči. Opravdu se na mě směje nebo se mi to jen zdá? Mrkla jsem na ni a úsměv jsem jí oplatila. Čekala jsem, že se ticho mezi námi konečně prolomí. Jenže ona náhle spustila koutky rtů dolů, jako přistižená při nějakém špatném činu. Její chování mě zklamalo, ale nehodlala jsem se vnucovat. Dojedly jsme tedy v tichosti a ve spěchu, abychom moc nezdržovaly sestru, která u našich postelí už netrpělivě přešlapovala. Ale přece jen se na Shirleyině chování něco změnilo. Když se s námi sestra loučila, Shirley jí pozdrav opětovala. Sice jen velmi potichu, ale…Snad se přece jen změní. Ale kdy?

přidáno 04.04.2008 - 18:49
každý má nějaké vnitřní důvody... máš pravdu...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dvojí duše - 2.díl : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dvojí duše - 3.díl
Předchozí dílo autora : Dvojí duše - 1.díl

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
AňA [10], Yarrod [10], FR. [5], ogli [4], Tandemáš Špicr [3], holka.přes.ulici [2]
» řekli o sobě
FallenAngel řekl o Ed.HaNy :
Tak jsem neměl pravdu no, nenapsal jsem ti nic sem, ačkoliv jsem si to myslel hele.) Vlastně už můžu říct, že víš všechno, co bych o tobě řekl, ale přece jen jsi mi neskutečně nesčetněkrát pomohla a ani nevíš jak moc mi to pomohlo, a jak jsi mi teď pomohla a vlastně, dyť přece víš všechno. Píšeš skvělou poezii a jsi dívka s nejkrásnějším úsměvem, co znám a jsi též dívka s největším a nejcitlivějším srdcem. :) Derrick)) [various wishmoments))]

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku