UFO

Je to tak, že lidé něco uvidí, uslyší a pak tomu uvěří? Nebo je to tak, že něčemu uvěří a pak všechno, co vidí a slyší, zapadne do jejich schématu?
Já jsem například viděl UFO. Před mnoha lety v Křižíkově ulici v pražském Karlíně. Připadá li vám toto místo málo vhodné pro výskyt létajícího talíře, vězte, že čím méně vhodné bude místo pro takové sledování, tím věrohodnější bude ten prožitek. V „oblasti 51“ to nepřekvapí nikoho, tam je patrně výjimečné UFO nespatřit. Ale Karlín, to je jiná.
Vracel jsem se pozdě večer z restaurace. Chápu, že tím hned v úvodu vyvolávám jakési podezření, ale je to autentický zážitek, takže nebudu nic tajit.
Nevím jak vy, ale já jsem při nočním návratu z restaurace velmi vnímavý, nebál bych se říci, že až senzibilní.
Vzpomínal jsem na příjemnou diskusi s přáteli, těšil jsem se na vlídné přijeti doma, byl jsem smířen se světem. Nasával jsem chladný vzduch ztichlé noční ulice, vnímal cinkot nočních tramvají, který jako hradba zeslabuje Negrelliho viadukt, jenž zároveň léta odděloval centrum od divoké periferie.
A právě při pohledu nad slavný viadukt jsem to uviděl. Světla. Jasná světla, která byla díky úhlu mého pohledu vysoko nad všemi možnými světly lamp a domů. Prvotní myšlenku o letadlu či vrtulníku rozptýlil jejich pohyb. Ta světla, a tušené tmavé těleso mezi nimi, se bláznivou rychlostí pohybovala horizontálním i vertikálním směrem, popírajíce zákony setrvačnosti. Tak měl přeci pravdu Ludvík Souček.
Stál jsem konsternovaně na chodníku pod viaduktem jako agent Mulder a říkal jsem si, že moje Sculyová zase nic nevidí, protože opět odmítla se mnou jít.
Neměl jsem fotoaparát a mobilní telefony v té době měly velikost telefonních centrál doby dnešní. Bloudil jsem pohledem ulicí, hledaje nějakého dalšího svědka, ale ta podívaná byla určena jen pro mé oči. Vždy to tak přeci bývá.
Mezi oblouky viaduktu vanul svěží vítr, který přenášel k mým uším od tajuplného předmětu jakési tlumené vibrace. I vzduch byl jakoby zelektrizovaný a já jsem se bezděčně podíval na hodinky, protože časový posun se dal čekat každým okamžikem.
A pak jsem to uslyšel. Táhlé zadunění. Jakoby neviditelný bubeník rozvířil desítky tympánů a frekvenci úderů paliček stupňoval za hranu pozemských možností. Hluk se blížil a já stál jak přikovaný se vzdutým kabátem, zježenými vlasy a s očekáváním příštích vteřin.
Elektrická drezína přejela po viaduktu neobvykle rychle a svým průjezdem rozbila světla kosmického korábu na tisíce malých světýlek, které se snesly z mokrých trolejí na koleje pod nimi.
Hluk tympánů dozněl a ulice zešedla. Kolem mne přejel taxík a z oken protějšího domu zaznělo finále manželské hádky. Čas se vrátil do svých mezí. Proč jsem neodešel o chvíli dříve, mohl jsem vidět UFO.