|
Jak různé významy může mít jedno slovo. Jak různé na něj mohou být pohledy. Jedna žena ve dvou stech slovech. Ze souboru Indiánské miniatury.
 24.11.2014 10 1203(14) 0 |
Přimhouřila oči a zastínila je proti slunci odrážejícímu se v divokých pablescích od hladiny řeky. Usmála se a dřepla si, než nabrala vodu. Vrátí se brzy. Věděla to, i když měla obavy. Její muž a syn jsou silní. Její muž získal mnoho poct v boji s Pawneei, s bílým mužem jich jistě také mnoho získá. A její syn jel poprvé bojovat. Je statečný jako její muž. Jemně si přiložila dlaň na břicho a usmála se. Až se vrátí...
Prudce zvedla hlavu. Z nedalekého tábora zaslechla radostný pokřik. Nezdržovala se a rozeběhla se zpět.
Ale něco bylo jinak. Něco bylo špatně! Radost utichala. Už zahlédla jezdce, jsou to oni! Ale... Zajíkla se a vak s vodou jí vypadl z ruky. Zmateně sledovala několik zkroušených mužů a ticho v táboře nabíralo na dusivé intenzitě. Radost zmizela. Vystřídal ji plíživý strach. Tak málo?!
Náčelník sesedl z koně. Válečné malování na zachmuřené tváři rozmazané, bohatou čelenku z per pomačkanou, vyšívanou jelenicovou halenu umazanou od krve. Tak hluboký smutek v jeho tváři nikdy neviděla. Na tázavé pohledy odpověděl tichým chraplavým hlasem:
„Bílý muž nepřišel bojovat, bílý muž přišel zabíjet...“
Slunce zhaslo. Svět se zbořil, obrátil v prach. Země se roztočila v děsivém víru. Nevrátí se!
Prudce zvedla hlavu. Z nedalekého tábora zaslechla radostný pokřik. Nezdržovala se a rozeběhla se zpět.
Ale něco bylo jinak. Něco bylo špatně! Radost utichala. Už zahlédla jezdce, jsou to oni! Ale... Zajíkla se a vak s vodou jí vypadl z ruky. Zmateně sledovala několik zkroušených mužů a ticho v táboře nabíralo na dusivé intenzitě. Radost zmizela. Vystřídal ji plíživý strach. Tak málo?!
Náčelník sesedl z koně. Válečné malování na zachmuřené tváři rozmazané, bohatou čelenku z per pomačkanou, vyšívanou jelenicovou halenu umazanou od krve. Tak hluboký smutek v jeho tváři nikdy neviděla. Na tázavé pohledy odpověděl tichým chraplavým hlasem:
„Bílý muž nepřišel bojovat, bílý muž přišel zabíjet...“
Slunce zhaslo. Svět se zbořil, obrátil v prach. Země se roztočila v děsivém víru. Nevrátí se!
Ze sbírky: Indiánské miniatury
24.11.2014 - 11:58Orionka: Máš naprostou pravdu, je to jen črta, jen náhled, jeden pohled a k ničemu víc ani 200 slov prostor nedává a tak to mělo být. :-) Věřím, že někoho se to dotkne, zahraje na citlivou strunu, někoho ne, a není to tak špatně. :-) Díky ti.
24.11.2014 - 11:22Je to taková črta, ani nedává prostor na nějaké podrobnější vylíčení nebo příběh, ale i tak toho říká dost. Napsáno velmi pěkně. Obsahem vyznívá poněkud černobíle a naivně, ale to je v daném formátu asi pochopitelné. Na nějaký hlubší zásah je to u mě moc mělké, líbilo by se mi to jako součást něčeho většího.
24.11.2014 - 11:08Amelie M.: Díky ti. Tyhle drobnůstky ani šťastný konec mít nemohou, když stavím na skutečnosti. A neboj dočkáš se, ještě kapitolu a čtvrt a bude hotový :-D
24.11.2014 - 11:05to nemá chybu máto.. krásně zobrazené.. nemám víc, co říct.. líbí se mi to moc.. (na šťastné konce u tebe pomalu zapomínám :))
24.11.2014 - 11:01Ailin: Děkuji ti, i za to, že nevíš co říct. Ten pláč indiánského srdce říká víc než všechny slova. To moje plakalo též.
24.11.2014 - 10:46Ach... vůbec nevím, co říct. Kdyby mě z toho tak nebolelo srdce, tak bych napsala, že "krásné": ale moje "indiánské" srdce pláče. Krásně jsi to napsala.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Až se vrátí... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Modlitba
Předchozí dílo autora : Za domov
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
zamilovana do nezamilovane doby řekla o Rozárka :Bylo nebylo.. a jednou přeci jen bylo.. a vůbec nikomu nepřišlo důležité, jak je to daleko /jako to obvykle v pohádkách bývá/... viděly se, poznaly se.... a minimálně jedna nikdy nezapomene na slečnu, která si na jejích kolenou četla deník....protože když ji obejmeš, zahrně tě nekonečnou důvěrou tak, že zapomeneš... jaký by to mohlo být, kdyby.... někdy prostě "kdyby" neexistuje.. a pohádky v našich srdcích mají neuzavřené konce, za které na oplátku dáváme a dostáváme naději na "příště"... jsem strašně ráda, že jsem tě mohla poznat... a doufám, že se ještě někdy uvidíme :)
