...
přidáno 24.03.2008
hodnoceno 5
čteno 600(22)
posláno 0
Všimla jsem si jich cestou z knihovny. Procházela jsem po Práchenskýho ulici. Měla jsem na sobě novej kabát. Krásnej, ze zelenýho manšestru, s kapucou, pošitej barevnejma knoflíkama. Jak už jsem od svejch štěněcích let zvyklá, tak jsem pohlídla do výlohy nějaký fajnový kavárny či co. Chtěla jsem jen zkontrolovat svůj novej model a utvrdit se v tom, že dneska vypadám fakt světu a že těch investovanejch dvanáct stovek stálo za to. Pár vteřin jsem se prohlížela ve výloze a najednou jakoby můj obraz zmizel a já jsem zírala na nějakou dvojici sedící uprostřed tý restaurace. Nebyli tam sami, kolem sedělo pár pupkatejch německejch turistů a sem tam i nějaká ta prachatá rodinka, co se upjatě snažila vykouzlit si pěkný nedělní odpoledne.
Nejvíc mě však zaujala ta dvojice. To děvče sedělo pěknej kus od svýho kolegy. Mělo zrzavý vlasy, žlutej svetr a civělo naštvaně kamsi do stropu. Musím říct, že byla fakt pěkná. Hezounká. Prostě typická prvoplánovaná kráska, co se tvářila uraženě a moc jí to nešlo. Bylo vidět s jakou dětinskou snaživostí kouká na lustr a mhouří obočí. Vypadala roztomile, musela jsem se nad tím pousmát. Pak jsem si dokonale prohlídla toho kluka, měl na očích černý brýle a na sobě červený triko. Vypadal typicky frajersky. Takovej ten kluk, kterej se vám na první pohled strašně zalíbí, ale vzápětí nad ním začnete ohrnovat nos. Protože je to fakt kus a vy nechcete přiznat, že patříte do hejna slepic, co jdou po stejným flusu. Jenže ten kluk se smál. Fakt se usmíval, pořád. Napadlo mě, kdoví co vidí za těma černejma brejlema. Ten úsměv byl fakt záhadnej, takovej zvláštně stálej. Žádný působivý vteřinový blejsknutí.
Z tý dvojice jsem měla rozpolcený pocity. Vypadali hrozně sympaticky i přes ten vzhled zdokonalejnejch modních figurín. Strašlivě moc mě zajímalo jakej maj svůj životní příběh. Protože každej z nás ho má a u týdle dvojičky mě to setsakramensty zajímalo. Začala jsem zkoumat stůl. Byl klasickej kavárenskej z ňákýho umělýho mramoru. Uprostřed stál nápojovej lístek a vedle něj malá krabička potažená černým sametem. Byla otevřená, takže jsem měla možnost prozkoumat, co bylo uvnitř. Byl tam prstýnek. Zlatej. Takovej jednoduchej kroužek. "Fíha, tak on ji asi požádal o ruku. No, to je hned jasný. Takový dva mladý, co jinýho by se asi mohlo mezi nima stát. Učiněná lovestory!", říkala jsem si sama pro sebe. Ale přesně jsem neviděla ten šutřík na něm, proto jsem se postavila ještě blíž k oknu a obě ruce i nos jsem namáčkla na sklo, až se kolem mě objevil zamlženej obtisk. Ta holka si mě všimla. Samým leknutím vyskočila z proutěnýho křesílka a zůstal stát opodál. Tvářila se na mě vyděšeně, strašně vyděšeně.
Postoupila jsem raději o krok zpět a v tý chvíli jsem spatřila to, co jsem měla vidět už prvně. To děvče nemělo ruce. Teda, z pampeliškově žlutýho svetru nevyčuhovalo nic, co by připomínalo ruce, dlaně natož prsty. Bylo mi jí líto. Ale ten kluk pořád čučel do stejnýho místa a na rtech mu vesel seděl stejnej úsměv. Ničeho si nevšimnul, přes ty černý brýle. Ale.. Teď jsem si to uvědomila. Úplně přesně si to pamatuju. Vždyt on byl slepej. Jiná možnost nebyla. Proč by měl jinak černý brejle? Proč by se hloupě usmíval? Byla jsem z toho úplně vykolejená a raději jsem práskla do bot a šla domů. Chtěla jsem si dát facku. Posmívala jsem se jim, že vypadaj tak hloupě módně a přitom jsem vůbec netušila, co se odehrálo pár vteřin před tím, než jsem se nalepila na prosklenou tabuli kavárny. Cestou jsem si postupně dohromady dávala celou historku. Proč ta holka civěla uraženě do stropu. Proč se ten kluk pořád hloupě usmíval. Proč ten prstýnek zůstal v krabičce a neobjevil se na ruce tý slečny. Vždyť ten kluk žádal tu holku o ruku a ona mu ji nemohla dát. Ani ten jeden mizernej prsteníček, protože ruce neměla, ani jednu. Pravou, ani levou.

přidáno 25.04.2008 - 19:56
souhlasím s tím, že je to spíš úvaha, taky mě to napadlo :) dobrá úvaha ;) dobrej materiál na skutečnej příběh ;)
přidáno 26.03.2008 - 17:29
Je to určitě dobrý nápad, ale mně tomu něco chybí, možná ten skutečný životní příběh dvou pozorovaných lidí.Takhle je to spíše úvaha, chtělo by to vymyslet pokračování.
přidáno 24.03.2008 - 12:53
síla, koukáš na lidi takhle často? :) myslíš že jeho nabídku přijala?
a poslední dotaz... víš kolik vážní nic? díky
a pěkný den :)
přidáno 24.03.2008 - 12:22
běhá mi mráz po zádech...
přidáno 24.03.2008 - 10:24
tak to je drsný příběh...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pampeliškově žlutej svetr a zbytečnej prstýnek : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Absurdita
Předchozí dílo autora : Hruškovaná

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku