Peioušova odrhovačka

je to tak dávno, už snad pár let
konečně porovnal jsem si svůj svět
ten moment spadla
mi huba, jak chytá se baba,
Ve sprše madla, pomalu
s úlekem, strachem .. smutkem
když myšlenky zlé
stanou se skutkem! Já trpěl sem
moc a dlouho, pořád -
den či sen, říkal že sem zlořád
co to posral, tak moc dosral
zhatil, a doplatil, za svou hloupost
demenci a tupost
snem, co
nedával mi spát, ani klid
nebudu mít když zároveň nechci
přestat o tobě snít, znovu vlastnit
ty ladné tvary, chladnou krásu ohnivé
charisma, pohladit pomazlit
vypít lektvary, ty co jsou lásky,
pak tahat za vlásky, a hrát si
nejít spát a když, tak brzy vstát,
a jen se smát, protože vědět, že
je tam někdo, kdo tě má rád
a nebo co tě
bude již brzy
milovat