Struny osudu

Je tma a ticho,
je mi teplo.
Teď světlo, hladí mé tělo,
vnímám to – všecičko, všechno...

kol kolem napnuté,
na nich akrobaté života,
pavučiny strun osudu.

Jedna struna, jedno bytí,
jedna chyba, konec žití.

Není tu nahoře, není tu dole,
ve spleti strun procházíme sebou,
jsme stíny, svlečené na duše,
co teď je dole, před chvílí bylo nade mnou.

Tak kráčím krokem nejistým,
hledaje rovnováhu,
s pevným rozhodnutím,
že nežli opustím svou strunu,
dosáhnu na svobodu.