MMXIV

Jak jsem si letěla nahoru
teď padám
a pořád
dolů
dolů
kde vše je černé a mlha pohltila krajinu
lidé sedí na plastikových židlích
a žerou zbytky od oběda

tady jsem byla ?

vrabci už taky odletěli
změnili se v holuby
kteří nejednu sochu pokáleli
v tichosti
v klidu
se šlechetností štětky
s vypelíchaným boa

padá soumrak
na nahá a živo mrtvá těla
chodící v sandálích
a já si počítám jizvy
je jich furt víc a víc

to ty útesy
stalaktity a stalagmity
co beru s sebou
kvůli Tobě
co rozřezávají mojí bílou kůži
a nechávají v ní své částice

a tak ať je vše v pohodě
a na úplném dně
je trampolína
a já se zpět odrazím
k serafínům s Thompsonem
co mají kulky
které vlastní jméno

tak ať se odrazím do Tvé náruče
k Tvým rtům
ať znovu ochutnám Tvé semeno
tvou vůni kůže
tvé vlasy
co voní nikotinem

ale i posrat ještě víc
se to může...