Lék na smutek

Tisíce duší
v Auschwitzu bloudí,
studený vítr ve větvích šumí.
Nohy mě nesou ve štěrku hrůzy,
duše má temná,
spasení hledá.

V prostoru smrti
líp se mi dýchá,
děsy a hrůzy
hřejí mé srdce,
na rtech mi úsměv
vykvete trpce.¨

Života cesta
tíží mě tuze,
smutek a žal
kalí mou mysl,
Za dráty z ostnů,
v podivné múze,
bytí mé mrtvé,
nachází smysl.

Kde život zhasl,
naděje padla,
sílu já novou
načerpám ze dna,
obličej bledý,
přitisknu ke zdi,
kde kulky šeptají
osudy jiných.

Kde oči plakaly,
a dlaně se modlily,
tam je mi lehko,
duše má sílí,
z depresí těžkých
a temných mraků,
paprsek slunce
hřeje mě chvíli.