Alenka

Alenka o krok odstoupila od zrcadla. Viděla v něm vše, vše co bylo skutečné i neskutečné, pravděpodobné i nepravděpodobné, scestné i přímé. Nad ničím neohrnovala nos, nad ničím z toho se nepovyšovala, jen nedokázala čelit všemu naráz, celému bytí vtlačeném do jediného momentu, jediného odrazu zrcadla. Přistupovala k zrcadlu každý večer, stejně jako každou noc snila, aby našla odvahu do světa za ním vstoupit, vplout do něj bez sebemenších starostí i obav. Každý pohled do zrcadla ovládl její mysl, bičoval její mladické podvědomí tak, aby nikdy nezažehla svíci a nevstoupila tam, kam se nikdo nikdy neodvážil. Neodvažovala se ani pomyslet, kdo, kdy a s jakým úmyslem postavil zrcadlo do jejího pokoje, přímo uprostřed, jen tak, bez jediných podpěr i lana, které by jej zadržovalo daleko od země, stěn i stropu. Nebylo ji souzeno na to vše přijít. Nebo možná bylo, ona se však stále neodvažuje vstoupit do míst, kde by všechny její otázky byly zodpovězeny a všechna tajemství odhalena do posledního kousku. Tak sedávala každý večer před zrcadlem, sčesávala dlouhé blonďaté vlasy pryč z čela, zatajovala dech, stále silněji váhala, stále silněji ustupovala zpátky již při samotné myšlence znalosti jsoucna. Až jednoho dne, kdy již její židle stála v nejodvrácenějším koutě pokoje, rozhodla se Alenka zakročit, přetnout neexistující pouto, které ji spojovala se zrcadlem a navždy zmizet od bídného vynálezu hloupých lidí. Nebrala nic, nechala zde šaty, parfémy, šminky i peníze, rozběhla se k nejbližšímu nádraží, ne zcela vzdálenému od jejího domu, kde s vypětím všech sil zakoupila lístek daleko, do země, jejíž jméno pro ni bylo zcela neznámým, nikdy neslyšeným ani nevyřčeným nikým z okolí jí blízkým i dalekým. Vzala lístek a v tichu plném slz usedla na tvrdé dřevo lavice poblíž kolejí. V momentě nejmíň očekávaném, k ní přistoupil mladík, ne o moc starší jí, který s vroucností člena rodiny, prozrazoval všem taje opojnosti bílého prášku. „Nic nebolí, nic netrápí, vše víš, nemusíš se bát ničeho, jen štěstí, to jediné přichází ruku v ruce s malou hrstičkou, kterou ukrývá má dlaň. Vezmi si, neboj se, nic by ti nedokázalo ublížit méně.“ Alenka dlouho váhala, nakonec mu podala lístek, i klobouk a nakonec i střevíce, výměnou za kouzelnou hrst kouzelného prášku, který ji zbaví všech vzpomínek, hloupých snů i věčné zbabělosti.
O pár měsíců později, viděl jsem Alenku znovu, ležela na tvrdém dřevu lavice poblíž kolejí, s prázdnýma očima a naprosto bez dechu. Zapomněla na vše, na sny, touhy, zklamání, i věčnou zbabělost, ovšem v tom věčném zapomnění, zapomněla na vlastní lidskost. Zapomněla, co utváří ji samou, jak málo ji dělí mezi břehem a hlubokou vodou, jak málo ji dělí mezi dnem a nocí, jak málo ji dělí mezi životem a smrtí. Na to vše zapomněla ve světle bílého prášku, který se stal jejím denním chlebem, snídaní, obědem i večeří.
Nezemřela v bolestech, snad bychom nemohli říct ani ve ztrátě, jelikož si již více neuvědomovala, o co vše přišla, když odstoupila od zrcadla a od světa, který ji mohl dát všechno. A ano, možná i nic, přesto by získala víc, než na tvrdém dřevě lavice blízko kolejí s bílým práškem v nose. Přese všechno to nedostala nic. Jen zkurvený selhání srdce a blbou smrt na tvrdym dřevě.