Nádraží

© Megynka


Sedím na lavičce, dívám se do dálky,
do odjezdu vlaku počítám minuty.
V uších písně mi znějí,
dnes první ... a možná i poslední.


Přestávám vnímat zvuky kolem sebe,
dívám se na lidi, v mysli mám tebe.
Pamatuješ? Dřív jsme tu seděli oba.
A já tu teď sedím nešťastná ... a sama.


Chraplavý hlas oznámil rychlík do Plzně,
pobuda vedle vypadá oplzle.
Strčím si zmrzlé ruce do kapes
a doufám, že ke mě nepřijde ten jeho pes.


Lidé se naženou do houfu ke kolejím,
Něco si žbrblají, já už ale nepolevím.
Skřípání brzd přehluší hudbu v mých uších,
mě už prostě nikdy neuslyšíš ...


Sedím tu každý den,
mrzí mě, jak dopadl náš sen.
Chraplavý hlas opět promluvil, vlak do Prahy ohlásil.
Skřípění brzd a můj tichý smích ... ty to jednou pochopíš.