.. aneb jak mi bylo, když se její duše přemístila do lepších životních podmínek .. [nebaví vás číst *dlouhé* povídky? Poté Vám radím: "Kašlete na to!."] Už chápu pocity přátel umírajících.. uch..
přidáno 03.03.2008
hodnoceno 4
čteno 596(14)
posláno 0
Stáli jsme tam, těsně vedle sebe, hlavy sklopené, a na zem jsme kropily obrovské zásoby solné vody. To slzy bylo to jediné, co jsme ze sebe dokázali dostat.
Černé oblečení, ve kterém jme byli všichni do jednoho zahaleni, vytvářelo nepřehlednou změť černých lidí, a nebylo téměř poznat, kdo je kdo, díky očím sklopeným k zemi.
Nikdo nechtěl vidět smutek, a beznaděj v očích těch, kteří stáli kolem, z toho, co se stalo. Všichni jsme tam stáli v takovém tom hlučném tichu a nechali se táhnout proudem svých vlastních myšlenek. Tedy, až do doby, než přišel kněz, a začal odříkávat typická slova, která si snad odříkává již i ve spánku, protože to byly jen naučené fráze, na všech pohřbech stejné. Ten neodbytný pocit zastavit jeho slova, umlčet ho, jen aby už bylo po všem, se mi vkrádal čím dál více vtíravě do mysli. Pevně jsem tiskla víčka k sobě, ve snaze nedovolit dalším slzám vyjít na povrch, samozřejmě bezúspěšně. Když si kněz odříkal to, za co ho platí, nechal spustit rakev do předem vykopané jámy, a dovolil nám naházet do hrobu květiny. Klasický americký pohřeb. Vždy si přála být pohřbena tímto způsobem, kdyby náhodou zemřela. A teď se jí její přání vyplnilo. Z očí se mi zase zpustily vodopády.
Došla jsem domu a praštila sebou na postel. Chvíli jsem koukala do stropu, který jsme kreslily ještě společně, ještě když jsme bezstarostně skákaly po posteli a brečely smíchy. To byly ty slzy štěstí.
Poté jsem zavřela oči, a hledala ten bod rovnováhy v mém těle. Snažila jsem se o uklidnění sama sebe. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec se podařilo. Bylo to, jako bych v sobě měla dvě váhy, čekající na jakýkoliv výkyv mého myšlení, aby se mohly převážit na tu či onu stranu. Já jim však tu příležitost nedala. Ten klid, ten jsem si střežila velice opatrně.

^_^
Prázdné lavice. Tiché děti. Pohled upřený do desek stolů. Popřípadě do tabule. A mezi tím vším neosobní hlas ředitelky. „Naše žákyně, vaše spolužačka, Raignen Lionpacksová, zemřela. Je mi velice líto, že vám tuto zprávu musím oznámit, avšak i přes všechnu tu snahu doktorů a pomoc dobrých duchů, poslední operaci nepřežila. Po tom pádu byla velice oslabená, a bohužel, u poslední operace to vzdala. Vzdala právo na život, zřejmě jí na něm ani tolik nezáleželo, ale, těžko můžeme posuzovat. Proto, prosím, požádala bych vás o minutu ticha za děvče, které navždy zůstane v mysli této školy, a nepochybně i ve vašich srdcích.“
Vždy byla taková, tato ředitelka. Děti v lásce neměl, a měla pocit, že naše generace je obzvlášť velkou ztrátou času. Proto ta krutá slova. Musela jsem se hodně držet, abych něco nevykřikla. V místnosti, a pravděpodobně i celé škole, nastalo tíživé ticho. Podepřela jsem si rukama hlavu, a z mých očí již poněkolikáté klouzaly slzy. Jenže, už to nebyly slzy štěstí, ale slzy bolesti. Bolelo to, chvíli jsem se nemohla nadechnout. Jako kdyby mi někdo vytrhl část srdce, kus mě samotné, kdybych ztratila půlku mého myšlení. Nebyla jsem celá, a moc dobře jsem si to uvědomovala. Ztráta nejlepší přítelkyně, jakou jsem měla, mě připravila o kus normálního myšlení. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co dělat. Modlila jsem se alespoň, aby při ní stáli dobří duchové. Ale, když při ní nestáli při té operaci, těžko jí pomohou teď. Nahlas jsem zasténala, a snažila se zabránit bráně, přes kterou všechny ty myšlenky, a vzpomínky putovaly, aby se otevřela.


*_*
Šli jsme tenkrát po chodbě, rozesmáté, z právě skončené hodiny matematiky, když na ni někdo zavolal. Již si nepamatuji, kdo to byl, a zřejmě je to tak lepší, nerada bych totiž obviňovala někoho, kdo je v tom nevinně.
Raig se otočila a s úsměvem sledovala blížící se osobu. Jenže, nezastavila, aby na ni počkala, ale pokračovala v cestě dál. Přehlédla, že jsme byly již před schody do přízemí, a jak vnímala příchod nové osoby k její blízkosti, zároveň do toho odeznění mého vyprávění, její smích-nějak to nestihla sledovat vše. Myslela jsem, že cestu ale vnímá, a ví, že jsme u schodů. Ale ona zakopla. Přes první schod přešlápla do prázdna, dopadla až na třetí schod, v kotníku to v tu chvíli nepříjemně křuplo, a ona po hlavě letěla ze schodů. Udělala asi čtyři kotrmelce, načež se zastavila na zemi pod schody, obličej od krve a se zlomenou rukou na několikrát. Všichni se k ní rychle seběhli, a snažili se dovolat pomoc. Seděla jsem u ní a sledovala její obličej. I přes to, co jí bylo, se na mě usmívala, a snažila se promluvit. Vždy byla plná optimismu. Jemným:“Ššsshh..“, jsem ji umlčela a držela ji za ruku. Poté ztratila vědomí. Já se rozplakala. Přiběhli učitelé, snad celý učitelský sbor, i ti, které jsem v životě na naší škole neviděla, nebo jen zahlédla koutkem oka.
Po chvíli přijela sanitka. Naložili Raig na nosítka a odnesli ji. Chtěla jsem jet s ní, věděla jsem, že by si to jistě přála, ale bylo mi v tom zabráněno. Tak jsem jen čekala a čekala. A bylo to nejdelší čekání. Chtěla jsem ji vidět. Musela jsem ji vidět.
Pak mi její rodiče za volali, aby mi oznámili, co má za zranění. Poranění spánku, a vnitřní krvácení, k tomu ty zlomeniny ruky a kotníku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejdříve jí zastavovali vnitřní krvácení. Poté se starali o zlomeniny. A až nakonec se zabývali spánkem. To jim neodpustím do konce života. Nepřežila. Tu poslední operaci již nevydržela. V půlce jim kolabovala, a-již ji k životu neprobrali. Nenávidím je za to. Že prý za to nemohou? Proč tedy nejdříve neošetřily spánek, který je poměrně důležitý, a až pak zlomeniny? Mysleli si snad, že vědí, co dělají? Ne, ty o tom neměli ani páru.
*_*


Chybí mi.
Opravdu hodně.
Chtěla bych ji mít teď vedle sebe. Dívat se s ní na ten strop. Strop plný klikyháků a ornamentů, kreslených její rukou. Nedokázala jsem si představit, že již nikdy nebude stát v tomto pokoji, ležet na této posteli a pozorovat se mnou naše společné dílo.
Potřebuji ji.
Ale, vím, že to, co se stalo již nezměním. Snažím se s tím sžít. Samozřejmě – je to těžké, mně to přijde téměř nemožné, ale, nezbývá mi nic jiného. Mezi živé ji již nevrátím.
Pak bych si přála, aby se alespoň v jejím novém *životě* měla skvěle. Alespoň tak, jak já jsem si připadala každou chvíli strávenou ní. Ať má kolem sebe dobré duchy. Stejně tak, jako mám já.

Mám ji ráda. A to smrt nezmění..

přidáno 04.06.2010 - 02:21
na to, abychom si oblíbili některé lidičky, stačí pár minut, den, týden ... ale nezapomeneme na ně nikdy ...zůstávají ve vzpomínkách, tichými společníky a rádci ... napsané niterně ...bolestivě ... upřímně ... kéž si to tam nahoře čte a je štastná, že měla takovou kamarádku ...
přidáno 27.08.2008 - 21:07
:(..je to strasne smutny....vic k tomu rict ted nedokazu....nechalo to ve mne hodne pocitu..
přidáno 09.03.2008 - 19:36
Smutné, ale opravdu dobře vyjádřené pocity. Takový je někdy život, bohužel. Přeji hodně inspirace do další práce.
přidáno 04.03.2008 - 23:03
je těžké říci, že je to opravdu pěkné dílko...pěkně popsané pocity...hlavní je vydržet a nikdy nezapomenout...doufám, že se nám to povede...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Když vás nadobro opustí přítel .. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Anděl našeho přátelství je zraněn..
Předchozí dílo autora : Květinář přátelství /a lásky/

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku