 21.01.2014 0 871(9) 0 |
Sníh.
V noci začalo nečekaně mrznout. Vrstvy sněhu zasypaly zaparkovaná auta a na silnici byly stopy prvních vozidel. Ráno mě vzbudilo hlasité škrábání, jak řidiči odstraňovali námrazy ze skel. Postupně přibývali další a vytvořili skřípající orchestr, který narušil spánek všem okolním obyvatelům. I když nerada, musela jsem se také připojit a s pocitem prvních houslí jsem kvílela s ostatními, abych po 10 minutách vytvořila na čelním skle auta průzor velikosti kukátka u dveří. Uvědomila jsem si, jak velkou skleněnou plochu budu muset očistit, a bylo mi do pláče. Požádala jsem vedle škrábajícího souseda o košťátko na odstranění sněhu a hned po prvním tahu metličkou bylo jasné, že něco není v pořádku. Nebylo. Celou dobu jsem se snažila ze sněžného lože vydolovat auto sousedky, která měla stejný vůz a pod sněhem nebyla vidět poznávací značka. „Co je moc, to je moc,“ pomyslela jsem si a rezignovaně odešla na autobusovou zastávku.
Na zastávce přešlapovalo pár cestujících. Do příjezdu spoje zbývalo několik minut a tak v botičkách s tenoučkou podrážkou, bundičce nezakrývající ani kousek ledvin, začala jsem podupávat. Zcela absurdně jsem si vzpomněla na pavouka na Sahaře, jak zvedá z rozpáleného písku jednu nohu za druhou a chladí si je ve vzduchu. Pavoučí nohy mám a tak se nabízelo vyzkoušet fintu opačně, zvednutím do vzduchu si končetinu OHŘÁT. Vypadala jsem jako odpočívající plameňák, v růžovém oblečku, místo zobáčku vystrčený větší nosánek, zvednutá noha a očička mrazem pěkně kulatá.
Prokrvující cvičení jsem zdokonalila poklepáním kotníků. V okamžiku, kdy začal ve stanici brzdit autobus, jsem radostí kopla příliš prudce, podrazila si nohy, práskla sebou na zem a zůstala ležet neschopná jakéhokoliv pohybu. Ležela jsem na boku, ruce uvězněny v kapsách, bundičku utaženou jako svěrací kazajku, a před očima šedé nebe. Slyšela jsem vrnět motor, pokřiky cestujících vybízející k urychlenému nástupu, a když mizela naděje na odvoz do práce, konečně jeden z cestujících pochopil situaci. Postavil mě na nohy, vyndal ruce z kapes a otřesenou pádem nastrkal do autobusu. V teple bylo dobře a trápení byl konec. Nebyl!
Vešla jsem do kanceláře, kde v neuvěřitelné zimě seděla za stolem kolegyně oblečená ve vaťáku, rukavicích, ruské ušance natažené přes uši a pečlivě zavázané pod krkem. Vybavení neslo evidentní znaky zásob civilní obrany. Začala ječet, že chce jít okamžitě domů, protože nějaký blbec nechal přes noc otevřené okno. Nepřiznala jsem se.
V noci začalo nečekaně mrznout. Vrstvy sněhu zasypaly zaparkovaná auta a na silnici byly stopy prvních vozidel. Ráno mě vzbudilo hlasité škrábání, jak řidiči odstraňovali námrazy ze skel. Postupně přibývali další a vytvořili skřípající orchestr, který narušil spánek všem okolním obyvatelům. I když nerada, musela jsem se také připojit a s pocitem prvních houslí jsem kvílela s ostatními, abych po 10 minutách vytvořila na čelním skle auta průzor velikosti kukátka u dveří. Uvědomila jsem si, jak velkou skleněnou plochu budu muset očistit, a bylo mi do pláče. Požádala jsem vedle škrábajícího souseda o košťátko na odstranění sněhu a hned po prvním tahu metličkou bylo jasné, že něco není v pořádku. Nebylo. Celou dobu jsem se snažila ze sněžného lože vydolovat auto sousedky, která měla stejný vůz a pod sněhem nebyla vidět poznávací značka. „Co je moc, to je moc,“ pomyslela jsem si a rezignovaně odešla na autobusovou zastávku.
Na zastávce přešlapovalo pár cestujících. Do příjezdu spoje zbývalo několik minut a tak v botičkách s tenoučkou podrážkou, bundičce nezakrývající ani kousek ledvin, začala jsem podupávat. Zcela absurdně jsem si vzpomněla na pavouka na Sahaře, jak zvedá z rozpáleného písku jednu nohu za druhou a chladí si je ve vzduchu. Pavoučí nohy mám a tak se nabízelo vyzkoušet fintu opačně, zvednutím do vzduchu si končetinu OHŘÁT. Vypadala jsem jako odpočívající plameňák, v růžovém oblečku, místo zobáčku vystrčený větší nosánek, zvednutá noha a očička mrazem pěkně kulatá.
Prokrvující cvičení jsem zdokonalila poklepáním kotníků. V okamžiku, kdy začal ve stanici brzdit autobus, jsem radostí kopla příliš prudce, podrazila si nohy, práskla sebou na zem a zůstala ležet neschopná jakéhokoliv pohybu. Ležela jsem na boku, ruce uvězněny v kapsách, bundičku utaženou jako svěrací kazajku, a před očima šedé nebe. Slyšela jsem vrnět motor, pokřiky cestujících vybízející k urychlenému nástupu, a když mizela naděje na odvoz do práce, konečně jeden z cestujících pochopil situaci. Postavil mě na nohy, vyndal ruce z kapes a otřesenou pádem nastrkal do autobusu. V teple bylo dobře a trápení byl konec. Nebyl!
Vešla jsem do kanceláře, kde v neuvěřitelné zimě seděla za stolem kolegyně oblečená ve vaťáku, rukavicích, ruské ušance natažené přes uši a pečlivě zavázané pod krkem. Vybavení neslo evidentní znaky zásob civilní obrany. Začala ječet, že chce jít okamžitě domů, protože nějaký blbec nechal přes noc otevřené okno. Nepřiznala jsem se.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sníh. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Ach, mít tak křídla!
Předchozí dílo autora : Dovolená
