Je to jen takový pokus se zadáním: postava - rozpačitý špion; místo - zakouřená kuchyně; téma - Tak dlouho se se džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne.; první věta - Běží!
přidáno 14.11.2013
hodnoceno 2
čteno 330(7)
posláno 0
„Běžím! Už běžím!“ ozvala se Mariet a než opustila svého hosta, slušně se omluvila, že jde ke dveřím. Úzkostlivě se na něj podívala, jako by se měl každou chvíli vypařit a v duchu se pomodlila, aby tu byl, až se vrátí. Teď je jeho šance, pořád může odejít. Stále má čas! Zvažoval, co by musel udělat. Mohl by vyskočit oknem, nachází se jenom v prvním patře. Nebo by se mohl ukrýt v nějaké jiné místnosti a pak se nenápadně vyplížit. Jak dlouho by asi trvalo, než by našel podkroví? Někde tu musí být střešní dveře, dalo by mu to nějaký čas navíc. Ale ne, nikdo neutíká věčně. Dřív nebo později by to zjistili, našli by ho a o to by to bylo horší. Přeci jen však... Naděje v útěk ho lákala, nechtěl řešit tehle problém. Proč mu zropvna museli přidělit tuhle rodinu? Tak si jí zamiloval a právě proto chtěl teď utéct.
Po té době co ji znal, jim tohle nemohl udělat. A přesto pomalu otevřel dveře do spíže, přendal klíček a zamknul se uvnitř. Konečně mohl dýchat, zakouřená kuchyně – to není nic pro něj. Tiše otevřel okno a pohlédl dolů. Trochu se mu zatočila hlava, ale možná že to bylo ještě z toho kouře. Pod oknem byl úhledně posekaný trávník a keř, který před dvouma dny sám zastřihoval. Věděl dobře, jak umí bodnout, když člověk není opatrný.
Okno bylo dost široké, aby se dokázal snadno protáhnout, zastavil se na okraji parapetu a naposledy pohlédl dolů. Teď, nebo nikdy, řekl si v duchu.

Mariet se vrátila do kuchyně. Když uviděla opuštěnou židli, zklamaně si povzdechla. Tohle dělá pořád. Doufala, že se vrátí brzy, možná by mu mohla i zavolat. Ale ne dnes. A ne zítra. Věděla, že by ji nevyslyšel. Znala toho muže dlouho a dobře, skoro ho brala jako vlastního syna, kterého nikdy neměla. Až s ním příště bude sedět u jednoho stolu, snad ji nevyruší pošťák, nebo snad mu vůbec nepůjde otevřít.
Vlastně byli skoro stejného věku, a tak vůbec nechápala, proč ho považovala za syna. Možná ho jen měla ráda, jen to nechtěla přiznat. Ne! Byl to jen dlouholetý přítel, nic víc. Byla si jista, nebo aspoň skoro jista. Nemohla si dovolit být s nim něco víc, zvlášť když měla manžela, který je dokázal finančně zajistit.

Dveře zaskřípaly a pomalu se otevřela spíž. Věčně se otevírá, pomyslela si a šla je zavřít, když ho uviděla!
„Nemohl jsem odejít...“ ozval se a rozpačitě se na ní podíval. Utekl už hodněkrát, ale tentokrát zůstane.

přidáno 16.11.2013 - 15:07
Dream: Děkuju moc za komentář, potěšil mě :) a taky za podporu a určitě dám na tvoji radu :). Jsem ráda, za každou připomínku.
přidáno 14.11.2013 - 21:01
Je to zajímavé, možná trochu krátké, ale zajímavé. Myslím, že píšeš dobře a když to budeš dál rozvíjet tak se ti určitě bude dařit. Ty velká písmena, ale podle mě nejspu třeba, podle mě jsou dobře při nějaké akci, ale tady je zatím klídek. V tvém případě bych se vůbec nebála víc popisu místa, možná i časem přibydou myšlenky postav, ale to je jen na tobě. Nechci to do toho moc kecat, jsme stejně staré, takže ti rozumím. :)Uvidím, co se z tebe vyvrbí... :D
Zatím jen tak dál.
Jo a vítej mezi námi Takari.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Špion : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Osud Aweriön

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku