Úloha literárních serverů

V knize bratří Strugackých Pohádka o Trojce vystupuje mimozemšťan jménem Konstantin. Tento mimozemšťan ztroskotal na zemi pro poruchu motoru. Kromě jiného má docela zajímavé povolání.

Následující ukázka popisuje popisuje jednání ve věci pomoci Konstanitovi právě před zmíněnou Trojkou (úředníků):

* * *

»Víte, oni tam mají spoustu básníků,« volil jsem opatrný začátek. »Všichni ti básníci píší verše a každý z nich přirozeně chce mít svého čtenáře, pokud možno nejen jednoho. Čtenářstvo je ovšem vrstva zcela neorganizovaná a tuto prostou věc nechápe. S radostí čte dobré verše a dokonce se je učí nazpaměť, kdežto ty špatné nechce ani vidět. To pak dává vzniknout jisté nespravedlnosti, nerovnosti, a protože obyvatelé Konstantiny jsou tvorové svrchovaně slušní a snaží se, aby mohli být spokojeni opravdu všichni, vytvořili zvláštní profesi — čtenář. Jedni se specializují na jambické verše, jiní na chorejské, no a Konstantin Konstantinovič je významný odborník v oblasti amfibrachu a v posledních letech si přibral ještě alexandriny, zaškoluje se v další profesi. Povolání je to, jak jistě chápete, rizikové, takže čtenáři mají nárok nejen na kaloricky vydatnější stravu, ale také na častější krátkodobé dovolené na zotavenou v zájmu nezbytné regenerace sil.«

»To všechno já chápu!« zařičel pronikavě Travopolnikov. »Všelijaký ty Jandy a alexandristy… Ale jedny věci nerozumím — za co ten chlap bere peníze? No dobře — tak čte, sedí a čte. A to je škodlivý, tomu bych taky rozuměl! Jenže takový čtení, to je zaměstnání tichý, já bych řek vnitřní — jak si má člověk zkontrolovat, jestli vopravdu čte nebo chrupká, paskřivec jeden! To si vzpomínám, že jsem jeden čas řídil oddělení v Inspekci pro karanténu a dezinfekci rostlinstva, a tam jsem jednoho takovýho paskřivce vyfás… Sedí si na zasedání a každej by přísahal, že poslouchá, že si dokonce něco zapisuje do bločku, jenže von ve skutečnosti spí, holomek! Dneska se v kancelářích kdekdo naučil chrápat s otevřenýma očima… No a já právě nemůžu přijít na kloub tomu, jak je to s tím naším. Co když je to podrazák? Přece nemůže bejt povolání, aby se nedalo kontrolovat, jestli v něm člověk spí nebo ne!«

»Ono to prosím není tak jednoduché,« přidal se Edik, který na okamžik zvedl hlavu od ladicího pultu remoralizátoru. »Nejde jen o to, že profesionální čtenář čte. Třeba Konstantin dostává všechny verše psané amfibrachem, musí je všechny přečíst, ale hlavně je musí pochopit, vyhledat v nich zdroj nevšedního estetického prožitku, zamilovat si je a, jak jinak, také odhalit nějaké ty nedostatky. O všech těchto svých pocitech a úvahách je pak povinen s autory pravidelně korespondovat, vystupovat na tvůrčích večerech a představeních z tvorby těchto autorů, na čtenářských konferencích a při těchto příležitostech mluvit tak, aby autoři byli spokojeni, aby pocítili svou nepostradatelnost… To je moc a moc svízelné povolání,« dodal závěrem, »a Konstantin Konstantinovič je rozhodně to, čemu u nás říkáme hrdina práce.«

* * *

Mám za to, že na zemi dnes Konstantinovu úlohu do jisté míry plní právě literární servery.