Vatín 4

Úplný pocit bezpečí se dostavuje až po opětovném příchodu do obývacího pokoje. Zvažuji, zda mám ještě psát. Dnes už toho bylo dost. Za celý dnešní den toho už bylo dost. Vypínám notebook a jdu k ledničce. Po jejím otevření mi přijde, že je v ní větší teplo než v domě. Je prakticky vyprázdněná. Jsou tu jen nějaké pomazánky, jahodová šťáva, neochucená voda a na dveřích několik vajec. Beru si vodu a šťávu.
,,Sakra, potřebuju se napít něčeho jinýho.´´ Během nalévání průzračné vody plánuji zítřejší návštěvu obchodu. Zdá se, že babička už neměla několik svých posledních dnů na tomhle světě chuť na jídlo nebo byla těsně před nákupem, když se to stalo. Doteď bezbarvá voda se začíná zbarvovat do červena. Zahleděl jsem se na kalendář a pak na červenou tekutinu. Mysli si, že je to něco jinýho. Vypil jsem to odporné pití a zatřásl se zimou.

Krátce jsem se zamyslel nad tím, jestli mám na noc zhasnout. Ale pak jsem si řekl, že muž mého věku by si takové otázky vůbec neměl pokládat. Cvak. Obezřetně, abych náhodou do něčeho nevrazil, jsem se přesunul k zataženému oknu. Naproti přes silnici byla k sloupu elektrického vedení připevněna lampa. Dovolil jsem, odtažením závěsů, aby její oranžové světlo zředilo černo černou tmu panující v mém pokoji. Zima tu byla neskutečná a já se neměl čím přikrýt. K tomuto účelu jsem nakonec použil ty nenáviděné červené přehozy z křesel. Všechno rázem ztichlo. I auta přestala venku jezdit. Na druhou stranu, jakoby ožil doposud se nikterak neprojevující nábytek. Tu zakřupalo křeslo, tu zase hrníčky a figurkami přetížená skleněná stěna. Při každém z těch zvuků jsem se sice trochu polekal ale ihned jsem se uklidnil vědomím, že to není nic neobvyklého. Starý dům, starý nábytek. Zhluboka jsem se nadechl a už už začínal usínat, když se nade mnou ozvalo dupání. Okamžitě jsem se na kavalci posadil a s hrůzou poslouchal. Byly to kočky, které se dostaly na půdu a teď se tam pářily a bojovaly. Opět nic neobvyklého. Vlastně si pamatuji, jak mě před tím babička kdysi varovala.

Ráno jsem se probudil zcela rozlámaný. Oknem dovnitř nakukovalo ranní slunce. Dopřál jsem si ještě několik minut ležení a přemýšlel, jak to asi vypadá u nás/nich doma. Bylo něco po sedmé, takže jsou už obě vzhůru. Karolína má práci od osmi a ještě předtím musí malou odvést do školky. To jsem kdysi dělal já. Představoval jsem si ty dvě dlouho. Pak už byl čas vstávat. Na silnici před domem už byl opět čilý automobilový provoz. Došlo mi, že v Praze bych měl když na to přijde vlastně větší klid než tady.

Marně jsem se několik minut pokoušel tvořit ale příliš se mi nedařilo. Bez chlastu a jeho opojných účinků mi to prostě nešlo. Přišel čas vydat se do obchodu ale ještě předtím bylo nutné dát se trochu do kupy. To, že chci spáchat sebevraždu ještě neznamená, že musím i vypadat jako bych chtěl spáchat sebevraždu. Přicházím k umyvadlu a dívám se do zrcadla. Ten bledý, zarostlý a neučesaný člověk v něm nevypadá moc dobře. Během přípravy zubního kartáčku si prohlížím umyvadlo a všechny na něm nalepené samolepky.
,,Tak co mistře Tý, pořád nasranej?´´ Kromě již zmíněného Mr. T je tu také spousta (již odchlipujících se) nálepek z banánů. Při čištění zubů si je prohlížím. Je tu několik, jen v detailech se lišících trojúhelníkových se sombrérem a nápisem AMIGOTM, jiné na sobě mají palmu a nápis bajella, pod nímž je země původu: Ecuador, Costa Rica nebo Colombia. Dávám si na kartáček (dovnitř, mezi štětinky) další dávku pasty a pokračuji ve studiu nálepek. BANANARICA * COSTA RICA, BOUBA – PREMIUM Côte d'Ivoire, CONSUL a samozřejmě nesmí chybět ani Chiquita v různých provedeních.

Vyplivuji pěnu a nabírám si do ruky trochu té železité vody, která vytéká z kohoutku. Zůstává mi po ní v ústech divná pachuť. V momentě, když se opět narovnávám uvidím v zrcadle mizející ,,dýchanec´´, který vzniká, když se vlhkost obsažená v teplejším výdechu dostane do kontaktu s něčím studenějším. Třeba právě se zrcadlem. Než však to malé množství vody stačí zkondenzovat (viz. zrcadlo v koupelně), je odpařeno. Problém byl ten, že já jsem na to zrcadlo nedýchnul. Ani jsem nemohl. Byl jsem těsně nad umyvadlem. Za chvíli tajemná stopa zcela zmizela ale já se i nadále musel na zrcadlo dívat. Jako bych očekával, že se objeví nová. Jenomže se neobjevila. Po silnici projel nějaký těžký náklaďák, dům se otřásl a okna v rámech zavibrovala. To odtrhl mou pozornost od zrcadla a já se přemístnil k jídelnímu stolu, ze kterého jsem si vzal svůj deodorant. Problém s tímhle domem byl v první řadě ten, že jednoduše neměl koupelnu. V letních měsících se to řešilo tak, že se naplnily necky vodou a daly se ven na sluníčko. V zimě se pak veškerá hygiena skládala pouze z mytí vlasů v lavoru. Měl jsem na sobě jedno a to samé oblečení už skoro dva dny a jediné co jsem mohl a budu moci dělat proti zápachu bylo přebít ho deodoranty.

Poté, co jsem shledal svou vůni i vzhled uspokojivými, vyrazil jsem ven. Vatínská jednota – malinkatá samoobsluha, nebyla od babiččina doma dál jak sto metrů. Nehnal mě tam hlad, i když ten jsem měl asi taky ale hlavně touha se napít. Má denní dávka se za poslední rok dostala na litr vodky denně. Vodku jsem měl ze všeho nejraději pro její okamžitý účinek. Vodka si na nic nehraje, nejde na to přes chuť nebo přes tradici. Jejím jediným účelem je co nejrychleji vás dostat. Přesně to jsem potřeboval. Zahnat nebo zmírnit tu touhu tu potřebu napít se, abych mohl zase myslet na psaní. A jestli mi záleželo na tom, co si o mně obsluha pomyslí? Ne, ani trochu. Celý svět mi může být ukradený. Stejně na něm už nebudu dlouho.

,,Dobrý den,´´ pozdravila mě s překvapeným výrazem mladá prodavačka. Určitě byla zvyklá na stálou, neustále se opakující klientelu a cizinec v obchodě ji zmátl.
,,Dobrý... den.´´ Hlas mi po ránu často vynechával, asi další ze symptomů alkoholismu. Nesměle a rozmrzele jsem přišel k pultu a lehce se ho dotkl konečky prstů. Začal jsem si zkoumavě prohlížet lahve na policích za ní. Chvíli mi to trvalo a mladá hnědovlasá slečna ze mě musela začít být nervózní.
,,Támhleto,´´ ukazoval jsem prstem, ,,je vodka?´´ Ač jsem brýle nenosil, přišlo mi, že se můj zrak za posledního půl roku značně zhoršil.
,,Ne pane to je slivovice.´´ Dívka vzala láhev z police.
,,A kolik to má procent? Hrrm.´´ Dívka si mě zvědavě a s obavami prohlédla. Podle jakž takž čistého oblečení shledala, že nejsem nějaký tulák a ochotně mi vyhověla.
,,Čtyřicet.´´
,,Em... nemáte vodku nebo něco silnějšího?´´ Dívka se usmála. Musela si myslet, že je to celé myšleno jako příjemný vtip. Nechápala, že potřebuji co nejsilnější koncentrát, který jediný může utišit mou mysl a dopřát mi alespoň chvíli klidu na psaní.

Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly neovladatelné.

,,Slivovici máme jenom do čtyřiceti procent a pak tu máme...´´ Ozvalo se cinknutí u dveří a dovnitř vešla ta babka.
,,Dobrý den paní Jiřičková,´´ pozdravila bábu prodavačka.
,,Dobré jitro Daničko,´´ odpověděla ji bába a položila si prázdnou tašku na držák, který s nacházel před pultem. Jestli jsem se tu předtím nechtěl dlouho zdržovat, tak nyní jsem odtud chtěl co nejrychleji zmizet. Dívka opět začala věnovat pozornost mně. Věděl jsem, že je krásná ale zároveň jsem o ní neměl zájem. Ani jednou jsem se na ní neusmál. Můj lehce zarostlý obličej uměl pouze jeden výraz, který by se dal popsat jako neutišitelná beznaděj a apatie.
,,...Máme vodku a ta má myslím ale taky jen čtyřicet procent.´´ Prodavačka dala na pult přede mě k láhvi slivovice i vodku.

Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.

Cítil jsem jejich pohledy. Zabodával se do mě. Jsem taková sračka. Troska.
,,Vemu si čtyři od každé,´´ řekl jsem a překvapil tím asi obě přítomné. Na zemi u pracích prášků ležely v sobě zandané krabice. Jednu jsem si vzal a zeptal se jestli si ji můžu půjčit.
,,Ano můžete ale kdybyste byl tak laskav a, tedy pokud se tu ještě vyskytnete, mi ji zase přišel vrátit.´´
,,Spolehněte se.´´ Určitě ještě párkrát přijdu.

Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme.

Naskládal jsem všech osm o sebe cinkajících lahví do krabičky a vyndaval peněženku, která mi samozřejmě spadla na zem. Nejraději bych se oddělal hned, jak dojdu do domu. Na svojí poslední cestu jsem si vzal nějakých osm tisíc. Bylo mi hned jasné, že těch osm tisíc prochlastám hned v prvním týdnu.
,,Prosím vás, je tu ve Vatínu někde bankomat?´´ zeptal jsem se během placení a otázku jsem směřoval na obě ženy.
,,Ve Vatíně není,´´ odpověděla prodavačka, ,,musíte si dojet do Žďáru.´´
,,Vy asi nebudete místní že? Nikdy jsem vás tu neviděla.´´ Tyhle zvědavé báby nesnáším.
,,Já nejsem místní. Jenom projíždím,´´ Odpověděl jsem bábě ledabyle, vzal krabici pod rameno, rozloučil se a rychle zmizel.

Doma jsem se octnul ani nevím jak. Nemohl jsem to už vydržet. Lahve se mi připomínaly s každým krokem. Všiml jsem si jakéhosi bílého papíru snad dopisu ve schránce ale ignoroval jsem ho.

Provedli jsme důkladnou a nebojácnou morální inventuru sebe samých.

Hned za vraty už mé ruce načínaly první láhev. Ani nevím, zda to byla vodka nebo slivovice. Nešlo mi to. Víčko drželo pevně a prokluzovalo mi v ruce. Zlost rostla.
,,No tak ty kurvo zasranááá! Povol!´´ Cvak.

Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých chyb.

Půlka flašky ve mně rázem zmizela na první napití. Mé tělo se zatřáslo. Vše se rozjasnilo. Bylo mi lépe.
,,Ten dopis.´´ Mé chvějící se prsty vyndaly papír ze schránky. Nebyl to dopis jen rukou popsaný a úhledně složený list papíru.

Chci zaplatit 200 000 korun. Dlužíte mi je. Pokud mi je nesplatíte do 20. listopadu, dám to k soudu. Podám na vás žalobu a uvidíte. Všude po vsi rozhlásím, co jste zač a že nesplácíte. Poslední výzva. Čekám na ty prachy. Dobře víte, že mi patří.
L. Dvořáková

Přečetl jsem si to celkem třikrát a nepochopil vůbec nic. Pokud si pamatuji, tak nikomu nic nedlužím a žádnou L. Dvořákovou taky neznám. Začínal jsem vidět spojitost mezi bonboniérou a tímhle podivným vzkazem.
,,Kašlu na to,´´ otočil jsem se a uvidět cosi ležet na dvoře. Bonboniéra to tentokrát nebyla. Byl to deštník. Hloupý, starý červený deštník. Opět dárek od paní nebo slečny Dvořákové, nepochybuji.

Teprve v kuchyni si uvědomím, že nemám i nadále co jíst. Mysl byla příliš zaměstnaná ethanolovým deficitem, než aby si vzpomněla na chleba a housky.

Byli jsme zcela připraveni k tomu, aby Bůh odstranil všechny tyto naše charakterové vady.

Sedám do křesla, krabici dávám vedle stolu a otevírám soubor s názvem Obsese. Čekání na jeho otevření si krátím dalším lokem, který mě pálí a řeže v krku. Přišel čas zase něco napsat.

...sedl si na postel vedle své ženy. Stále se nacházela v říši snů. Hebká saténová košilka překrývala její prsa, která se pomalu zvedala a zase klesala. Neodolal a na chvíli si k ní lehl. Byl po včerejšku tak unavený, že by rázem usnul. Najednou se ta bytost vedle něho začala hýbat a protahovat.
,,Už si tady,´´ zeptala se rozespale, ,,kdy si přijel?
,,Před hodinou. Jsem moc rád, že jsem zase doma.´´ Žena se přetočí a lehne si na jeho rameno.
,,Jak to šlo v práci?´´
,,Docela dobrý, snad mi dal zase na chvíli pokoj. A co doma? Nezlobily?´´
,,Nezlobily nebo ne víc než obvykle jenom pes se vydělal dole v obýváku na koberec. Chtěly psa ale uklízet po něm to už ne,´´ posteskne si žena. Radek ví, co po něm chce ale je tak vysílený. Vůbec nemá na sex náladu. Snaží se přemoci.

Záchrana přichází až s dětmi, které začnou dělat v pokojíku hluk...

Musím si udělat přestávku, všechno vidím nějak rozmazaně. Po kouknutí na hodinky zjišťuji, že jsem psal ne méně než šest hodin. Vykloním se z křesla a zjišťuji, že se na zemi válí jedna, dva, tři, čtyři prázdné láhve. Co mě překvapuje ale není počet vypitého alkoholu ale to, že jsem za tu dobu napsal pouze tři stránky. Vsadil bych se, že jich bylo více. Určitě jsem nadělal spoustu překlepů a chyb ale s tím si poradí korektor. Vstávám z křesla a okamžitě padám. Padám tak nešikovně, že si vrazím dřevěné opěradlo do břicha. Ležím na zemi a pokouším se potlačit bolest.

Pokorně jsme Ho požádali, aby naše nedostatky odstranil.