Pohlcení

Skutečně. Už nevím, co mám dělat.
Tohle je jeden z těch dnů, které jsou konečným dílem nekončících měsíců trápení. A přes všechnu bolest, strach a slzy, chtěla bych mluvit a nemohu. Cítím, jak mne to stravuje zevnitř a nemohu s tím nic udělat. Nebo mohu a jen nevím co... jsem beznadějná.
Chvilku se všechno zdá tak slibné, krásné a konečně to vypadá, že to nejhorší je zažehnané, kdepak. Pak přijde tvrdá rána, která mě srazí opět zpátky a ukáže, že to nejhorší se mě stále drží.
Mám chuť křáčet a nadávat, rozbíjet věci kolem sebe a tvrdit, jak se všechno spiklo proti mně a jim... Jenže to nejde, vím, že tak to není. Jen to moc bolí a neumím si s tím poradit, zdá se...
Copak tohle jde... Jde takhle žít...