Častý boj

Duše mezi dvěma světy
zrazená a ztracená
hledá svojí práce květy
zmatená a zničená,

neví, kam povedou kroky,
síla rychle ubývá,
vytrácí se z písní sloky,
duše už to nevnímá,

zoufá, kterou zvolit cestu,
bolest tu a bolest tam,
zradí píli svého květu,
tohle prostě nezvládám.

Prokletím je vlastní srdce
přelétavý kormorán,
takovou pak nikdo nechce,
holku plnou hořkých ran,

na rukou mám kapky krve
v srdci střepů ozdobu,
taková jsem byla prve,
snad už víckrát nebudu,

žádným pádem ublížit si,
žádné přeřezání žil,
když teď tohle uděláš si,
víš, jak bys mi ublížil?

A pak jednou jako teď,
slzy budou v očích,
srdce pokrýval by led,
kdy jen tohle skončí?

Pocit blízký ukřivdění,
další zlomené srdce,
trápívá mě svědomí,
už nespí se mi sladce,

když vím, že v cizím srdce
planu, hořím, plápolám,
lámat další z nich už nechci,
zas bolestí křičívám,

odpusť! už je to pryč,
z lásky zbyla mlha,
mé srdce se točí pryč,
moje slova zmlkla,

odpusť!
Bolí mě to stejně...
Zapomeň...
Ty vzpomínky budou ve mě....

Vždycky to něčím začalo a něčím skončilo... Slzami a sladkými slůvky.... A teď jen: odpusť....
Tohle je jen má vina...