je to už trochu starší dílko...
přidáno 04.02.2008
hodnoceno 7
čteno 709(19)
posláno 0
Sedím doma a venku sněží. Je listopad, ale v mých myšlenkách svítí sluníčko a jsou prázdniny. Konkrétně srpen a čtrnáct dní strávených na táboře.
Jezdím na něj už od šesti let, nejdřív jako dítě, později jako praktikantka a teď jako vedoucí. Zezačátku se vedoucí docela střídali. Úplně od začátku jezdí jenom hlavní a jeho tři kamarádi, kterým je kolem 40. Ale posledních pět let tam jezdí stále stejní lidé, kteří jsou tak o pět, šest let starší než já, takže si celkem rozumíme.
Jenže letos se objevil Filip, syn hlavního vedoucího Tomáše. Na prázdniny nesehnal žádnou brigádu, tak jel pomáhat tátovi, protože vedoucích není nikdy dost. Přestože na táboře byl poprvé, s ostatními vedoucími se už znal. Když nás Tomáš představoval, Filip se na mě díval takovým zvláštním pohledem. Ani neopětoval můj úsměv. Měla jsem z něho divný pocit. Normálně bych to neřešila, ale problém byl v tom, že se mi Filip líbil. Něco mě k němu přitahovalo, ale na druhou stranu jsem měla trochu strach.
Kdykoliv jsme se viděli, vládlo mezi námi zvláštní napětí. Moc často to ale nebylo, protože přes den se každý věnoval svému oddílu. Starala jsem se o děti mezi šesti a osmi lety. Byly celkem hodné a poslouchaly, braly mě trochu jako mámu. Problémy s nimi nebyly. Zato Filip dostal 14 a 15leté, kteří byli věčně s něčím nespokojeni a jemu dalo dost práce udržet si autoritu a přitom s nimi být kamarád. Oddíly totiž byly smíšené. Holky z jeho oddílu ho platonicky milovaly a kluci byli naštvaní, že si jich holky nevšímají, a dělali mu naschvály.
Ze začátku jsme spolu vůbec nemluvili, ani se nepozdravili. A to i přes to, že jsme na sebe dost často naráželi. Jen se na mě díval. Stejně jako při prvním setkání. A stejně tak neopětoval úsměv.
Pokaždé jsem si říkala, že až ho zas potkám, pozdravím ho. Ale nesebrala jsem odvahu. Ten jeho pohled mě vždycky dostal.
Asi třetí den ležel Filip o poledním klidu na louce. Bylo vedro, a tak tam byl skoro sám. Okolo jen několik neúnavných dětí, které nevydržely odpočívat ani o poledním klidu. Byla jsem rozhodnuta pozdravit ho za každou cenu a začít se s ním konečně bavit. Asi slyšel mé kroky, protože přestal číst, podíval se na mě a pozdravil první. Prohodili jsme spolu pár slov a dokonce zmizela vážnost z jeho tváře. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.
Celé odpoledne strávily všechny oddíly u vody. Rybník byl velký, celý ohraničený lesem. Bohužel sluníčko svítilo celý den „zezadu“, takže skoro všude byl stín. Uhlídat všechny děti bylo docela náročné. V každém oddíle jich bylo kolem 15. „Moje“ děti byly naštěstí ukázněné. Chvíli jsme si hrály ve vodě, která navzdory vedru byla studená, takže jim brzy byla zima. Pak se vyhřívaly na tom kousku sluníčka. Nebo si stavěly hrady a městečka z písku. Samozřejmě potřebovaly moji pomoc. Na jednu stranu jsem byla ráda, alespoň jsem je měla pod kontrolou, ale na druhou stranu… Filip seděl na břehu a nemohla jsem si nevšimnout, že občas sice sleduje, jestli se mu někdo netopí, ale většinou pozoruje mě.
Večer se šli oslavit narozeniny jednoho z vedoucích, Jardy. Samozřejmě se souhlasem Tomáše. Nešli jsme všichni, v táboře zůstalo dost lidí, kdyby se něco přihodilo. Ale vypadalo to na klidnou noc.
Kluci zamluvili stůl v penzionu ve vesnici, vzdáleném asi 30 minut chůze. Majitel provozoval hlavně penzion, u kterého byl tenisový kurt a větší dvorek. Kurt pronajímal nejen hostům svého penzionu. Občas jsme tam chodili také hrát. Ale když měla přijít větší skupina lidí, musela se s ním domluvit. Prostředí bylo velice krásné. Seděli jsme venku na zastřešené zahrádce a dobře se bavili. V jedenáct ale přišel majitel.
„Řekl jsem hostům, že tu budete tak do jedenácti…“ Bylo nám jasné, že máme odejít.
„Jo, jasně, už jdem,“ odpověděl mu Jarda. Nechtěli jsme s ním mít problémy. Občas byl docela nepříjemný. Zaplatili jsme a odcházeli. Začal se zvedat vítr a docela se ochladilo. Vypadalo to, že bude bouřka.
Nějak jsme se rozdělili a já zůstala s Filipem sama. Začínalo pršet. Ostatní asi zalezli do hospody po cestě. Mě se nechtělo a Filip mě nenechal jít samotnou. Šli jsme dál. Věděla jsem, že až vyjdeme z vesnice na hlavní silnici, je tam zastávka. Bylo to ale ještě docela daleko. Filip si ode mě vzal baterku a svítil nám na cestu. Začínalo pršet čím dál tím víc, ale k zastávce jsme doběhli ještě docela suší. Posadili jsme se na lavičku a pozorovali řádění bouřky a větru. Stromy se ohýbaly a oblohu každou chvíli osvětlovaly blesky. Bouřka asi musela být přímo nad námi, protože přestávky mezi hromy byly velmi krátké. Dívali jsme se ven a nemluvili. Slova by stejně zanikla v tom rachotu. Po chvíli Filip vstal a šel se podívat, jestli už někde neprosvítá nebe. Stál tam docela dlouho. Šla jsem za ním. Zdálo se mi, že bouřka spíše sílí, než odchází.
„Myslím, že to hned tak neskončí,“ řekla jsem Filipovi.
„Já nevím, ale vůbec se mi do toho nechce. Ještě chvíli počkáme.“
„Tak dobře. Ale vůbec…“ najednou jsem spatřila, jak blesk udeřil do stromu. Ten se přelomil a začal padat.
„Co?“ zeptal se Filip a podíval se na mě. Když uviděl zděšení v mých očích, podíval se stejným směrem. Zmocnil se mě zmatek. A strach. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli mám vyběhnout ven, nebo zůstat uvnitř. Vzpomněla jsem si na děti v táboře, na rodiče a kamarády… Nebyla jsem schopna reálně uvažovat. Okamžik, který trval jen několik vteřin, se zdál být jako celá věčnost.
Už jsem vybíhala ven, když mě Filip stáhnul zpátky. V tom okamžiku dopadl strom kousek od zastávky, na místo, kde bych pravděpodobně byla, kdyby Filip nezachoval chladnou hlavu.
Byla jsem v šoku. Pomalu mi docházelo, jak jsem mohla skončit. Klepala jsem se nejen zimou. Filip mě objal. Po tváři mi stékaly slzy.
„No tak, už je to dobrý,“ řekl konejšivě. Nebyla jsem schopna slova. Podlamovala se mi kolena. Posadil mě sedl si vedle a znovu mě objal. Asi jsme tam takhle seděli dlouho. Pak jsme najednou uslyšeli hlasy.
„Sakra, tady končí vesnice a je tu tma.“
„Vy nemáte baterku?“ zněla nevěřícná otázka.
„Ne.“
„Ani jeden? Přece jsem ti říkala, že ji máš vzít.“
„Hlavně že ji máš ty.“ následovala ostrá odpověď.
„Jsem nevěděla, že když ti to řeknu tak ji nevemeš. Jenom jsem nechtěla tahat zbytečně tolik baterek. Kdybych věděla, jak jsi blbej, tak ji vemu.“
„Tak se nehádejte, stejně s tím už nic neuděláte.“ zasáhl někdo třetí.
„To jsou naši, ne?“ zeptal se Filip. Vstal a šel se podívat. Šla jsem za ním.
„Pojď, mám nápad.“ řekl a už mě táhl za ruku. Už nepršelo. Přeběhli jsme silnici a schovali se za zatáčkou, kde se cesta z vesnice napojovala na hlavní. Když byli dost blízko, Filip jim posvítil baterkou do očí, aby nás hned nepoznali.
„Co tu řvete?“ vyjel na ně.
„Kdo jste a co po nás chcete?“ zeptal se Lukáš otráveně.
„Chceme vám posvítit na cestu.“ řekl Filip s úsměvem.
„To je přece Filip a Renča. Co tu děláte? Nešli jste náhodou už před dvěma hodinama?“
„Jo, ale trochu se to zkomplikovalo.“ řekl Filip a ukázal na spadlý strom. Ještě pořád jsem byla v šoku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to… strašný. Filip mě vzal za ruku a po cestě ostatním vyprávěl, co se stalo. Dorazili jsme do tábora, všichni se rozprchli. Šla jsem si ještě vyčistit zuby a u umýváren potkala Filipa.
„Ani jsem ti nestačila poděkovat.“
„To nestojí za řeč.“
„Ne? Mohlo mě to zabít.“
„Tak strašný to zas nebylo.“ usmál se, „hlavně že jsi v pořádku.“
„No…, jak se to vezme.“
„Já vím, taky jsem se bál…“
Nevěděla jsem co na to říct. Stáli jsme blízko sebe. Naklonil se ke mně a vypadalo to, že mě chce políbit. Pak ale řekl jen „Dobrou noc.“ a odcházel.
Zůstala jsem tam stát a nevěděla, co si mám myslet. V hlavě jsem si to neustále přehrávala. Byl to jen malý okamžik, jen několik vteřin… A nebo se mi to jen zdálo…?

přidáno 25.02.2008 - 00:06
nakonec nebyli, od tý doby jsme se viděli jen jednou asi tak po třech letech
přidáno 24.02.2008 - 10:48
A jak to skončilo? Byli jste nakonec spolu? :-))
přidáno 06.02.2008 - 11:08
jo, to je škoda, že to neskončilo polibkem, ale jak napsala Aliwien, ne vždy se splní to, co si člověk přeje...
přidáno 05.02.2008 - 08:40
Zajímavé zážitky - pravda je, že ten konec mohl být optimističtější, ale ne vždy se splní to, co by si hlavní hrdina přál, že?
přidáno 05.02.2008 - 01:57
pěkné, škoda že to neskončilo polibkem...
přidáno 04.02.2008 - 18:30
hezká:)
přidáno 04.02.2008 - 17:20
tu znám ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Zmocnil se mě zmatek : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dopis bez adresy
Předchozí dílo autora : Nečekané setkání

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku