Radioamatérská

Byt já mám plný cívek, hrozivých cívek,
sám Tesla na ně hrál.
Do uší krásných dívek, krásných dívek,
tím básně vysílám.

Snad některá z nich slyší, snad slyší,
mým básním naslouchá.
Tím můj program se liší, se liší
od těch, co každý zná.

Že jen pro jedny uši, jedny uši
však nevím pro které,
že jen pro jednu duši, jednu duši
jsou básně veškeré.

Když večer koukám ven, já koukám ven
na ztichlé sídliště.
Ta okna svítí jen, ta svítí jen
kde televize žhne.

Tu v jednom okně náhle, tak náhle
zabliká zas a znova.
Bliká kratce a táhle, tak táhle,
to abeceda Morseova!

A rychle lovím z hlavy, mé hlavy
slova pomocná, co znám,
a překlad už je tady, je tady:
čtu slova ...


ta-dá-dá-ta
dá-dá-dá
ta-ta-ta
ta-dá-ta-ta
dá-dá-dá
ta-ta-dá
dá-dá-dá-dá
ta-dá
dá-dá


V tu chvíli já tak ožil, tak ožil
a svět se zastavil.
A krev se vlila do žil, zas do žil,
já mikrofon nastavil.

Éterem letí vlny, ty vlny
z mého vysílače jsou.
Zvědavosti jsou plny, jsou plny
a míří za tebou.

Odpověď nese světlo, zas světlo
(toť vlna je či částice?)
a u srdce je teplo, zas teplo,
když dva zas slyší se.

A tak od jisté doby, jisté doby
zní vzduchem rozhovor.
A já nevím dnes coby, zas coby
šlo probrat za obor.

Myšlenek vzduchem dvouřad, ten dvouřad
náhle však zastavil.
To telekomunikační úřad, ten úřad
vysílač zabavil.

A éterem se nese, zas nese
už jenom šumění.
Že hledat stromy v lese, jen v lese
je pravé umění.