 11.02.2013 17 1090(30) 0 |
Jsou chvíle
kdy je tak zvláštně těžko
na duši
Už není důvod vracet se do míst
kde vyrostla jsem v ženu
Ještě loni koncem léta
bloudila jsem kolem poloprázdné Café Technika
i když jsem věděla
že už tě tam nepotkám
Vzpomínám
jak v zimě
kupovals víno a já koření
a vždycky bylo
kam jít
kde mít své tajné doma
Byly to večery
plné úsměvů a dlouhých hovorů
o životě
vesmíru
a o všem co je v nás
Jsem šťastná za tvé štěstí
ženu
dítě
a veliký dům se zahradou
co sis vždycky přál
Každý má ale někdy právo na smutek
Jsou chvíle
kdy je dobře plakat
To když je těžko na duši
a já pak na kolenou
s pokorou
vzhlížím k Té, která nese tisíc duší
Nezapomínám každý den děkovat
protože život už mi ukázal
že nic není zcela samozřejmé
Asi je čas
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst
Je to ten zvláštní okamžik kdy
i přes bolest
vlastně krásně je mi na duši
Vím že musím být už dospělá
a tak se snažím
Občas mi ale stejně chybíš, tati
kdy je tak zvláštně těžko
na duši
Už není důvod vracet se do míst
kde vyrostla jsem v ženu
Ještě loni koncem léta
bloudila jsem kolem poloprázdné Café Technika
i když jsem věděla
že už tě tam nepotkám
Vzpomínám
jak v zimě
kupovals víno a já koření
a vždycky bylo
kam jít
kde mít své tajné doma
Byly to večery
plné úsměvů a dlouhých hovorů
o životě
vesmíru
a o všem co je v nás
Jsem šťastná za tvé štěstí
ženu
dítě
a veliký dům se zahradou
co sis vždycky přál
Každý má ale někdy právo na smutek
Jsou chvíle
kdy je dobře plakat
To když je těžko na duši
a já pak na kolenou
s pokorou
vzhlížím k Té, která nese tisíc duší
Nezapomínám každý den děkovat
protože život už mi ukázal
že nic není zcela samozřejmé
Asi je čas
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst
Je to ten zvláštní okamžik kdy
i přes bolest
vlastně krásně je mi na duši
Vím že musím být už dospělá
a tak se snažím
Občas mi ale stejně chybíš, tati
28.03.2015 - 10:52tak tomu rozumím, taky jsem přišla o otce v útlém věku...
Asi je čas
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst
Je to ten zvláštní okamžik kdy
i přes bolest
vlastně krásně je mi na duši
krásná, pravdivá... smutná a přitom osvobozující...
Asi je čas
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst
Je to ten zvláštní okamžik kdy
i přes bolest
vlastně krásně je mi na duši
krásná, pravdivá... smutná a přitom osvobozující...
28.03.2015 - 10:33někdy ta poslední věta prostě zaznít musí, jinak by čtenář nevěděl...což také špatné není, avšak chceli básník něco konkrétního říci...
26.10.2014 - 01:03četla jsem jednou.. musela jsem i podruhé.. protože teprve druhým čtením, jsem to prožila.. až mrazilo.. uch.. jo.. myslím, že už jsi povyrostla.. jen vyslovením těch slov.. krásná..
21.12.2013 - 14:04Ta poslední věta se mě osobně líbí nejvíce. Báseň je nádherná, jako všechny tvé, ale díky té poslední větě mě najednou ovládl šílený smutek - a to, myslím, bylo účelem ... to pochopení ...
19.02.2013 - 13:49Já bych tam nedávala tu závěrečnou větu. Vím, že je tam možná nejdůležitější, ale dle mě je tam spíš na efekt, pro větší působivost možná, aby si čtenáři poplakali, ale ta báseň to nemá za potřebí, myslím. Je to moc hezké, líbí se mi to celé, ale ten konec (taky jsem používala rodinu v básních, ale je to hodně nebezpečné) mi zkrátka trochu báseň zkazil a způsobil mi spíš smutek, ne ani tak kvůli obsahu, to je život, ale spíš kvůli... ani nevím. Ale jak říkám, je to pěkné.
15.02.2013 - 12:47ŽblaBuňka: Yasmin: Yana: taron: Marbal Škutin: inkoust: Devils_PIMP: DDD: black.heart: Až s odstupem pár dní zjišťuju, že je tahle báseň mnohem osobnější, než jsem původně zamýšlela. I proto jsem moc ráda, že jste se zastavili a zanechali tak krásné komentáře - připravili jste mě o slova. Děkuji.
14.02.2013 - 12:38Pěkně vyjádřeno to, co je v životě člověka někdy tak moc důležité a nezbytné To, co se mnohým nepodaří třeba nikdy. To, co se může podařit jen tehdy, když je člověk schopen toho osvobozujícího vědomí souvislostí, které umožňuje zůstat vidoucí. To, co nedovolí zatřít pozitivní realitu.
13.02.2013 - 17:19Četl jsem ji několikrát (a už napodruhý jsem u toho slzel). Krásná. Opravdu moc.
13.02.2013 - 13:46Asi je čas
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst
není třeba nic dodávat.
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst
není třeba nic dodávat.
12.02.2013 - 20:29vzhledem k tomu, že mám v očích slzy, zapůsobila a vzpomínám na toho svého tatínka, který zemřel v 57 letech. a navíc v té básni vnímám určitou pokoru, jsi úžasná a myslím, že toto je vyspělá poezie, líbí se mi tvůj pohled na život, který z tvých básní čtu
12.02.2013 - 14:21Tvé básně mají duši. Další silný příběh. Máš ohromný dar napsat tak mnoho do pár řádků. Zajímavý styl. Osobité a osobní. Jsi skutečný umělec. Opravdu.
11.02.2013 - 21:13nádhera...dopis otci, to znám :)
Jako dítě jsem vnímala u svého táty velice zvláštní smutek...takový jiný, vždy , když byl se mnou na hřitově rozžínat svíci své matce a otci...ten smutek mě přímo fascinoval...už nefascinuje. Už jsem ho měla tu smůlu poznat...nejenom vnímat u jiného :(
Jako dítě jsem vnímala u svého táty velice zvláštní smutek...takový jiný, vždy , když byl se mnou na hřitově rozžínat svíci své matce a otci...ten smutek mě přímo fascinoval...už nefascinuje. Už jsem ho měla tu smůlu poznat...nejenom vnímat u jiného :(
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O tichém smutku v nás : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Tenkrát to bylo naopak
Předchozí dílo autora : Ještě si nepřipadám dospělá
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
VITANA [2]» řekli o sobě
kmotrov řekl o Homér :Nebál bych se s ním vyrazit někam daleko mimo civilizaci, nenechal by mě ve štychu.
