Tak staré "dílo" a přesto se k němu stále častěji vracím.. Vlastně, nikdy jsem ani nechtěla zveřejňovat [kdekoliv] toto dílko, ale, přeci jen, potřebuji znát názor i na něco, co už jsem dlouho nepsala..
přidáno 30.01.2008
hodnoceno 5
čteno 671(18)
posláno 0
Prší.

Točíš se kolem mě a snažíš se mě rozveselit. Jen tak sedím, na zemi a oběma je nám jedno, že jsme mokří, že na nás prší. Přitočíš se ke mně a lehce mě políbíš na čelo. Tvoje rozpuštěné, dlouhé, černé vlasy ti vlají kolem hlavy. Mám je rád, jak voní, jaké jsou na dotek. Stejně tak tebe. Tvojí vůni bych poznal kdekoliv. Pořád poskakuješ a já se divím, odkud máš tolik energie. Čím jsem se ti vlastně zavděčil, že mi daruješ tolik lásky? Přisedneš si ke mně a obejmeš mě kolem ramen. Není doba, kdy bych o tobě netvrdil, že nejsi dokonalá. Dokonalý prototyp slečny, kterou jsem si ve svých představách vysnil.
Chtěla by jsi mi pomoci, ale já ti stále odmítám říct, co se děje. Asi to není tak důležité, abych tě tím zatěžoval. Nebo mi to tak připadá. Vůbec mě nenapadá, že tobě to tak nepřijde, že chceš slyšet i ty největší nesmysly, že mi s nimi chceš pomoci. Stále máš vytrvalost se mě zeptat, co mě trápí. Nechci ti to říkat, protože se bojím, že bys to zlehčovala, nebo by ti to přišlo vtipné. Vždyť jsou to mé problémy, proč se o ně starají vždycky všichni ostatní? Zajímají se, jen když nechci mluvit. Ale od tebe mi to nevadí. Jenže, jak ti vysvětlit, že nechci o tom mluvit, chci jen cítit tvojí blízkost a to, že tu pro mě stále jsi. Že jsem tě neztratil. Jen tak sedíme, ty zíráš do prázdna před sebou a já jsem otočený na tebe. Pozoruji tvou tvář. Rysy v tvém obličeji si chci vrýt do paměti na celý život. I na dobu, kdy mě budeš nenávidět. Chci tě mít pořád před očima. Neustále, nespustit z tebe pohled. Proč je svět tak složitý a brání nám být spolu napořád. Proč musíš odejít zrovna teď, když bych tě tak potřeboval?

Ještě máme asi hodinu.

V tvém obličeji se najednou zračí zoufalství. Odkapává ti z vlasů voda. Již neprší, ale my pořád cítíme vodu na našich tělech. Déšť vystřídal vítr, který pomalu zvedá mokré listí ze země. Jeden z těch listů ti ulpívá na vlasech. Jemně ho sundám a držím v ruce. Otočíš se na mě a v očích máš.. mnoho pocitů- zoufalství, strach, odhodlání a bolest. Co tě trápí můj broučku? Nedokážu se zeptat. Ale ty začneš mluvit první. Naposledy se mě ptáš, co mě trápí. Upozorňuješ mě, že je to naposledy. Neuvědomuji si zprvu, jak to myslíš, proto zavrtím jen hlavou a dál tě pozoruji. Ale ty se zvedáš a naposledy se na mě otočíš s větou, kterou jsem nechtěl nikdy slyšet. „Jime, poslední dobou se hrozně uzavíráš do sebe, nic mi neříkáš. Kdykoliv ti něco je, odmítáš mi to říct, tvrdíš, že ti nic není. Proč mi neřekneš, že o tom se mnou nechceš mluvit, nechceš mi to vysvětlovat. Proč ale místo toho řekneš, že se nic neděje, že je všechno v pořádku, když jasně vidím, že není. Zní to jako lež, jenže ty mi vlastně lžeš. Známe se tak dlouho a ty i za tu dobu jsi ke mně nenašel důvěru? Hrozně mě to mrzí víš, protože já věřila, že se to změní, ale každým dnem je to jenom horší.“ V očích se ti objevují slzy. Otáčíš se a pomalu odcházíš. Chci se za tebou rozběhnout, ale nemůžu, jsem jako přikovaný k té studené zemi. Právě teď vím, že už se nevrátíš, že jsem tě ztratil. Zklamal jsem tě, i když jsem se tak snažil. Nikdy jsem nechtěl.

Prší.

Vítr se neutišil, naopak ještě zesílil. Dešťové kapky se mi tříští o tváře a mísí se s mými slzami. Pozoruji tvojí stále se vzdalující siluetu a vím, že je to naposledy, co tě můžu vidět. Cítím to tak. Zdálky obdivuji tvé vlající vlasy. Ale potom mizíš ve stínu tmy. A to je můj konec.
*
Kdybyste stáli v dálce a viděli nás, všechny, tam stát, neuvidíte jednotlivé detaily. Spatřili byste akorát černý chumel lidí. Všichni se sklopenými hlavami. Tihle všichni tě milují, stále. Cestou jsem koupil růže. Měla jsi je nejraději. Červené růže. Pamatuji si to. Vždycky jsem ti jednu s radostí kupoval, kdykoli jsme se viděli. Zbožňovala jsi růže a já zbožňoval tebe. A tohle všechno, je teď uvnitř té černé, podlouhlé rakve. Nechci pustit vzpomínky s tebou. Chci si je uchovat v hlavě, až do konce mého života. Navždy tě vidět před sebou, šťastnou tančící na louce, mezi všemi těmi kapkami deště. Kněz odříkává poslední slova, kterým nerozumím. Rakev se pomalu spouští do předem vykopaného prostoru.

Rozpršelo se.

Zavírám oči, abych zadržel slzy. A před očima vidím tebe. Rysy tvého obličeje, jak si ho pamatuji z našeho posledního setkání. Jako poslední za tebou letí moje růže. Osamocená a smutná růže. Jsme si tak podobní. Nikdy nezapomenu. Nikdy. Vždycky ve mně budeš. Uchovám si tě tam a nepustím. Jediná vzpomínka na nás mi neuteče. Slibuji ti to. Jsi překrásná, i když tě nevidím. Pozdravuj andělíčky v Nebi. Jsi teď jedním z nich. Ale ty jsi krásnější než oni. Teď tančíš s nimi. Zadívám se do nebe a někde tam, vím to, jsi ty a já tě vidím. Se zašeptáním slov: „ Nikdy nezapomenu, setkáme se znovu, tam, nahoře, lásko.“ se otáčím, jako jsi to udělala ty, a odcházím. S hlavou skloněnou, ve které už zbyly jen vzpomínky. Už tě nikdy nespatřím. Sbohem..

Prší.

Klečím na tvém hrobě, k sobě si tisknu naší jedinou společnou fotografii. Vybavují se mi tvé oči, rty, tvá vůně. Ty celá, jako by si tady seděla se mnou. Pohladíš mě po tváři a usměješ se na mě. Jsem ti za to vděčný. To je to, co jsem od tebe teď potřeboval. Vědět, že jsi tady se mnou. Položím fotografii na zem a prohlížím si tě. Dopadají na ni dešťové kapky, ale já ji nijak nechráním. Naše obličeje se rozmazávají. Slitina barev se roztéká po hrobě. A já přidávám růži. Červenou, kterou tak miluješ.

přidáno 10.01.2009 - 23:12
krasny..krasne smutny...
přidáno 17.07.2008 - 19:59
naprosto to vystihuje moje emoce... a zdá se že tu nejsem sama... celý je to kouzelně smutný... jak odevzdaně se smiřuje s koncem... a někdo na lásku nevěří.
přidáno 04.03.2008 - 22:34
Občas mám náladu a pocit, nebo spíše potřebu, psát v mužském rodě. Píše se mi tak lépe. A navíc-vždycky jsem chtěla být kluk-> stále chci.
:) Nicméně děkuji.
A přeji, aby ta bolest ze srdíčka přešla rychleji než mě.
přidáno 30.01.2008 - 18:34
promiň vzala a psala.....tim pádem to už vůbec nechápu.....
přidáno 30.01.2008 - 18:30
Nevim jestli je to skutečný nebo vymyšlený ale je to jako bys vzal kousek z mého srdíčka a psal ho...možná kousek ze svého ...ale jestli je to tak aspon v tom nejsem sama...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Prší.. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Baletka
Předchozí dílo autora : Čas

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku