Jednou takhle po ránu… (20. října 2010)

Běžím po schodech. Na jejich konci je něco, co moc chci. Chvátám. Posledních dva schody před cílem mě ze snů vytrhne ostrý, otravný, vlezlý a hlasitý zvuk mého milovaného budíku. Plácnu rukou do prázdna, abych svého kovového nepřítele umlčel a při té příležitosti srazím všechny nebohé věci kolem, jen otrapa s ciferníkem stále drnčí. Odolávám pokušení prohodit ho skrz zavřené okno, radši strčím hlavu pod polštář a znovu upadnu do sladkého spánku.

Zdolávám schody. Pokračuji temnou chodbou, zrychluji, není moc času, pár metrů před koncem mě ze snů vytrhne ostré, otravné, vlezlé a hlasité vyzvánění mého milovaného mobilu. Rovněž odolám pokušení mrsknout s ním o zem a rozšlapat ho na miniaturní kousíčky, místo toho se převalím na záda a pevně odhodlán vstát ze sebe shodím peřinu, protáhnu se a znovu upadnu do hlubokého spánku.

Dobíhám k velkým dřevěným dveřím, sahám po klice, prudce otevírám dveře a než stihnu nakouknout dovnitř, ze snů mě vytrhne ostrý, otravný, vlezlý a hlasitý hlas mojí milované maminky. Odolá pokušení mě umlátit omluvným listem, kam pečlivě vypisuje „zaspala“ do kolonky důvod nepřítomnosti a vytáhne mě z postele za nohu.

Uraženě a zmateně se vypotácím z postele a odvážně se vydávám na překážkovou dráhu poslepu. Pravá, levá, dlouhý krok (tady by někde měl být práh), pravá levá, ostrá zatáčka doprava, chránit si obličej (bacha, futra!), pravá, levá, zastavit, stát. Chrstnu na sebe studenou vodu a poprvé se spatřím v zrcadle v plné raní kráse - přeleželý ksicht, pytle pod očima a vskutku decentní účes. Mrknu na hodinky, abych zjistil, kolik mám času ze sebe udělat člověka. Ha! Osm hodin, patnáct minut, mozek začíná pracovat, pomalu mi to dochází - ZASE JSEM ZASPAL! Pravou rukou popadnu hřeben, levou kartáček a zuřivě se snažím vyčistit si zuby a učesat vlasy (někdy se dokonce stane, že si vyčistím vlasy a učešu zuby).

Zběsile letím do pokoje, nejlépe se přerazím o prázdnou tašku. Když posbírám všechny končetiny, naházím do batohu něco málo věcí, co se povalují kolem (snad ty, co potřebuji).

Strhnu ze sebe triko na spaní a mrštím ho na druhý konec pokoje, po krátkém boji se zaseklým šuplíkem, který to projel na plné čáře (zůstal mi v ruce,) na sebe hodím spodní prádlo. Popadnu první ponožky, od kterých najdu oba páry. Přehrabuji se ve skříni a hledám jediné kalhoty, které momentálně mám a které ve skříni samozřejmě vůbec nejsou. Popadnu první triko, co mi přijde pod ruku a snažím se do něj narvat. S napůl oblečeným trikem sprintuji do prádelny, strhnu kalhoty ze sušáku (včetně sušáku). Střídavě hopsám po pravé či levé noze zpět do pokoje a snažím se na sebe v běhu nasoukat džíny. Popadnu tašku a letím do školy, náročnou ranní sportovní disciplínu završím sprintem ke školní budově. V osm hodin, třicet minut dobíhám a hrdě se hlásím ve své třídě.

Po tomto vyčerpávajícím napsání fejetonu jdu uložit své tělo do postele, abych zase zítra mohl vesele zaspat. Už teď nesnáším zítřejší vstávání.