KRUŠNOHORSKÁ

Když už mi kořeny jednou srostly s horami,
zbytečné oznamovat, že je to nemoc, nikdy
nenaplněná vidina. Diagnosa se minula smyslu.
Vrozená únava a sklony k smutku souvisí s mlhami.

Ne vždy je nutné chtít se léčit, zvlášť mezi doly
zdá se touha po uzdravení nesmyslná. Pokusy
o útěk jsou marné a liány spojení pružné. Stejně
se vrátíš, nezapomeneš, ani v remisi. Krušnohoří.

Rozervaně pulsujíc, mezi nostalgickou krásou
a z hrobu vstávající krajinou je nemožné občas
nevidět zombií. Co tu zůstalo? Srdce bušící
v chirurgicky čistém řezu hranic s Německem.

Sebedestruktivní má láska, jíž nikdy neopustím,
domov a pouto k nevysvětlení. Zde už není cesty
zpět či jinam. Zůstávám šťastně prokletá v náruči
oceli a betonu, navěky součástí kyselých dešťů.