zaklepe a vstoupí...
přidáno 19.01.2008
hodnoceno 2
čteno 629(16)
posláno 0
Druhý den se probudila celá vyklepaná. Zase se jí zdálo o nehodě, ale teďka to neskončilo jenom nárazem, ale pohřbem. Rozbrečela se. Viděla ho pořád zaraženého do toho plechu. Zajímalo by jí co se mu stalo. Co má za zranění, že tu nejsou na ně vybaveni? Měla myšlenky v chaosu a snažila se je utřídit, ale nevedlo se jí to. Otevřeli se dveře.
„Slečno Kalská vy jste nic nesnědla,“ v tom se zarazila. Simona se dívala před sebe, vypadala jako v transu. Z očí jí stékaly proudy slz.
„Slečno Kalská,“zamávala jí rukou před očima. Simona se ustaraně na ni podívala a ještě více slz jí vyteklo z očí, když zamrkala.
„Co jsem vám včera říkala?“ zeptala se vyčítavě.
„Štěpán je naživu, že ano?“
„Ale jistě, že je živý. Prosím vás co vás to napadá?“
„Zdál se mi sen…“
„Vidíte byl to jenom sen. Neznepokojujte se. Všechno bude dobré,“ skočila jí do řeči.
„Co mu teda je?“ vyjela po ní, i když to vůbec nechtěla.
„Promiňte, ale já nevím,“ řekla po pravdě, „já nejsem oprávněna to vědět. Jsem jen sestra. Slečno lehněte si já vám něco donesu. Hlavně se uklidněte. Hned jsem tady.“ Když přišla donesla jí prášek. Simona ho poslušně spolkla a usnula. Byla moc vyčerpaná, aby odporovala.

Odpoledne za ní přišla máma. Byl to skvělý pocit vidět někoho, kdo vás má rád. Maminka jí řekla všechny novinky, ale o Štěpánovi se nezmínila. Simoně to přišlo divné. Znala mamku a věděla, že se budu zajímat o všechny. Musela tedy vědět jak je na tom Štěpán. Když se loučily, tak už to nevydržela a zeptala se: „Mami, prosím tě řekni mi, jak je na tom Štěpán.“ Paní Kalská se smutně podívala do země.
„Simonko,“ řekla a podívala se na ni, ta se na ni dívala smutně a prosebně, „já nic nevím. Mě nic neřeknou nejsme z rodiny. Vím jen to, že Štěpán se při nárazu praštil do hlavy.“ Dala jí pusu na čelo, „budu muset jít nebo mi ujede autobus.“ Ještě na ni zamávala a odešla. Simona zase osaměla. Bylo jí moc smutno, stýskalo se jí po jeho hřejivém objetí, které jí vždycky daroval. Celá se v něm schovala. Chtěla se schoulit do klubíčka, jak to dělávala, když byla jako malá smutná, ale nešlo to kvůli té blbé zlomené noze. Už jí všechno bolelo jak jenom ležela a nemohla se moc hýbat. Všechno jí přišlo jako naschvál.

Máma s malou Aničkou (Simoninou sestrou) za ní chodily každý den. Táta byl v zahraničí a volal jí vždycky večer. Ale moc si nepopovídali, protože je to drahé mimo republiku. Brácha jí ale slíbil, že za ní přijede o víkendu. Zastavili se za ní i Štěpánovi rodiče. Byli nadšení novinkou o tom že budou prarodiči. Ale když se zeptala na Štěpána znatelně zesmutněli a nic nového jí neřekli. Ani když se ptala jestli ho neoperovali. Bylo jí jasné, že jí nic neřeknou, aby jí nestresovali. Ale tím pádem to muselo být špatné. Bylo to jako v začarovaném kruhu a ona byla uprostřed, kde neměla ponětí co se dělo na kraji. Asi po týdnu za ní přišel Viktor. Vypadal docela bídně.
„Ahoj,“pozdravil, když vstoupil do pokoje.
„Ahojky,“ pokusila se usmát. Byla ráda, že ho vidí.
„Tady jsem ti něco přinesl,“ podal jí kytici, „a malou pozornost“ vytáhl z bundy čokoládu.
„Děkuji Viki. Moje oblíbená,“ usmála se, ale píchlo jí u srdce, protože tuto dostávala od Štěpána.
„No… já vím,“ dodal, když si všiml jejího pohledu, „a jak se máš?“
„V rámci možnosti, a ty?“
„Blbě,“ svezl se na židli u její postele.
„Viki,“ sice čekala, že na tom nebudu dobře, ale nečekala, že jí to řekne.
„Mě je to strašně líto Simi,“ lekla se, „kdybych vás nevytáhl na ten squash. Tak se nic nestalo,“ omlouval se. Uklidnila se- Štěpánovi se asi nic hrozného nestalo. Ale dělal jí starost Viktor. Vypadal vážně ustaraně a nějak pohuble, takového ho neznala.
„Viktore ty za to přece nemůžeš,“ snažila se ho uklidnit a přitom ho hladila po ruce.
„Víš něco o Štěpánovi?“ podíval se na ni s uslzenýma očima, čekal tuto otázku. Chtěl jí všechno říct, nechtěl jí lhát, ale každý mu kladl na srdce, že je to nebezpečné pro její dítě. Mohla by o něho přijít, jestli bude moc rozrušená.
„Simi já nevím. Slyšel jsem, že už je to o něco lepší,“ ano to byla pravda, až na to, že se dostal do kómatu.
„Vážně?“ rozzářili se jí oči. Viktor jen smutně potřásl hlavou.
„Musíme doufat, že za chvíli bude jako řípa.“
„A co mu je?“
„Já nevím jak bych ti to popsal, protože tomu moc nerozumím. Ale důležité je, že je na tom lépe.“ Pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepovedlo. Bolelo ho co se všechno se za poslední týden stalo. Přemýšlel nad tím dnem i nocí. Pořád si přehrával tu nehodu a vždycky narazil na to, že tomu mohl zabránit. Kdyby… jo pořád kdyby nemůže se toho slova zbavit. Ale teďka je u Simony nesmí nad tím přemýšlet. Měl by se věnovat jí: „Tvoje máma mi řekla, že čekáš dítě,“ podíval se jí do modrých očích. Neměla je zářící, neměl jako studánky, neměla je ničím výjimečné a přece měly v sobě kouzlo. To jí přidávalo do krásy.
„Noooo… mám,“ řekla potutelně.
„Moc vám to přeju. Štěpán bude mít obrovskou radost,“ zasklily se mu oči.
„Doufám.“
„V kolikátém jsi měsíci?“
„Prý druhý.“
„A jak to že jsi to nevěděla?“
„Já to přikládala tomu, že jsem byla ve stresu. Byt, práce… Hodně mě to vyčerpávalo.“
„Aha. To jde?“ zeptal se nechápavě a v duchu děkoval, že je chlap. „To je jedno,“ mávl rukou, „už víš co to bude? Doufám, že holčička,“ neposedně mrkl. Simona se rozesmála. Potěšilo ho, že se mu vtípek povedl. Simonin úsměv byl v poslední době nevídaným zázrakem její osoby, proto ho to tak moc zahřálo.
„Nemyslíš, že by tě považovali za pedofila?“ zasmála se.
„Nooo.. Ty víš moc dobře, že mi na drbech nezáleží. I když toto by bylo asi něco jiného,“ i on se zasmál. V tu chvíli se otevřeli dveře a v nich stála sestřička.
„Promiňte, pane Daníšku, ale budu vám muset slečnu Kalskou odvést. Podíváme se jak se vede miminku,“ mrkla na Simonu.
„Viktore, počkáš tu na mě, prosím,“ chtěla si ještě povídat. Přesedla si do vozíku, který ji přivezla sestra.
„Já nevím. Musím ještě něco zařídit,“ podíval se na ni omluvně.
„Tak se měj krásně.“ Rozloučili se a sestřička s ní odjela z pokoje…


přidáno 20.01.2008 - 16:47
Čtivé, přímo vybízející k dalšímu pokračování.
přidáno 20.01.2008 - 10:00
:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Štěstí chodí po špičkách III. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Štěstí chodí po špičkách IV.
Předchozí dílo autora : Štěstí chodí po špičkách II.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku