Tak trochu hořkoslaná

Se sklopenou hlavou
Pokorně čekám na příchuť pravdy

Poslední výdechy štěstí
Ta slaná vyčkává jen na svou chvíli
Kapsy plný vzteku a vím,
že za úsměv se už neschovám

/Ono to bolí, víš?/

Chytilas do dlaní tkaničky nekonečna
Kličky ti svázaly konečky prstů
A tys v tichosti zardousila svět

/Třeba ti jednou odpustím…/

Jak rychle ses naučila dělit třema
Na rtech mi usycháš a z objetí jsme vytratily jedno hořké „my“
Pod žárem cizích doteků tvá kůže vybledla
a už tak dobře nechutná

/Asi je mi trochu zle…/

V ozvěnách stěn uvízl motýlí pláč
Úlomky křídel ti poslouží lépe než ostří
A nachovou barvou ozdob mé tělo

/Dnes večer naposledy, prosím…/

Až se ráno probudíme, budeme zčásti jiný
O trošku reálnější, o kapku živější, z půlky mrtví
A doufat si, že zítra to bude lepší
Je tak zasraně naivní