konec
přidáno 06.01.2008
hodnoceno 2
čteno 847(5)
posláno 0
Zastavila se v půlce schodiště. Chvíli tam jen tak stála a přemýšlela o tom, co právě slyšela. Potom pomalu sešla zbývající schody. Došla k výtahu a přivolala ho. Vstoupila dovnitř a bez rozmýšlení zmáčkla příslušné tlačítko.
Slyšel, jak se zastavila. Slyšel, jak přivolala výtah. Hypnotizoval červené světýlko, které ukazovalo, že výtah jede. Moc si přál, aby se objevilo světlo a výtah zastavil u něho. Ale světlo se neobjevovalo a on najednou uslyšel, jak výtah zastavil. Ještě slyšel, jak klaply domovní dveře. A i když to celé trvalo jen pár vteřin, připadalo mu to jako věčnost.
Pomalu se vrátil do bytu. Měl pocit že se najednou všechno zhroutilo. Všechny jeho plány vzaly za své. Zklamání si stejně neušetřil…
Vrátil se do postele. Byla mu ještě větší zima po tom, co stál ve dveřích jen v pyžamu. Zalezl pod peřinu a zachumlal se až pod bradu. Cítil se strašně. Nechtěl, aby to skončilo takhle. Pořád si to přehrával. Vůbec nemohl usnout.
Ráno zavolal do práce, že nepřijde. Došel k doktorovi, aby si nemusel brát dovolenou, a zjistil, že je to chřipka. Po cestě domů si ještě nakoupil pár věcí a zase se vrátil do postele. Nechtělo se mu vůbec nic. Pustil televizi, ale nic smysluplného nedávali, takže ji po chvíli zase vypnul. Ani jeho oblíbená hudba ho nedokázala rozptýlit. Pořád musel myslet na Týnu. Chvíli se snažil něco dělat na notebooku, ale ani to mu dlouho nevydrželo, protože ho začaly pálit oči.
Uvařil si oběd a zase si šel lehnout. Doufal, že se mu podaří aspoň na chvíli usnout, protože v noci toho moc nespal. Najednou někdo zvonil. Naléhavě a dlouho. Pomalu vstal z postele a došel ke dveřím. Otevřel a uviděl Týnu. Zůstal na ni zírat, nezmohl se na slovo. Ale zvonění neustávalo. Probudil se. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Nejspíš konečně usnul a teď někdo zvonil. ‚Kéž by tam opravdu stála Týna.‘ Moc si to přál, ale nevěřil v to. Otevřel dveře.
„Ahoj.“ Byl to Jarda.
„Čau, co tu děláš?“
„No, přišel jsem za tebou, ne?“ řekl trochu nejistě.
„Tak pojď dál.“ pustil ho dovnitř. „Nebude ti vadit, když zůstanu v posteli? Není mi moc dobře.“
„V pohodě. A… nevzbudil jsem tě? Vypadáš trochu zmateně.“
„No, když se na to ptáš, tak jo, ale to je v klidu. Nemůžu spát celý den, pak bych nespal v noci. A zmatený jsem, to rozhodně, ale na tom maj podíl jiné věci.“
„Spíš jiný lidi, ne?“ odtušil.
„Hm,“ smutně zamručel.
„Jak to teda bylo s tou sázkou?“ zajímalo ho.
„Ty o ní víš?“ vypadal překvapeně.
„No tak v tý hospodě jsem byl tenkrát taky, a pak… včera jsem mluvil s Týnou…“ doplnil váhavě.
„Co?“ zeptal se zaskočeně.
„Jo, volala mi, že se mnou musí mluvit, už v telefonu zněla hrozně zoufale, nemohl jsem ji odmítnout…“ řekl jakoby omluvně.
„Jo,“ vydechl smířeně, „taky jsem se cítil strašně. Co ti řekla?“ zajímalo ho.
„No, sešli jsme se, a… vypadala dost rozhozeně. Řekla mi o tý sázce. Dost ji to vzalo.“
„Brečela ti v náručí, viď?“ řekl s trochou ironie v hlase.
„Hm,“ přisvědčil.
„A jaký to byl pocit?“ útočil.
„Víš, že nemám rád, když holky brečej.“
„Na to se ale neptám. Víš, dobře co myslím.“
„Co chceš sakra slyšet?“ nevydržel to.
„No, možná radši nic.“ řekl naštvaně.
„Tak vidíš. Hele, tohle jsme si snad už vyjasnili, ne?“
„No jo,“ řekl otráveně.
„Dost jsi jí ublížil…“
„To asi nevím,“ přerušil ho.
„Myslel sis, že když jí řekneš, že ji miluješ, tak se vrátí?“
„Byl jsem zoufalej, a jo, čekal jsem, že to s ní něco udělá.“
„Přece jsi nečekal, že se vážně vrátí.“
„Miluje mě?“ chtěl vědět.
„To nevím, o tom jsme nemluvili.“
„A o čem jste teda mluvili?“ zase byl jízlivý.
„Sakra víš jak jí bylo?“ už byl taky dost naštvaný. „O co ti jde? Já jsem nepřišel, abychom se tady hádali. Myslel jsem-“ umlkl. Bylo mu líto, že se spolu baví tímhle způsobem. Na druhou stranu znal ho dost dlouho na to, aby věděl, že se cítí opravdu strašně a tohle je způsob jeho obrany.
„Co jsi myslel?“ zeptal se už trochu smířlivěji.
„Že si o tom budeš chtít třeba promluvit. Nebo že budeš chtít rozptýlit, nebo co já vím.“ povzdechl si.
„Promiň. Promiň, já… dost mě to vzalo. Já jsem jí nechtěl ublížit. Vím, že jsem to udělal, ale nechtěl jsem. Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale neposlouchala mě. Já nevím, co mám dělat, já prostě nevím. Rozhodně jsem nechtěl, aby to skončilo takhle. To ne. Strašně rád bych s ní ještě mluvil, ale asi mě nebude chtít vidět, já vím, já… já už prostě nemůžu.“ skryl obličej v dlaních.
„No tak,“ poplácal ho po rameni, „zas to bude dobrý, uvidíš. Musíš jí dát čas.“
Díval se mu do očí. Tak rád by tomu věřil, ale bál se, že už ji třeba neuvidí. A to ho ničilo.
Když Jarda odešel, měl zamotanou hlavu ještě víc. Ležel v posteli a pokoušel se usnout, ale nedařilo se mu to. V hlavě měl obraz Jardy, jak utěšuje Týnu a napadalo ho tisíc různých scénářů, jak to mohlo skončit. A ani jeden pro něho nebyl příznivý. Trochu se styděl za to, že nedokázal Jardovi plně důvěřovat. Byl to přece jeho nejlepší přítel. Ale na druhou stranu věděl, jak lehce Týně podlehl on, tak proč by Jarda nemohl taky. Přemýšlel o tom pořád dokola, až z toho nakonec usnul.

Po čtrnácti dnech byl natolik v pořádku, že mohl už i hrát. Jenže se mu vůbec nechtělo, protože psychicky na tom byl možná ještě hůř. Čím víc času uteklo, tím menší měl naději, že se Týna ozve. Věděl, že se s ní Jarda pořád scházel, ale už o tom nechtěl mluvit. Snažil se připravit na to, až mu jednou Jarda řekne, že s Týnou začal chodit. A bál se, že už to nebude dlouho trvat.
Zvonil mu telefon. Podíval se na displej. Jarda.
„Ahoj,“ pozdravil ho.
„Ahoj, potřeboval bych s tebou mluvit.“ začal Jarda, „máš čas po práci?“
„Jo. Jo, mám.“ řekl smutně. ‚A je to tady,‘ pomyslel si, ‚teď mi řekne, že… ach jo, co mám dělat?‘
„Tak se sejdem u metra, jo? Tam jako vždycky.“
„Jasně. Tak se zatím měj.“
„Ty taky.“
Stál tam a čekal, až Jarda přijde. Přesně na tomhle místě čekal minule na Týnu a jak to dopadlo. Myslel na ni. Přehrával si ty okamžiky, kdy byli spolu. Najednou měl pocit, že ji vidí přicházet. ‚Už jsem se dočista zbláznil.‘ pomyslel si. Ale nezdálo se mu to. Skutečně to byla ona. Došla k němu.
„Ahoj,“ pozdravila ho.
„Ahoj,“ dostal ze sebe.
„Vypadáš překvapeně.“ konstatovala.
„Nečekal jsem tě tu, mám mít sraz s Jardou…“
Zakroutila hlavou. „Nemáš. Poprosila jsem ho, aby ti zavolal. Máš mít sraz se mnou.“
„Ale… o tom mi nic neřekl.“ divil se.
„Jo, to jsem taky chtěla. Chci s tebou mluvit, ale nechtěla jsem, abys na to celý den myslel, aby sis zas vymyslel nějaký výmluvy…“
Došli do nedaleké kavárny. Sedli si dozadu k oknu, chtěli mít trochu soukromí.
„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ zajímalo ho.
„O tý sázce. Chtěl jsi mi to vysvětlit, tak teď máš šanci.“
Podíval se jí do očí. „Já vím, že jsem ti ublížil, ale to jsem nechtěl. Moc mě to mrzí.“
„Tohle přeskoč.“ řekla tvrdě.
„Dobře,“ povzdechl si, „já… to co jsem ti minule řekl je pravda. Vsadili jsme se, ale já to vážně nesplnil.“
Přerušila ho. „Řekni, jak přesně ta sázka zněla. Ať taky můžu posoudit, jestli jsi ji splnil nebo ne.“
„Vážně to chceš vědět? Nechci ti ubližovat ještě víc…“
„Něco vydržím, tak to vyklop.“ řekla nekompromisně.
„Tak jo, jak chceš.“ řekl rozhodně, ale moc se mu do toho nechtělo. Polkl. „Měl jsem… tě dostat do postele.“
„To jsi přece splnil, ne?“ řekla ironicky.
„Víš, jak to myslím. Měl jsem se s tebou vyspat.“ řekl a uhnul pohledem. Sám nechápal, jak na to vůbec kdy mohl přistoupit.
Chvíli se na něj jen tak dívala. „Proč jsi to neudělal?“
„Nemohl jsem. Nechtěl jsem ti ublížit. Vím, že sis nebyla jistá, jestli to chceš. O tý sázce ses nikdy neměla dozvědět. Já nechápu proč jsem to udělal. Možná máš pravdu, možná k tomu přispěl alkohol, já nevím. Je mi to moc líto.“
„Proč jsi teda Martinovi neřekl, žes to nesplnil? Víš jak teď vypadám?“ ptala se naštvaně.
„Chtěl jsem mu to říct, ale viděl tě ráno lézt z mého stanu a… vůbec mě nepustil ke slovu… a pak… už prostě nějak nebyla šance…“
„A co kdybych chtěla? Co kdybysme se spolu vyspali, co pak? Dělal bys, že se nic nestalo?“
„To rozhodně ne. Záleželo by na tobě.“
„Jo? Jako teď? Když jsem byla na tom zápase, tak jsi se nechoval moc vstřícně a v tý hospodě už vůbec ne.“
„Promiň, já…“
Znovu ho přerušila. „Víš, pro mě ta noc znamenala mnohem víc, než si dokážeš přestavit. A mohla jsem si tisíckrát říkat, že to prostě nic neznamená, ale nebylo to nic platný. Nedokázala jsem na to přestat myslet. Bylo to pro mě něco neskutečně nádhernýho, vždycky jsem myslela, že takový věci se dějou jen ve filmech a najednou jsem to prožívala. A řekla jsem si, že ať za tím bylo cokoliv, že mi to bude jedno, že si to prostě užiju, ale nešlo to. Čím víc času uplynulo a čím dýl jsem o tom přemýšlela, tak jsem najednou začala pochybovat sama o sobě… a chtěla jsem znát pravdu. Tak jsem ti napsala a doufala jsem, že by to vážně mohlo být kouzlo okamžiku nebo tak něco a ne žádná sázka…“ odmlčela se. Bylo jí strašně smutno z toho všeho. Cítila, že nemá daleko k slzám.
„Ty nemáš důvod o sobě pochybovat. A vím, že mi teď budeš asi těžko věřit, ale já jsem to neplánoval. Neřekl jsem si: ‚Vsadil jsem se, tak to udělám takhle, abych jí dostal do postele.‘ To vážně ne. Neplánoval jsem to. Vykašlal bych se na to, ale tohle bylo spontánní a věř mi, že když jsme tam spolu leželi tak jsem na žádnou sázku nemyslel. Bylo mi po dlouhé době moc hezky a…“ podíval se na ni. V tom pohledu bylo všechno. Už nemusel nic říkat. Byla ztracená. Viděla všechnu tu lásku a bolest. Viděla, že mu to je opravdu moc líto a že kdyby mohl, tak by to vzal zpátky. Oči se jí pomalu plnily slzami.
„…chci abys věděla,“ pokračoval, „že mi na tobě záleží a že…“ ztěžka polkl, „tě miluju.“ zašeptal.
Nečekala tak upřímné vyznání. Vůbec nečekala, že se to bude ubírat tímhle směrem. Šla sem s tím, že si to s ním vyříká a pak už ho neuvidí. Věděla, že vztah s ním by jí přinesl komplikace a chtěla se toho vyvarovat. Přeci jen rozdíl dvanácti let byl docela velký. A pak také, co by tomu řekl její táta. Věděla, že by nebyl moc nadšený. Proto jí na jednu stranu ta sázka celkem vyhovovala. Aspoň měla důvod ho nenávidět. Jenže ten právě teď pominul. Po tváři jí pomalu stékaly slzy.
Vstal a přešel k ní. Zezadu ji objal. Podívala se na něho. „Ani nevíš, jak dlouho jsem toužila po tom tohle slyšet.“ zašeptala a dodala: „taky tě miluju, už dlouho, jen se bojím…“
„Neboj, spolu to zvládnem,“ řekl potichu. A ona mu věřila.

ikonka sbírka Ze sbírky: Memories

přidáno 06.01.2008 - 12:51
Také mám ráda dobré konce. Pěkně napsané Kitty.
přidáno 06.01.2008 - 09:25
jééééé :-) Krásnééé :-) Jsem ráda, že to tak dopadlo :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Memories (část V.) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Nečekané setkání
Předchozí dílo autora : Vím, co si myslíš

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
RENE, štiler
» narozeniny
Alasis [9], juliette8 [8], Ajaks [13], ioreth [11], nadja204 [10], Havíř [5], Krusaidr [2]
» řekli o sobě
NoWiš řekl o casa.de.locos :
Sestra ve všem kromě krve. Můj vzor a občas inspirace. Moje učitelka morálky a čajových obřadů. My fellow traveler.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku