Dobrodruzi se dozvěděli o obsazení Antaru nepřáteli. Je to jen falešný poplach, nebo je založen na pravdě? Pokud byl Antar obsazen, dokáží ho osvobodit?
přidáno 02.05.2012
hodnoceno 0
čteno 640(0)
posláno 0
Dobrodruzi společně se zachráněnými válečníky z Antaru pokračovali pěšky severskou pustou krajinou. Veškeré zásoby jídla snědli krátce před polednem. Pustá krajina příliš jídla neposkytovala, jen v občasných remízkách, či malých lesících nalezli jen pár lesních jahod a drobných lesních plodů. Bylo toho však příliš málo na to, aby zahnali hlad. Notně jim už kručelo v břiše.

Celý den byl převážně jasný. Kdyby nebylo té nejistoty o osudu Antaru, byl by to pěkný den před blížícím podzimem. Krátce před polednem nalezli hlavní cestu vedoucí z Calthedary na jih. Museli být ostražití, na této cestě mohli kdykoliv potkat Almendeiskou hlídku. Oni sami by příliš pozornosti nevzbudili, ale problém byl s Antarkými válečníky. Prozatím válečníky vedli uprostřed celé skupinky, kolem rukou nesli zbytek lana, aby to na pohled vypadalo na doprovázení zajatých zvědů.

Bylo podivné, že za celý den chůze nepotkali jedinou hlídku, pouze několik místních vesničanů, ale ti kolem nich prošli bez povšimnutí. Nepřítomnost Almendeiců nevěstila nic dobrého, zřejmě byli všichni na jihu a Antar byl skutečně jimi dobyt.

Po dlouhé cestě se blížili k hranicím. U cesty poznali známé místo, kde zcela zlikvidovali Almendeiskou hlídku při osvobozování Rogra. Nacházela se tam vypálená tráva a jen několik málo ohořelých zbytků po táboře. Těla tam už žádná nebyla, zřejmě byla odklizena.

Začalo se postupně stmívat. V tuhle roční dobu byly dny už kratší, než v létě. Na známé křižovatce odbočili k městu, kde zajali Rogra. Do tohoto města však neměli namířeno. Krátce před ním sešli z cesty a vydali se na jih k hustému lesu, kde před tím překročili hranice. V tenhle moment tu již možná hranice nevede, ale nechtěli riskovat konflikt s případnou hlídkou na bývalých hranicích.

Do lesa dorazili už za hluboké noci. Byla v něm úplná tma, až nebylo vidět na krok. Alessander si posvítil na cestu svítícím klackem, který používali v podzemní pevnosti Chaledath. Vidaath všechny navedl pro jistotu dále do hlubin zdejšího lesa, kde by je šlo jen stěží nalézt. Les byl, na rozdíl od prokletého hvozdu, příjemný. Občas v něm zaslechli zahoukání sovy, nebo sojky.

Po celodenním cestování byli všichni hodně unavení a vyhládlí. Zde se rozhodli přenocovat. Noci v tuhle roční dobu bývají chladné, a proto ze spousty klacků a chroští nacházející se všude kolem, rozdělali oheň. Rogr mezitím šel do lesa něco málo ulovit. Ostatní se zatím hřáli u příjemné plápolajícího ohně. Zdejší les byl vskutku velice hustý, i tento malý ohýnek zcela osvětloval malý palouček, kde se usadili. Měli tam tak akorát místa na přespání.

Rogr se brzy vrátil s úlovkem. Chytil zajíce, kterého si následně upekli na ohni. Všichni se těšili, až po celém dni dlouhého cestovaní, něco málo pojí. Yzergina zajímalo, jak se vlastně druidi dívají na lov zvěře.

„Když si někdo jde jednou za čas něco ulovit, tak je to v pořádku. Tak to v podstatě funguje i přírodě. Jedna zvěř loví druhou, aby měla dost potravy pro sebe a své potomky. Problémem jsou lovci, kteří loví zvěř po desítkách, jen aby vše poté ve městě prodali. Většinou neberou ohledy. Nebýt nás, tak je jsou už mnohé lesy téměř bez zvěře. Další problém spočívá v rozsáhlém kácením, tam to platí stejně jako se zvěří. Takže ulovení zajíce pro svou potřebu nám nevadí. Náš svět je založen na principu, kdy přežití jednoho druhu je založeno na pojídání druhého a s tím těžko něco naděláme.“

Zatímco Vidaath povídal o poměrech v lesích, ostatní pojídali opečeného zajíce a užívali příjemného tepla praskajícího ohně. Když se najedli, konečně ulehli. První hlídku držela tradičně Daniela. Ostatní mezitím usnuli okamžitě po ulehnutí. Spát na mechu bylo zcela něco jiného, než kamenná podlaha pevnosti Chaledath.

Hlídka byla klidná, nikde ani náznak nebezpečí. Taky kdo by chodil do tohoto neprostupného lesa, kde v úplné tmě nebylo vidět na krok. Další hlídal Rogr. Po jeho hlídce se vystřídali všichni válečníci. Během hlídkování v klidném lese, se všem v hlavách honili myšlenky na osud Antaru. Opravdu ho Almendeici dobyli? Nebo ho jen obléhají a vše je součástí válečné propagandy? Pokud ho obsadili, jaký je osud Dandara a obyvatel? Skutečnost se dozvědí až zítra k večeru, kdy by měli dorazit k městu.

Druhý den ráno se, po příjemném spánku v klidném a bezpečném lese, probudili. Krátce po probuzení si sbalili své věci, dále nečekali a vydali se na cestu. Vidaath opět vedl ostatní hustým lesem. To už se blížili k jižnímu kraji lesa, když v tom Vidaath zaslechl nějaké kroky. Sám to šel obhlédnout a ostatní mezitím počkali.

Kousek od nich potkal jednoho Almendeice.
„Kdo to? Aha. Nazdar,“ pozdravil Almendeiec, evidentně překvapený jeho přítomností.
„Též tě zdravím.“
„Netušil jsem, že v tomhle lese je ještě někdo z nás. Od chvíli kdy jsme porazili válečníky z Antaru na hranicích, většina z nás odešla na jih.“
„Patřím k jiné hlídce. Zašel jsem si do lesa ulovit něco čerstvého.“
„Tak to jsi se musel celkem dost vzdálit od své hlídky. My jsme tu zůstali jako jedni z mála, pro případ, kdyby se někdo snažil uprchnout.“
O kousek dál Vidaath spatřil několik dalších Almendeiců. Zřejmě nějaká hlídka.
„To není úplně dobré tu zrovna potkat Almendeice. Ještě zjistí, že tu s námi jsou uprchlíci z Antaru, zrovna když už nejsou na pohled jako naši zajatci a může dát o nás vědět ostatním Almendeicům. Měl bych se ho nějak zbavit,“ uvažoval Vidaath, který si byl vědom rizika odhalení.

Vidaath se pokusil zahnat Almendeice poštváním roje vos. Avšak něco bylo špatně. Vosy letěli místo na Almendeice na Vidaatha. Ten si divil jak to, že jeho schopnost selhala a vosy se chystají zaútočit na na něho. Almendeiec se také divil, co se to najednou děje. Vidaath se vosy pokusil jinou schopností uklidnit, ale opět bylo něco špatně. Místo aby se uklidnili, letěli na Vidaatha ještě o to zuřivěji. To už znejistil a měl jen pár vteřin, aby tuto šlamastyku vyřešil. Almendeiec nevěřícně sledoval, jak rozzuřený roj vos letí vůči Vidaathovi. Ten na poslední chvíli pronesl své zaklínadlo a vytvořil před sebou neviditelnou bariéru. Almendeiec vůbec nechápal co to vlastně dělá a nevěřícně sledoval roj vos, který narazil do nějaké neviditelné překážky a všechny vosy omráčené nárazem, popadali na zem.

„Ty jo. Chlape co to bylo za šílenost? Dobře, beru to zpět. Já se raději vrátím zpět ke své hlídce,“ vystrašeně pověděl Almendeiec a rychle odcouval zpět.
„Tak to bylo o chlup,“ vydechl si Vidaath.
Vidaath měl též celkem nahnáno. Hlavně ho překvapilo selhání jeho schopností, na které se často spoléhal. Naštěstí neviditelná bariéra zafungovala. Nebylo to co chtěl, ale alespoň toho Almendeice odlákal.

Vidaath jen počkal, až hlídka odejde pryč a vrátil se k ostatním. Pravil: „Už jsou pryč, můžeme pokračovat v cestě.“ Opustili les a pokračovali směrem na západ k hraničnímu táboru patřící Antaru Opět vedli bojovníky jako zajatce, aby nemuseli řešit další potíže s případnou hlídkou.

Do tábora dorazili v poledne. Naskytl se jim tu obraz zkázy. Všude bylo mnoho zakrvácených těl, většinou na straně Antaru, mrtví koně, poházené a poničené zbraně, zničené vybavení, rozlámané stoly a židle, zbořené, nebo spálené stany, z některých míst se ještě valil kouř. Nad tím vším se vznášeli supi, kteří ohlodávali mrtvá těla. Bitva tu parně proběhla nedávno, ty dva dny od první zmínky o porážce, by odpovídaly. V ten moment dobrodruzi věděli, že je zle. Antar bude skutečně v rukách Almendeiců. Když padla obrana hranic, už jim nic nebránilo, pokračovat v tažením na město.

Prohledali zbytky hraničního tábora, ve snaze nalézt někoho přeživšího, nebo alespoň nějakou zprávu, či něco užitečného. Během průzkumu vypleněného tábora však nic užitečného nenalezli. Vše bylo buď odneseno, nebo zničeno. Bylo načase pokračovat k návratu do Antaru. Kdyby tak měli koně, mohli by dorazit k městu ještě před setměním. Vidaath navrhoval prozkoumat okolí. Věřil, že dost možná se některým podařilo uniknout.

Procházeli okolní travnaté planiny. Ve zdejší pusté krajině se nacházelo pouze několik samostatných stromů, takže by uniklé koně mohli spatřit na velkou vzdálenost a nezdržovat se zdlouhavém hledáním. A skutečně netrvalo dlouho a nedaleko tábora na pláních nalezli několik koní, kteří se při bitvě zachránili útěkem. Byli již uklidnění, od bitvy nějaký čas uplynul, proto ani před skupinkou neutíkali. Nebyl proto problém, je osedlat. Nyní jim nic nebránilo, vydat se do města.

Pokračovali dále pustou krajinou. Nikde stále nepotkali živáčka, chalupy a statky se zdály být též opuštěné. To už se pomalu blížil večer. Podle okolí snadno poznali, že se již nacházeli blízko města. Zpomalili, aby mohli dávat větší pozor na okolí.

Konečně již spatřili vytoužené hradby města Antaru. Zastavili a pozorně se rozhlédli. Městské hradby nesly viditelné stopy po boji, místy byli pobořené, jinde trochu ohořelé. V okolí leželo ještě několik mrtvol Antarských obránců. Mrtvoly Almendeiců byli pravděpodobně již odklizeny. Při pozornějším pohledu spatřili na hradbách několik hlídkujících Almendeiců. Městské brány byly uzavřeny a tudíž cesta do města nebude jednoduchá.

„Já bych měl nápad. Mohli bychom se dostat do města podzemní chodbou. Která vede od chrámu Lin až na hřbitov,“ vzpomněl si Rogr na tajnou cestu do města.
„To bude asi nejlepší. Vyhneme se tak případným potížím s Almendeici,“ souhlasil Alessander.
„Podzemní cesta? Myslel jsem, že se jedná jen o legendu a žádná chodba tu není,“ zmínil se Avidius.
„Skutečně existuje. Už jsem jí párkrát prošel. Pojďte. Zavedu vás tam,“ pokračoval Rogr, který poté otočil svého koně a zamířil na hřbitov.

I hřbitov byl ten večer opuštěný. Zastavili u brány, kde schovali koně do přilehlých keřů a pokračovali dál pěšky. „Ten vstup do podzemní chodby se nachází ve zdejší kryptě,“ pravil Rogr. Před tím než vstoupili do krypty, se pro jistotu rozhlédli po okolí, zda je někdo náhodou nepozoroval. Otevřeli kamenné dveře a po schodech sestoupili do podzemí. „Je to tamhle,“ ukázal Rogr na volné místo mezi rakvemi. Zašmátral na skrytém místě za rakví a následně se část kamenné zdi odsunula. Za ním se nacházela malá chodba svažující se někam do tmy.

„Na pohled to vůbec nebylo poznat,“ pronesl překvapeně Avidius.
„I mě to musel kdysi někdo ukázat. Je to tu opravdu dobře schované.“
„Ještě než půjdeme do města, někde bych tu ukryla kámen země. Bude bezpečnější ho tu nechat, než aby ho získali Almendeici, v případě našeho zajmutí,“ navrhla Daniela.
„To je fakt. Do krypty nikdo moc nechodí, a tak tu bude asi mnohem víc v bezpečí než u nás. Myri ho nesmí získat,“ souhlasil Vidaath.
„Schováme ho do nějaké z těchto rakví. Pomozte mi odsunout víko,“ žádal Rogr, který sám neměl dost síly, odsunout těžké víko kamenné rakve.

Válečníci mu pomohli odsunout víko rakve, kam poté schovali kámen země a tu opět zavřeli. Víko bylo dost těžké na to, aby ho mohl nějaký vesničan, či zvědavec odsunout a kámen si tak vzít.

Alessander pak opět vytáhl svítící klacek, který měl neustále u sebe schovaný a vstoupil do malé tmavé chodby první. Ostatní ho hned následovali. Rogr šel poslední, aby za nimi vchod uzavřel. Zašmátral ve spárách mezi kameny u podlahy a vchod se za nimi uzavřel. Světlo klacku slabě ozařovalo chodbu před nimi. Dobře na cestu viděl jen Alessander a Daniela, která šla hned za ním. Ostatním nezbývalo, než sledovat obrysy ostatních, nebo se spolehnout na schopnost některých, trochu vidět ve tmě. Vidět pár stop před sebe je přeci jen lepší, než nevidět nic.

Chodba vedla nějakou dobu stále hlouběji, občas se mírně zatáčela. Mohli se nacházet odhadem tak 40 – 50 stop pod zemí. Po půl míli cesty, narazili na rozcestí.
„Kudy teď?“ optal se Alessander.
„Doprava,“ zavolal Rogr na Alessandra. Poté dál ostatním vyprávěl o zdejším systému chodeb.
„Ono to doleva stejně nikam nevede, ta chodba nikdy nebyla dokončena. Kdysi tu byl plánován systém únikových chodeb, který měl propojit většinu sklepů, ale upustilo se od toho.“
„Z jakého důvodu?“ zajímal se Yzergin.
„Nebylo peněz a hrozba válek v době výstavby výrazně pominula. Pak se na to po letech prakticky zapomnělo, proto také historkám o únikových chodbách, nikdo nevěří a vše se bere jen jako legenda. Sice se některé chodby podařilo dokončit, ale majitelé domů vchody do podzemí po čase ze strachu před zloději, zazdili. Proto většina chodeb končí slepě nebo závaly. Vlastně je průchozí pouze tahle jediná chodba vedoucí do zahrad chrámu. Kromě chodeb tu měli vzniknout další sklepy a další kobky, ale těch místností se postavilo velice málo,“ vyprávěl Rogr pro mnohé neznámou historii města. „Tady rovně,“ zavolal na Alessandra.

Procházeli nedokončeným systémem podzemních chodeb, až konečně došli na malé kruhové místnosti s železným žebříkem vedoucí na povrch. Šachta byla na povrchu zakrytá těžkou kamennou deskou. Alessander se jí snažil odsunout, ale nešlo to. Na pomoc mu přišla Daniela. Společnými silami se jim podařil poklop odsunout.

V zahradách chrámu Lin byl v té době už klid. Nikoho tu nespatřili, proto všichni mohli vylézt na povrch. Kamenný poklop, který byl z povrchu maskován jako kamenný hrob, opět vrátili na své místo. Více se tu nezdržovali a hned běželi k malým dveřím ve zdi oddělující chrám od města. Vidaath zde opět cítil negativní energii vysávající život ze zdejších stromů. Uvažoval, zda se Myri znovu nesnaží obnovit rituál.

V ulicích byl úplný klid. Nikdo z obyvatel nebyl venku i v domech byla většinou tma. Občas zahlédli početnou Almendeiskou hlídku procházející městem. Mezi první úkoly dobrodruhů, patřilo obhlédnutí situace ve městě. Rozhodli se rozdělit na dvě skupinky Daniela s válečníky prohlédnou severní čtvrť, kde se nachází i paladinský řád a zbytek party prozkoumá jižní část města. Poté se sejdou opět u zadního vchodu do zahrady chrámu.

Všichni opatrně procházeli po prázdných ulicích a při tom občas spatřili početné Almendeiské hlídky, často čítající pět i více Almendeiců. V tmavém městě nebyl problém se vždy před hlídkou ukrýt v postranních uličkách, či v různých zákoutích. Rogr, Vidaath, Alessander a Yzergin se vydali ke známé hospodě „U mrtvého draka.“ Uvnitř zářilo za zavřenými okenicemi slabé světlo. Rogr nahlédl dovnitř, kde poznal postavu trpaslíka a ještě nějaké ženy sedící u krbu.

Rogr zaklepal na dveře. Po chvíli se ozvalo: „Kdo je?“
„Tady je Rogr s přáteli. Mohli bychom jít dovnitř?“
„To jste vy. Už jsem se bál, že jste další hlídka Almendeiců. Pojďte dál.“

Ozvalo se zachrastění v zámku, a poté trpaslík otevřel dveře. Spatřil známé tváře. Ještě než je pustil dovnitř, rozhlédl se po okolí. Nikde žádná hlídka nebyla. Všichni vstoupili dovnitř. Trpaslík za nimi hned zamkl. V hospodě kromě trpaslíka seděla ještě žena, ve které ihned poznali Bellu. Ta seděla u stolu a jen popíjela pivo. Trpaslík nečekal a hned všem natočil pivo.

„Zdravím tě,“ pozdravil ji Alessander a ihned si k ní přesedl.
„Též tě zdravím.“
„Mohla by si nám povyprávět, co se tu odehrálo během naši nepřítomnosti?“
„Almendeici zaútočili před čtyřmi dny navečer. Bojovníkům z Antaru se dařilo udržet hranici jen do rána, ale při boji utrpěli velké ztráty. Pak se již nedokázali ubránit velké přesile Almendeiců a byli nuceni se stáhnout do města. Ale ani to neudrželi příliš dlouho a ještě ten den Almendeici město obsadili.“
„A co se stalo s Dandarem?“
„Ten je držen v zajetí v královském paláci. Pokud jsem zaslechla dobře, měl by být držen v jeho komnatách. Údajně má být dnes v noci obětován v chrámu. Rituál v chrámu byl opět obnoven a několik lidí, převážně ze zajatců, bylo už obětováno. Zbytek Antarských válečníků a městských stráží je vězněno v podzemním žaláři pod královským palácem a krutě mučeno. Ti mají poté Dandara následovat v dalších dnech. Paladinský řád zde nemá prakticky žádnou moc. V podstatě jsou držení v domácím vězení. V celém městě panuje po setmění zákaz vycházení.“
„Tak to budeme muset Dandara zachránit,“ prohlásil Rogr.
„Je třeba ho zachránit co možná nejdřív,“ souhlasila s Rogrem Bella.

„Jak to teď vypadá s hospodou?“ ptal se trpaslíka Vidaath.
„O té doby, kdy to tu získali Almendeice je to mizérie. Hosté nechodí. Jen se tu občas zastaví nějaká hlídka Almendeiců na škopka. Ty ale nemám moc rád. Dělají tu často bordel a myslí si, že jim to tu patří.“
„Bylo by možno nás a ještě pár dalších přátel, tu ubytovat?“
„Pokoje nahoře mám úplně prázdné, takže místo mám. Almendeici kontrolovali akorát jednou, jestli jsem tu někoho neukrýval. Takže by to neměl být problém.“

„A co vy v poslední době? Zaslechla jsem jen, že jste byli vysláni na průzkum,“ zajímala se Bella o poslání dobrodruhů.
„Ano. Měli jsme zjistit, k čemu se Almendeici chystají. Podařilo se nám dostat až do jejich největšího města Calthedary. Tam jsme byli i na shromáždění, kde kázala Myri. Převážně válečná propaganda a vymývání mozků. Pak jsme se v podstatě omylem dostali do podzemní pevnosti Chaledath. Ještěže jsme měli ten přívěšek se znakem starého Chalderonu, byl to vlastně klíč ke vstupu,“ vyprávěl Alessander.
„To jste první po tolika staletích, kteří tam vstoupili hlavním vchodem. Dříve jsme tam chodili jen trhlinou v zemi nedaleko města. To místo Almendeici v dnešních dobách stráží, a tak je mnohem těžší se tamtudy dostat dovnitř.“
„Řeknu ti, že takové šílené věci se jen tak nevidí. Levitující obří oka s oky na tykadlech, obří žába v aréně, obří had a spoustu pastí. Taky jsme tam nalezli velkou knihovnu. V ní jsme se setkali s dalším levitujícím okem a dokonce se s ním povídali telepaticky.“
„Tam to znám. Kdysi jsme tomu říkali knihovna u oka. Říká se jim Beholdeři a v naprosté většině jsou zlí. Jejich paprsky jsou pro řadu nezkušených smrtící. Jedině tenhle je jiný, je to pozůstatek experimentů, které tam prováděl Chaldeth.“
„Také jsme tam nalezli pár bojovníků z Antaru, ti se vrátili s námi, ale jsou teď s Danielou na obhlídce severní části města.“
„Zase ta vaše paladinka. To mě bude zase obviňovat z toho, co už je dávno minulostí.“
„Však znáš paladiny.“
„No právě, ale ta vaše je ještě víc fanatická než jiní.“

„Neměli bychom tu dále ztrácet čas. Je načase jít zachránit Dandara, než bude obětován,“ přerušil Rogr rozhovor mezi Alessandrem a Bellou.
„Máš pravdu. Měli bychom jít,“ souhlasil Alessander.
„No já taky za chvíli půjdu, nemám zrovna náladu se s ní zase hádat.“

Dobrodruzi rychle dopili svá piva, dali vědět hospodskému, že ještě dorazí i se zbytkem a něco pojí. Poté se vydali se do potemnělých ulic Antaru. Šli přímo ke královskému paláci. V tu dobu bylo náměstí prázdné. Vidaathovi se zde něco nezdálo, měl pocit jakoby tu něco chybělo. Rozhlédl se pořádně a v ten moment ho to trklo. Památná lípa na náměstí, která tu rostla jako důkaz přátelství se zdejší druidskou komunitou, byla pokácená. Dokonce byl vytrhán i pařez, takže zde na lípu nezůstaly žádné památky. Vidaath pocítil v ten moment velkou zlost vůči Almendeicům.

Královský palác byl střežen početnou stráží Almendeiců. Dobrodruhům by nedělalo problém je porazit, ale způsobený hluk by vzbudil nechtěnou pozornost okolí. Budou se muset snažit zůstat v utajení co nejdéle. Rogra napadlo vylézt po boční stěně paláce až do Dandarových komnat. Jen chtěl po Alessandrovi, ať na něj sešle znovu kouzlo pavoučího šplhání.

Alessander s tím souhlasil. Nápad to byl jednoduchý a rychlý. Zdržovat se tu dlouho nemohli, protože kdykoliv mohla touto ulicí projít hlídka. Rogr poté snadno vyšplhal jako pavouk po kamenné zdi paláce až k oknu Dandarových komnat. V tu dobu byly ještě osvětleny slabým světlem svíček. Rogr spatřil Dandara, jak sedí u stolu a tváří se ustaraně.

Rogr zaklepal na okno. Dandar se náhle probral a rozhlížel se po pokoji ve snaze odhalit zdroj zvuku. Zaklepal znovu. To už Dandar slyšel lépe a zamířil ihned k oknu odkud zaslechl ono klepání. Chvíli se tvářil překvapeně, když za oknem v tuhle dobu spatřil známou tvář. Otevřel mu okno. Rogr vylezl do komnaty a dal se Dandarem tichým hlasem do řeči.

„Přišli jsme tě zachránit,“ pravil Rogr.
„Jsem rád, že jsi se vrátil. Vůbec nemám tušení, co se mnou bude. Almendeici mě tu drží zavřeného už dva dny a za tu dobu mi neřekli vůbec nic.“
„Dozvěděli jsme se, že tě chtějí dnes v noci obětovat v chrámu.“
„Cože!“ zděsil se Dandar, „Oni ten rituál obnovili. A co ostatní, jsou tu s tebou?“
„Ti čekají na nás dole pod okny. Jsou tu s námi ještě tři Antarští válečníci, ti jsou s Danielou na obhlídce. Za chvíli se máme sejít u zadního vchodu do chrámu.“

Dandar vykoukl z okna kde spatřil Vidaatha, Alessandra a Yzergina. Byl to hned lepší pocit, když spatřil přátelské tváře. Rogr hned přivázal lano za nohy velké těžké skříně a ještě vyzkoušel za lano zatahat, jestli se skříň nehne.

Jako první lezl Dandar a hned za ním Rogr. V momentě kdy se Dandar nacházel téměř na konci lana a Rogr ještě mezi prvním a druhým patrem, lano náhle povolilo. Z pokoje nahoře se ozvala velká rána, rachotění a řinčení porcelánu. Skříň se zřejmě hnula a převrátila se. Tím se poté lano uvolnilo a oba spadli na zem. Ostatní jen s leknutím přihlíželi té podívané a nestihli ani nijak zareagovat. Dandar byl téměř na zemi, a tak se mu nic nestalo. To Rogr padal už z větší výšky a přistál přímo na Dandarovi, menší hmotnost elfa jim však nezpůsobila žádné zranění.

„Jste v pořádku?“ hned se ptal Vidaath, který je hned prohlédl, zda si nic neudělali.
„Snad mi nic není. Rád vás tu vidím,“ odpovídal Dandar.
„Za co jsi to tam nahoře přivázal?“ zajímal se Yzergin, který byl touto situací trochu pobaven.
„Byla tam taková velká těžká skříň plná porcelánu, myslel jsem, že nás udrží, v okolí jsem nic lepšího nenašel. Za kliku od dveří se mi to nechtělo uvazovat, mohla by se vyrvat.“
„No. Slyšel jsem ten rambajs.“
„Měli bychom raději zmizet, ten hluk asi někdo určitě zaslechl,“ navrhl Alessander.

Všichni i s Dandarem rychle opustili okolí paláce. Okolními ulicemi pro jistotu obešli náměstí a pokračovali k zadnímu vchodu do chrámových zahrad. Občas nakoukli ulicemi vedoucí na náměstí, aby zkontrolovali tamější situaci. Spatřili tam nějakou skupinku Almendeiců, jak se o něčem dohadují. Byli daleko, takže neslyšeli ani jediné slovo. Dorazili k oněm zadním dveřím do zahrady. Daniela se zbytkem tu už čekali. Ta už na sobě neměla Almendeiský převlek.

„Tak jste přišli. Koukám, že je tu s vámi už Dandar.“
„Byli jsme ho teď zachránit z paláce, byl vězněn ve svých komnatách,“ odpovídal Daniele Rogr.
„Ty už jsi sundala svůj převlek?“ podivil se Alessander.
„Nehodlám už na sobě déle nosit oblek těchto nepřátelských válečníků. Když bojovat s nimi, tak jedině se ctí.“
„No je to tvé rozhodnutí, nicméně pokud nyní s námi uvidí Dandara a další tři válečníky, asi nám moc neuvěří. Raději bychom se měli vrátit co nejrychleji do „Mrtvého draka,“ už mám dost hlad.“ prohlásil Alessander.
„Máš pravdu, nezdržujme se tu dále. Je dost možné, že už Dandara hledají,“ souhlasil Vidaath.

Celá skupina se dala na cestu do hospody. Cestou se museli vyhnout jedné hlídce, před kterou se ukryli do průchodu mezi dvěma domy. Takhle velká skupinka se už má těžko kde ukrýt. Když dorazili na místo, ještě se pořádně rozhlédli, a pak zaklepali na dveře. Za nimi se opět ozvalo.

„Kdo je?“
„To jsem já Rogr a všichni ostatní z naší party,“ odpověděl Rogr.
„Už jste zpět, tak to pojďte dál.“

Trpaslík je pustil dovnitř, dveře hned za nimi zamkl a zajistil na závoru. Hned poté se dal do čepování piva, zatímco se všichni usadili k velkému stolu. V krbu plápolal menší oheň, který byl současně s jednou svíčkou na stole, jediný zdroj světla v hospodě. Všichni byli rádi, že si konečně po dlouhé době budou moci na chvíli vydechnout a posedět v relativním bezpečí. Trpaslík donesl na stůl všem po korbeli piva. Později zašel do zadní části domu, odkud jim přinesl kýtu s pečeného kance. Všichni se dali do jedení. Během večeře se pustili do plánování boje proti Almendeicům.

„Paladinové budou určitě velká pomoc, hned zítra ráno bych tam mohla zajít a vyjednat to,“ navrhla Daniela.
„Paladinové jsou sice silní, ale chtělo by to získat ještě nějakou podporu. Jinak než vojensky město nepůjde osvobodit. Byli jsme informování, že bojovníci a strážní jsou drženi v zajetí a mučeni pod královským palácem. Mají být potom obětováni v chrámu,“ pokračoval Alessander.
„Bylo by vhodné je odtamtud vysvobodit co nejdříve, ale i když se to povede, budou velice vyčerpaní, a tak nám v boji moc nepomůžou,“ zauvažoval Rogr.
„Co jsem vypozoroval z mých komnat, tak se Almendeici pravidelně scházejí v poledne na náměstí, aby k nim kázala Myri. To by byla vhodná příležitost k útoku,“ Pronesl Dandar.
„To by bylo asi nejlepší, když jsme v Calthedaře viděli, jak jen fanaticky sledují její kázání, tak než by se v ten moment zmohli na protiútok, nějakou dobu by jim to trvalo,“ pokračoval v úvahách Alessander.
„Kolik jich tu může být?“ ptala se Dandara Daniela.
„Zhruba 300 možná 350. Při útoku na Antar jich bylo mnohem víc, možná až 1000. Část tu zůstala a zbytek táhl na východ na Aldoriol a na jih. Na kázání Myri v zásadě chodí všichni z města. A to jak obyvatelé, tak všichni Almendeici, kteří vždy stojí vepředu,“ odpověděl Dandar.
„Paladinů je něco kolem osmdesátky. To mají Almendeici pomalu čtyřnásobnou přesilu. Paladinové jsou mocní válečníci, jejich nejvyšší mág je také velice mocný. Samotní Almendeici jim takový problém dělat nebudou, ale mám trochu obavu z Myri. Pamatujete na Almendetha, jaká zkázonosná kouzla sesílal,“ urovnával si myšlenky Rogr.
„Ale nesmíme se vzdávat. Myri bude sice vládnout silnou magii, ale náš vrchní mág je též mocný a dokáže nám poskytnout velikou podporu v boji. My již také vládneme silnou magii. A když je ještě zastihneme nepřipravené k boji, tak věřím v naše vítězství,“ podpořila ostatní Daniela v jejich úvahách.
„Když budeme bojovat, spousta obyvatel města se jistě přidá na naši stranu. Po městě se ukrývá ještě mnoho našich válečníků, čekající na vhodnou příležitost k boji,“ vmísil se do debaty trpaslík.
„Kolik jich tak může být?“ ptala se Daniela.
„Přesně nevím. Ale může to být několik desítek válečníků.“
„Každá pomoc nám přijde vhod. Každopádně jejich moc velice oslabíme a pokud budeme úspěšní, narušíme Almendeicům zásobování při tažení na další města,“ konstatoval Dandar.

Po jídle ještě popili nějaké pivo a při tom řešili ještě drobnosti zítřejšího boje. Náhle se ozvalo se zaklepání. „Kdo to v tuhle dobu může být?“ slabě pronesl trpaslík. Přes zavřené okenice nebylo poznat, kdo se v tmavých ulicích města nacházel. Rogr v tichosti vyběhl po schodech do patra, kde se opatrně podíval z okna pokoje. V tmavé ulici nikoho nespatřil, ani u dveří do hospody. „Možná to jen šel někdo kolem a jen tak zaklepal,“ pomyslel si. Podíval se ještě jednou. Před dveřmi spatřil nějaký kus hadru.

Rogr se vrátil zpět dolů. Ostatním pověděl, co spatřil a šel otevřít dveře. Venku se nejdřív rozhlédl, ale v okolí už nikdo nebyl. Sebral ze země kus hadru, vrátil se zpět do hospody, dveře opět za sebou řádně zavřel a zajistil je závorou. Rozložil hadr na stole, aby zjistili jeho obsah. Byla tam nějaká vytržená stránka z knihy. Při pozornějším ohledání zjistili, že se jedná o vytrženou stránku z bestiáře s nadpisem. „Má stovky životů a statisíce podob.“

Divili se, kdo sem najednou přinesl tu stránku. Proč by ji někdo vytrhl z té knihy a pak jim ji sem přinesl? O koho se jedná? Je dobrý či zlý? Každopádně někdo o jejich přítomnosti zde věděl. Možná je sledoval už od pevnosti Chaledath. Nebylo by to poprvé, co se setkali s neviditelnou bytostí.

Na stránce stálo:

Tato prastará bytost je téměř nerozeznatelná od ostatních obyvatel světa. Může brát na sebe podobu kohokoliv, koho zavraždila a jehož duši přejala. Činí tak za pomocí rituálu přejímání duší. Při boji často na sebe bere podoby přátel a známých těch, proti jimž bojuje, ve snaze zmást nepřítele. Změny podoby využívá také pro snadný přístup na různá místa. Jeli nějaká podoba vážně zraněna během boje, změní ji na jinou a pokračuje v boji opět s plným životem. Porazit tuto bytost bojem je téměř nemožné. Za svoji existenci pravděpodobně už přejala statisíce duší, odsud také název statisíce podob. Vystřídání veškerých podob je záležitost na dlouhá léta a do té doby již stačí vždy plně zregenerovat zraněné podoby. Jediná slabina této bytosti je při rituálu přejímání duší. To je jediná možnost jak tuto bytost porazit.

Znělo to velice zajímavě. Teď si skutečně uvědomili, co ve skutečnosti vypustili do světa a dost možná to pobíhá někde po světě. Může to být v podstatě kdokoliv kolem nich a nic nepoznají.

Celá parta se postupně odebírala do pokojů ulehnout. V tom se ozvalo zabouchání na dveře a za nimi hlas: „Otevři! Přišli jsme zkontrolovat tvoji hospodu!“ Pomyslili si: „To bude Almendeiská hlídka.“ Všichni co nejrychleji zmizeli do patra. Věděli, že nastanou asi problémy, Almendeici půjdou určitě zkontrolovat i pokoje nahoře. Připravili proto své zbraně. Zatímco dole zůstal pouze trpaslík, který šel otevřít. Všichni ostatní jen čekali v patře a poslouchali.

„Jdeme zkontrolovat, zda tu neukrýváš povstalce,“ zaznělo přísným hlasem.
„Jsem tu sám. Neměl jsem tu žádné hosty už přes dva dny.“
„Zdá se mi, že nás jen taháš za nos. Před malou chvíli jsme tu zaslechly hlasy ještě někoho jiného.“

V tom se ozvalo zachrastění znějící jako když spadne na zem korbel s pivem. Hned následovala dutá rána a žuchnutí. „To zní dost vážně. Něco se dole děje,“ potichu prohlásil Alessander. Všichni věděli, že je třeba rychle jednat. Hned běželi po schodišti dolů obhlédnout situaci. Spatřili tam pětičlennou Almendeiskou hlídku stojící okolo baru a připravující se k boji. Jeden z nich ležel ránou na hrudi po sekeře, vedle něho rozlité pivo na zemi a nasraného trpaslíka s obouruční sekerou v rukou.

Alessander nečekal a hned seslal bleskové kouzlo, kterým zasáhl tři členy hlídky. I Rogr nečekal a po posledním přeživším, vypálil šíp, který ho zasáhl přímo do hrudi. Hlídka byla tak zlikvidovaná během velice krátké chvíli. Možná to ani v okolí nevzbudilo příliš pozornosti.

„Co se tu vůbec stalo, že jste hned šel do boje?“ zajímal se Yzergin.
„To ten blbec tady schválně shodil plný korbel piva. No tak jsem mu dal najevo, že tohle se nedělá.“
„Snad se toho tolik nestalo, abys mu hned zasadil sekerou ránu do hrudi,“ oponoval Rogr.
„Ale stalo. Rozlil tu schválně pivo. A hlavně jsou to ti, kvůli kterým nemám žádné hosty.“

Rogr se chystal zavřít dveře, ale v tom do hospody vstoupil středně vysoký chlap. Ten se jen rozhlédl po místnosti, kde na zemi leželo pět mrtvých Almendeiců. Jakmile to zjistil, chtěl hned odejít, ale Rogr se mu snažit zabránit v odchodu. Zastoupil mu proto cestu, ale onen neznámý cizinec ho odstrčil. Daniela z něj cítila zlo. Ihned vstoupila ke dveřím a dávala mu mečem najevo, že nikam nepůjde. Ten však tasil meč a dal se s Danielou do boje.

Daniela se ho snažila ranou mečem naplocho do hlavy pouze omráčit, nepodařilo se. On však šel do boje tvrdě. Ohnal se po ní mečem, ale trefil jen futra dveří. Ostatní přítomní ji šli na pomoc. Když sledovali s jakou vervou začal bojovat s Danielou, bojovníci mu zasadili pár pořádných ran mečem.

Avšak poté se stalo něco velice podivného, místo aby padl mrtev k zemi, změnil se na zcela někoho jiného. Byla to postava statného muže připomínající spíše paladinského válečníka. To Danielu celkem zaskočilo, ten však využil příležitosti, odstrčil ji stranou a vyběhl z hospody na ulici. Ostatní byli tou proměnou také zaskočeni, ale hned jim bylo jasné, o koho se jednalo.

Nemeškali a rychle ho pronásledovali. Poblíž hospody však na ulici zrovna procházela hlídka. Ten proměněný muž se opět změnil, tentokrát v Almendeice. Vykřikl na hlídku. „Zabte je! Jsou to zrádci a nepřátelé!“ Hlídka hned zpozorněla. Jakmile zahlédla celou skupinku dobrodruhů s válečníky Antaru, vytasili meče a rozběhli se proti nim. Alessader neváhal a začal kouzlit. Seslal přímo mezi Almendeice ohnivou kouli. Velká exploze je všechny sežehla, síla výbuchu jim způsobila značné zranění. Ostatní hned přiběhli k omráčeným a zraněným Almendeicům a zasadili jim ránu jistoty. V tom zmatku se pronásledovaná bytost však někam ztratila.

Z okolních ulic po chvíli byly slyšet kroky a hlasy, zřejmě patřící dalším hlídkám. Pokud se co nejrychleji někam neztratí, půjde za chvíli po nich každý Almendeiec z města. Jako dobré místo úniku se jevila skrytá podzemní chodba. Vydali všichni i s trpaslíkem a Dandarem co nejrychleji k chrámu. Kroky a hlasy okolních hlídek byly však stále za nimi slyšet. Chvílemi se zdálo, že přicházejí snad ze všech směrů.

Dorazili ke zdi k chrámové zahrady vysoké deset stop. K zadním dveřím to bylo ještě nějaký ten kus cesty. Z toho směru, byly však slyšet hlasy dalších Almendeiských hlídek.

„Slyším z toho směru hodně kroků, možná deseti, nebo i více Almendeiců,“ varoval Rogr, jakmile se zaposlouchal do zvuků okolí a bezpečně poznal přicházející nebezpečí.
„I když se tamtudy probojujeme, tak existuje poměrně vysoké riziko toho, že odhalí tajnou chodbu,“ upozorňoval ostatní Avidius.
„Nezbývá nám nic jiného, než přelézt tuhle zeď na tomto místě. Vysoká moc není, tak bychom tam mohli vysadit třeba Rogra s lanem a ten by nám poté pomohl přelézt,“ v rychlosti navrhoval Alessander.

Dále nečekali a válečníci pomohli Rogrovi na zeď. Ten ostatním vzápětí podal lano. První lezl Vidaath, patřil mezi lehčí členy celé party. Ten poté pomáhal Rogrovi ostatním vyšplhat nahoru. Další následoval Alessander, Dandar, Yzergin a Daniela. Ti poté seskočili do zahrady. Kroky přicházejících hlídek byly stále hlasitější. Už nemohli být daleko. V rychlosti pomohli přes zeď ještě třem bojovníkům, kteří dobrodruhy následují už z pevnosti Chaledath. Jako poslední následoval trpaslík z hospody.

„Počkejte, ještě tu mám bečku piva. Přece nepůjdu z města na sucho,“ volal na Rogra a Vidaatha, kteří pomáhali všem vylézt přes zeď, trpaslík. Tomu se bez soudku piva nechtělo odejít.
„Nemáme už čas. Přivaž to na lano my to vytáhneme nahoru, a pak ti hned pomůžeme nahoru.“

Trpaslík v rychlosti ovázal lano okolo soudku, zatímco kroky a hlasy Almendeiců se nebezpečně přiblížili. Rogr s Vidaathem táhli soudek nahoru, jenže se uzel rozvázal, a tak soudek plný pěnivého moku spadl z výšky osmi stop na dlážděnou uličku a celý se rozbil. „Takový strašná škoda! Tolik piva se zbytečně rozlilo!“ smutnil trpaslík, zatímco Almendeici právě přiběhli zpoza rohu. Rogr s Vidaathem rychle seskočili do chrámové zahrady, aby si jich Almendeici nevšimli.

Ostatní už měli otevřen vstup do podzemní chodby, a už jen čekali na Rogra, Vidaatha a trpaslíka. Rogr s Vidaathem mezitím čekali pod zdí a poslouchali dění na druhé straně. Zaslechli jen něco ve smyslu „Tady je jeden. To bude určitě někdo z těch zvědů,“ a poté následovalo řinčení zbraní.

„To není vůbec dobré, trpaslík se dostal do nesnází,“ proběhlo hlavou Rogrovi.
„Co teď. Co když je pak napadne se podívat přes zeď a nás tu načapají,“ strachoval se Vidaath.
„Měli bychom rychle zmizet, ale nechce si mi tu nechat našeho kamaráda trpaslíka,“ nesnadno se rozhodoval Rogr.
„Mě taky ne. Na druhou stranu riskovat taky ne. Na našem úspěšném útěku možná závisí osud celého města,“ souhlasil s Rogrem v podobném duchu.

Za zdí bylo dále slyšet řinčení zbraní, občas i dutější rána a další kroky a hlasy blížících se hlídek. Rogr a Vidaath se stále rozmýšleli, zda čekat nebo jít rychle za ostatníma. Ti jim už naznačovali, ať si pospíší. Nakonec se rozhodli pro rychlý ústup. Přeběhli přes zahradu ke vstupu do podzemí. Jakmile byli všichni uvnitř, společnými silami vrátili těžký kámen zpět na své místo. Alessander už měl připravený svítící klacek, a tak měli v temném podzemí už svůj malý zdroj světla.

„Kde je trpaslík?“ ptala se Daniela.
„Už to nestihl. Už tam dorazili Almendeici, se kterýma se dostal do potyčky. Rozmýšleli jsme, zda mu jít na pomoc, ale bylo by riskantní se prozradit,“ vysvětloval situaci Rogr.
„Doufejme, že se mu podařilo uniknout do bezpečí,“ povzdychl si Vidaath.
„Nezbývá než věřit,“ dodal Alessander.
„Trochu se nám to vymklo. Doufejme, že se situace do rána uklidní a budeme se moci vrátit,“ prohlásil Avidius.
„Kde tedy teď přenocujeme?“ ptal se Alessander.
„Asi bych dnešní noc zůstal v hrobce. Je to asi jediná schovka, kde nebudeme na očích. Samozřejmě budeme držet hlídky,“ navrhl Rogr.
„Nemáme asi moc na výběr. Odpočinout si musíme po náročných dnech. Zítra nás čeká perný den,“ souhlasil Vidaath.

Po chvíli rozhodování se vydali systémem podzemních chodeb z města. Cesta zpět byla již snadnější, Rogr celou skupinku vedl, a tak po chvíli dorazili ke kryptě. Před otevřením tajného průlezu, nejprve pozorně naslouchali, zda se z krypty něco neozývá. Všude bylo naštěstí ticho, které jen občas narušil zvuk dopadajících kapek vody na vlhkou podlahu. Rogr opět zašátral rukou kdesi pod kamenem ve zdi. Průchod se pomalu otevřel. Všichni opatrně nahlíželi do tmavé krypty. Byla prázdná.

Všichni prošli otevřeným průchodem, který vzápětí za sebou uzavřeli. Vidaath popošel ke vstupu do krypty, aby se porozhlédl po hřbitově. Pootevřel kamenné dveře a rozhlédl se. Na hřbitově vládla tma. V okolí pouze cvrlikali cvrčci a občas zahoukala sova, žádné kroky nebyly slyšet. Poté opět zavřel vstup do krypty a vrátil se zpět k ostatním, kteří se pomalu chystali ke spánku.

Zítra je čekal náročný den, bude třeba proniknout k paladinskému chrámu a tam připravit podrobný plán na osvobození Antaru. Při odpoledním shromáždění na náměstí se budou muset vmísit do davu a odhalit nějakou vhodnou slabinu, kam bude nejlepší udeřit. Po dalším náročném dni uléhali k potřebnému spánku. První hlídku opět držela Daniela.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dobrodruzi z Antaru: Kapitola VI - Antar v nesnázích : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dobrodruzi z Antaru: Kapitola VII - Velký boj
Předchozí dílo autora : Dobrodruzi z Antaru: Kapitola V - Podivnosti v pevnosti Chaledath

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
(ne)známá_firma [12], Hugo Zhor [10], Ronielin [10], boruvka [8], ivča [7], panarakain [7], Nicol [6]
» řekli o sobě
journeyman řekl o Severka :
Severku sice neznám osobně, viděl jsem ji na přibližně přesně jediné fotce (s prostějankem). Jedinej kontak, co spolu máme, je ten, že ji čtu. A stojí to sakra za to. Nejkvalitnější široko daleko. (Ano, toto je reklama!)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku