Osud

Tisícem rtů líbán,
avšak nikdy lásku nechutnal.
Tisícem paprsků Slunce hřán,
promrzlý až na kost.
Dítě smrti v náruči kolébal,
navždy souzen na bolest a na zlost.

Plakal slz řeky a v nich se i topil,
trpělivě čekal,
než té pravé ruky se chopil.
Odletěl za štěstím,
smutkem však jen hlavu sklopil,
křik hlasitější než tisíce výbuchů..
Říkal si: "Snad trápení světa zpestřím."

A fakt, že v štěstí,
byť falešné,
upřímně věřil,
byl tou smutnou pravdou pravdoucí.
Jeho srdce v krvi jest tonoucí.
Pocit štěstí očekávaně zradil.
Zmizel.
Odešel.

Co teď? Umřít, odejít?
Zase se tmě oddat,
sňatek s ďáblem uzavřít?
Na kolenou klečet?
Vyšší síly poprosit..
aby osud zasáhnul?
Asi už jen to mu zbylo,
když vítr nicoty do již ho do tmy odtáhl.

Věř, anděli, v osud.
Osud je a existuje.