Severus Snape a jeho pocity po smrti Potterových...
přidáno 19.03.2012
hodnoceno 2
čteno 594(4)
posláno 0
Jak to bylo doopravdy

Stál jsem na malém kopečku nad Godrikovým Dolem. Byl velmi sychravý srpnový podvečer a já tu správně neměl být. Já měl být někde jinde. Měl jsem sedět za stolem ve svém kabinetě, jako každý den posledních několika let. Ale má zvědavost mi nedala a musel jsem to udělat. Stál jsem na místě, odkud je dobře vidět do celého údolí. Měl jsem přehled o všem, co se tam dole děje.

Byl jsem na jednom místě už pěknou chvíli a byl skoro promočený, když jsem zahlédl plášť, který jsem celou dobu vyhlížel. Černý plášť s kápí a dlouhý až na zem – plášť, který s sebou nenosí nic jiného než smrt. Šel pomalým krokem pod kápí a nevnímal své okolí. Šel, jako kdyby byl pánem všeho a nic jej nezajímalo. Došel až k domu na konci jedné uličky. Prošel brankou. Otevřel si dveře do domku. Nejprve bylo vidět zelený záblesk z přízemí. To jistě zabil toho zatraceného čistokrevného kreténa, který si ji vzal. Nyní jsem jen odhadoval, kde v domě asi může být. Po nějaké chvíli jsem uviděl zelený záblesk z horního patra. Srdce se ve mně zastavilo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Pocítil jsem tak strašnou bolest v hrudníku v místě, kde je srdce. Cítil jsem se jako by mi do něj někdo vrazil nůž, zarazil jej do hloubky a ještě s ním otočil. Byl to pocit beznaděje a naprostého zoufalství.

Viděl jsem, jak kráčí pomalu k náměstí, kde v tuhle dobu nikdo nebyl. Otočil se na místě a zmizel. Sešel jsem pomalu z kopce a prošel několika postranními uličkami, než jsem se dostal na náměstí. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se tu. Musel jsem se ujistit, jestli tu někde není. Nechtěl jsem mít problémy z jeho strany. Opravdu tu nikde nebyl. Vydal jsem se cestou k jejich domku. Jak jsem se k němu blížil, tak mi nohy těžkly víc a víc.

Zastavil jsem se před brankou a už, už po ní sahal. Zastavil jsem se s rukou na klice. Zhluboka jsem se nadechl a vešel. Dveře od domku nechal otevřené. Vešel jsem do domku a zastavil se na malé chodbičce. Už ta chodbička vyzařovala její styl. Všude byly doplňky a maličkosti. Nadechl jsem se a ucítil její parfém, který značil, že ještě než přišel Voldemort, byla tady dole. Nejspíš si spokojeně hrála se synem a ten nevděčný vandrák na ni koukal a usmíval se. Nikdy jsem jej neměl rád a moje antipatie časem ještě sílily. Došel jsem ke schodišti, od kterého bylo vidět do obývacího pokoje, kde ležel on – James Potter. Ležel obličejem dolů a brýle měl nakřivo. Nad ním jsem jen zkřivil ústa a šel pomalu nahoru. Došel jsem na chodbu. Všechny dveře byly zavřené – až na jedny. Z nich jsem slyšel dětský pláč a z nich jako z jediných vycházel proud světla – příjemného, teplého světla. Nakoukl jsem dovnitř a naskytl se mi ten nejhorší pohled mého bídného života.

Na zemi ležela Lily. V postýlce brečel její syn, ale já jej skoro nevnímal. Při pohledu na její bezvládné tělo bez života jsem se sesul na zem hned ve dveřích. Tvář se mi zkřivila bolestí a hrudník se mi sevřel úzkostí. Z hrdla se mi draly vzlyky a z očí slzy. Nemohl jsem se skoro nadechnout, jak jsem měl hrudník stažený. Před očima se mi dělaly mžitky a téměř jsem necítil celé tělo, jak mě bolest téměř paralyzovala. Hodnou chvíli jsem seděl nehybně, pozoroval její bezvládné tělo a vzlykal. Cítil jsem jen, jak mi po tvářích tečou horké slzy.

Po nějaké chvíli jsem se vzpamatoval. Po čtyřech jsem došel k Lily a objal ji. Ležela mi nehybně v náručí a mě zachvátil druhý nával slz a vzlyků. Držel jsem Lily v náručí a kolébal se s ní jako s malým dítětem. Nepokoušel jsem se své slzy stírat, protože to nemělo cenu, tak rychle padaly z mé tváře.

Najednou jsem slyšel před domkem nějaký ruch. Věděl jsem, že přijdou, ale nečekal jsem je tak brzy. Byli to lidé z ministerstva a jejich blízcí. Naposledy jsem lehce políbil Lily na čelo a přenesl se. Ocitl jsem se zemi své pracovny v Bradavicích. Dlouho dobu jsem jen ležel a pokoušel se uklidnit. Stále ze mě nevyprchala všechna ta bolest a to neštěstí, které jsem cítil. Tato událost změnila můj život a obrátila jej o sto osmdesát stupňů. Věděl jsem, že už nikdy nebudu stejný...

přidáno 19.03.2012 - 22:50
jo...byla jsem tu :)
přidáno 19.03.2012 - 21:08
Jo kdo tohle nepsal v nasich letech jsem i ja psal vlastni Potterovky, je to dobry namet a vdecny, libi a vitej

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jak to bylo doopravdy : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku