Severus Snape a jeho pocity po smrti Potterových...
přidáno 19.03.2012
hodnoceno 2
čteno 616(4)
posláno 0
Jak to bylo doopravdy

Stál jsem na malém kopečku nad Godrikovým Dolem. Byl velmi sychravý srpnový podvečer a já tu správně neměl být. Já měl být někde jinde. Měl jsem sedět za stolem ve svém kabinetě, jako každý den posledních několika let. Ale má zvědavost mi nedala a musel jsem to udělat. Stál jsem na místě, odkud je dobře vidět do celého údolí. Měl jsem přehled o všem, co se tam dole děje.

Byl jsem na jednom místě už pěknou chvíli a byl skoro promočený, když jsem zahlédl plášť, který jsem celou dobu vyhlížel. Černý plášť s kápí a dlouhý až na zem – plášť, který s sebou nenosí nic jiného než smrt. Šel pomalým krokem pod kápí a nevnímal své okolí. Šel, jako kdyby byl pánem všeho a nic jej nezajímalo. Došel až k domu na konci jedné uličky. Prošel brankou. Otevřel si dveře do domku. Nejprve bylo vidět zelený záblesk z přízemí. To jistě zabil toho zatraceného čistokrevného kreténa, který si ji vzal. Nyní jsem jen odhadoval, kde v domě asi může být. Po nějaké chvíli jsem uviděl zelený záblesk z horního patra. Srdce se ve mně zastavilo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Pocítil jsem tak strašnou bolest v hrudníku v místě, kde je srdce. Cítil jsem se jako by mi do něj někdo vrazil nůž, zarazil jej do hloubky a ještě s ním otočil. Byl to pocit beznaděje a naprostého zoufalství.

Viděl jsem, jak kráčí pomalu k náměstí, kde v tuhle dobu nikdo nebyl. Otočil se na místě a zmizel. Sešel jsem pomalu z kopce a prošel několika postranními uličkami, než jsem se dostal na náměstí. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se tu. Musel jsem se ujistit, jestli tu někde není. Nechtěl jsem mít problémy z jeho strany. Opravdu tu nikde nebyl. Vydal jsem se cestou k jejich domku. Jak jsem se k němu blížil, tak mi nohy těžkly víc a víc.

Zastavil jsem se před brankou a už, už po ní sahal. Zastavil jsem se s rukou na klice. Zhluboka jsem se nadechl a vešel. Dveře od domku nechal otevřené. Vešel jsem do domku a zastavil se na malé chodbičce. Už ta chodbička vyzařovala její styl. Všude byly doplňky a maličkosti. Nadechl jsem se a ucítil její parfém, který značil, že ještě než přišel Voldemort, byla tady dole. Nejspíš si spokojeně hrála se synem a ten nevděčný vandrák na ni koukal a usmíval se. Nikdy jsem jej neměl rád a moje antipatie časem ještě sílily. Došel jsem ke schodišti, od kterého bylo vidět do obývacího pokoje, kde ležel on – James Potter. Ležel obličejem dolů a brýle měl nakřivo. Nad ním jsem jen zkřivil ústa a šel pomalu nahoru. Došel jsem na chodbu. Všechny dveře byly zavřené – až na jedny. Z nich jsem slyšel dětský pláč a z nich jako z jediných vycházel proud světla – příjemného, teplého světla. Nakoukl jsem dovnitř a naskytl se mi ten nejhorší pohled mého bídného života.

Na zemi ležela Lily. V postýlce brečel její syn, ale já jej skoro nevnímal. Při pohledu na její bezvládné tělo bez života jsem se sesul na zem hned ve dveřích. Tvář se mi zkřivila bolestí a hrudník se mi sevřel úzkostí. Z hrdla se mi draly vzlyky a z očí slzy. Nemohl jsem se skoro nadechnout, jak jsem měl hrudník stažený. Před očima se mi dělaly mžitky a téměř jsem necítil celé tělo, jak mě bolest téměř paralyzovala. Hodnou chvíli jsem seděl nehybně, pozoroval její bezvládné tělo a vzlykal. Cítil jsem jen, jak mi po tvářích tečou horké slzy.

Po nějaké chvíli jsem se vzpamatoval. Po čtyřech jsem došel k Lily a objal ji. Ležela mi nehybně v náručí a mě zachvátil druhý nával slz a vzlyků. Držel jsem Lily v náručí a kolébal se s ní jako s malým dítětem. Nepokoušel jsem se své slzy stírat, protože to nemělo cenu, tak rychle padaly z mé tváře.

Najednou jsem slyšel před domkem nějaký ruch. Věděl jsem, že přijdou, ale nečekal jsem je tak brzy. Byli to lidé z ministerstva a jejich blízcí. Naposledy jsem lehce políbil Lily na čelo a přenesl se. Ocitl jsem se zemi své pracovny v Bradavicích. Dlouho dobu jsem jen ležel a pokoušel se uklidnit. Stále ze mě nevyprchala všechna ta bolest a to neštěstí, které jsem cítil. Tato událost změnila můj život a obrátila jej o sto osmdesát stupňů. Věděl jsem, že už nikdy nebudu stejný...
přidáno 19.03.2012 - 22:50
jo...byla jsem tu :)
přidáno 19.03.2012 - 21:08
Jo kdo tohle nepsal v nasich letech jsem i ja psal vlastni Potterovky, je to dobry namet a vdecny, libi a vitej

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jak to bylo doopravdy : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku