Moje první povídka a mnichu Bratru Vavřincovi.
přidáno 25.02.2012
hodnoceno 3
čteno 707(6)
posláno 0
Bratr Vavřinec se pomalu začínal nudit. Už skoro půl hodiny čekal v krčmě „U Zeleného dubu“ na kupce Jana Goldmanna, se kterým si před třemi dny sjednal schůzku. Zbývalo mu jen několik posledních měďáků a zakázka od bohatého obchodníka by mohla opět naplnit jeho měšec.
Během svého netrpělivého očekávání už stihl vypít dva korbele zdejšího vynikajícího piva a rád by si dal i další, avšak mnišská regule a hlavně nedostatek peněz mu to nedovolovaly.
Dlouhou chvíli si tedy krátil rozhlížením se po hospodě.
U stolu v koutě seděla skupinka několika sebevědomých měšťáků, popíjejících pivo a hrajících karty. Při své hazardní zábavě se neustále fackovali a pohlavkovali, ale na ostatní návštěvníky hospody to nedělalo dojem.
U dveří stál potulný prodavač relikvií a každému novému příchozímu se snažil prodat prst svatého Bartoloměje nebo ucho svaté Matyldy. Hlasitě přísahal, že je jeho zboží pravé, a že je přivezl až ze Svaté země.
U samotného šenku stála mladá krčmářka a podávala návštěvníkům nádoby s pivem. Vavřinec se chvíli bavil pozorováním jejího poskakujícího výstřihu, avšak po několika okamžicích shledal, že je to zábava nehodná benediktýna a potichu se začal modlit.
Konečně se otevřely dveře a do hospody vstoupil malý tlustý mužík. Měl na sobě dlouhou hedvábnou róbu a kupeckou čepici. Rychlým avšak snadno pochopitelných pohybem odbyl prodavače relikvií a bez okolků zamířil k mnichovu stolu.
- Pochválen buď Ježíš Kristus – řekl kupec sedajíc si naproti Vavřincovi.
- Na věky věků - zamumlal benediktýn a unaveně se podrbal na tonzuře - Víte kolik je hodin? -
- No, trochu pozdě – omlouval se Goldmann – zdržely mě, řekl bych, pracovní záležitosti. - - Hned vám však vaše čekání vynahradím – pousmál se a lusknul tlustými prsty.
Za chvíli byla před Vavřince přinesena vepřová kýta, pšeničné placky a další máz piva. Mnich si prohlédl tukem otékající kus masa, nasál jeho vůni a hladově se pustil do jídla.
- Za takovýchto okolností je vaše nedochvilnost omluvena. Jak píše svatý Matouš Evangelista – odpouštěj bližnímu svému a i tobě odpuštěno bude ! – zahuhlal Vavřinec mezi sousty a notně poprskal obchodníka – Takováhle hostina se mému mnišskému žaludku nedostává každý den.
Goldmann se potměšile pousmál a otřel si rukávem zbytky jídla z tváře.
- Tedy – pokračoval benediktýn – k věci. Jaký je důvod naší schůzky?
Obchodníkova doposud veselá tvář najednou zpochmurněla a objevil se na ní výraz ustaranosti.
- Musíte pochopit, že nastaly těžké časy a obchody už nejsou, co bývaly. Zvláště v takovéhle zapadlé díře jako je Hluboký brod. Je tu málo lidí ochotných cestovat se zbožím a proto musím zaměstnávat sedláky z okolních vesnic. Ti venkovští balíci náklad většinou ukradnou nebo ztratí a já z toho mám jenom škodu. To za prvé.
Všechen vývoz i dovoz z východu je zastaven. Turci vpadli do Uher a tak jsou všechny moje tamní obchody zastaveny. Dovoz vín, pepře, soli, hedvábí a jiného drahého zboží stojí v místě a já jen ztrácím peníze. To za druhé. –
Vavřinec právě dojedl, a na potvrzení toho, že mu výtečné jídlo chutnalo si bezostyšně říhl. Odsunul prázdný talíř a začal se zabývat korbelem ležáku.
Goldmann mezitím pokračoval:
– Tohle všechno by se dalo vydržet. Obchod je trochu jako hazard. Jednou jsi nahoře a jednou dole. To, co se děje teď ale přesahuje všechny meze a pomalu mi došla trpělivost –
Benedyktýn skoro násilím odtrhl nádobu z pivem od úst a skočil obchodníkovi do řeči.
- Mohl byste už konečně přejít k věci? –
Kupec trochu zrudnul, pobouřen mnichovou drzostí. Nic však nenamítal a rychleji dokončil svůj monolog.
- Jde o to, že mám tady ve městě konkurenci. Silnou. Přebírá mi mé staré zákazníky a zprostředkovatele. Pokud to takhle půjde dál, brzy přijdu na mizinu. –
Vavřinec konečně dopil, otřel si tvář rukávem a opět hlasitě říhnul.
- A vy se tedy chcete pana konkurenta nekřesťansky zbavit? –
Goldmann přikývl. – Potichu, beze svědků a tak, aby po něm nezbyly žádné stopy. Jmenuje se Jonáš Vytáčka. Kdysi býval chudým ševcovským pomocníkem. Nyní vlastní dva domy na náměstí a tam také bydlí. -
- Zajímala by mě jedna věc – podivil se Vavřinec – proč jste si na tuhle práci vybral zrovna mě, uníženého sluhu božího? Nebylo by levnější pronajmout nějakého místního vrahouna? –
Kupec se opět pousmál – Musím přiznat, že o vás už kolují, řekl bych, jisté zvěsti. Všichni vědí, že jste ve svém oboru opravdový odborník. To však není jediný důvod.
Říká se, že Vytáčka upsal duši ďáblu. Tomu taky vděčí za svůj rychlý vzestup a bohatství.
Chci mít jistotu, že po jeho smrti nebudu mít co do činění s nadpřirozenými silami. Proto jsem volil vás, řekl bych, svatého muže. -
Vavřinec se zamyslel a po chvíli mlčení zeptal – Nebylo by tedy jednodušší sem pozvat Svaté Oficium? Bratři inkvizitoři by přece tuto záležitost vyřešili ve jménu božím, tedy, zadarmo. Navíc byste se nemusel ničím zabývat, stačilo by jednoduché udání. –
- Pochopte, že inkvizitoři, by nadělali velký rozruch a to já přece nechci. Vytáčka musí prostě zmizet, beze stopy a bez jakýchkoliv důkazů. Hlavně nesmí padnout jakékoliv podezření, že mám v celé záležitosti prsty. Tím by byla moje obchodnická věrohodnost a především poctivost vystavena do větru.
- Dobře, ujednáno. Zbývá nám ještě jeden detail..... - zabručel benediktýn.
- Ano, zaplatím tři tisíce dukátů –
Vavřincovy oči se význačně rozsvítily a dodal – Výtečně. Chci tisíc dukátů předem. Na pracovní výdaje.
Goldmann beze slova vytáhl dva zvoníci měšce, položil je na stůl a posunul směrem k mnichovi. Musí mu záležet na odstranění toho chlápka, pomyslel si Vavřinec.
Rychlým pohybem shrábl peníze ze stolu, zastrčil je to kapsy své černé kutny a zamumlal něco nesrozumitelného. Potom vstal od stolu a rychlým krokem zamířil ke dveřím.

***

Jonáš Vytáčka vyšel ven z hospody. Tiše zaklel. Přes večer napadlo asi půl metru sněhu a navíc byla strašná zima. S naštvaným a lehce opilým výrazem si rychle oblékl prošívaný plášť s kuním límcem a vykročil směrem domů. Brodil se nočními zasněženými uličkami Hlubokého brodu a rozmazaně si představoval postel a teplou peřinu, do které se po svém návratu zabalí.
Od začátku cesty, se mu zdálo, že ho někdo pozoruje. Několikrát se nervózně ohlížel, ale protože byla hluboká tma, nikoho nezahlédl. Jednou se mu zdálo, že dokonce zaslechl šustění nějakého pláště. Halucinace - Delirium tremens, pomyslel si a slíbil, že už nikdy nebude pít.
Když konečně plný strachu a úzkosti dorazil k domovním dveřím, uklidnil se. Pomalu vytáhl velký klíč, zastrčil ho do zámku a otočil. K jeho údivu byly dveře otevřené.
Ve chvíli, kdy chtěl Vytáčka vstoupit do bytu, ho někdo tvrdě uhodil do zátylku. Úder byl tak silný, že kupec svým tělem rozrazil povolené dveře a natáhl se na chladném dláždění chodby.
Pichlavá bolest mu prošívala zadní část hlavy, ale rychle se probral a otočil. Ve dveřích uviděl vysokou, hubenou, temnou postavu, v jakési tmavé kutně. Úročník měl na hlavně staženou kápi, tak, aby mu nebylo vidět do obličeje.
- Kdo si? Co chceš? – úzkostlivě vykřikl Vytáčka.
Zahalený cizinec místo odpovědi vytáhl z kapsy pláště dlouhý zakřivený nůž. Pohyb byl tak rychlý, že ho vytáčka skoro nepostřehl.
- Zaplatím, dobře zaplatím! Kolik budeš chtít! – řval kupec a plazil se po zemi, vzdalujíc se od útočníka.
Postava s ledovým klidem přivřela dveře, tak, aby jenom úzký pruh světla ozařoval celou chodbu a vykročila směrem k ležícímu vytáčce.
Najednou ze stěny začala vyházet jasná bledě modrá záře, která osvětlila tmavou chodbu a oslepila oba muže. Útočník v kápi si zakryl oči rukou, ale přes prsty zahlédl jasný azurový ovál rozepínající se na stěně. Než se stihl otočit a jakkoliv zareagovat Vytáčka hbitě vstal, skočil a zmizel v jasném portálu. Po chvíli světlo zhaslo a chodbu opět zahalila tma.
Cizinec si sundal kápi a v tmavém pološeru se dala rozeznat hluboce vyholená tonzura, dlouhý nos a vyhublé kostnaté tváře bratra Vavřince.
Mnich nekřesťansky zaklel, zabouchl dveře a začal prohledávat Vytáčkův dům.

***

Když se bratr Vavřinec prohrabával truhlami a skříněmi v kupcově bytě, neustále přemýšlel o tom, čeho byl před chvílí svědkem. Jak je možné, že nějaký provinční ritualista, dokázal vykouzlit velký portál a utéci ním? Za tak krátkou dobu? Na takovéhle kouzlo by přece byli hrdí, jak židovští kabalisté a rabínové, tak i arabští učenci a vyvolávači.
V přízemí ani na prvním patře mnich nenašel nic zajímavého. Prohledal Vytáčkův slamník, všechny skříně a almary a nakoukl dokonce i do nočního stolku. Po magických předmětech či knihách však nikde nebylo ani stopy.
Vavřinec se tedy rozhodl navštívit sklep. Když dorazil ke kovaným dubovým dveřím, zjistil, že jsou zavřené. Vytáhl tedy z kapsy univerzální paklíč a pokusil se jím vrata otevřít. K mnichovu velkému údivu zprohýbaný železný drát pouze zašustil v zámku. Když se benediktýn pokusil použít trochu hrubé síly, paklíč se zlomil a jeho část uvízla v útrobách zámku. Vavřinec nekřesťansky zaklel.
Chvíli se zamyslel a pak pošeptal několik slov v cizím jazyce. Klíčovou dírkou problesklo světlo a dveře se samy od sebe otevřely. Ještě jsem to nezapomněl, pomyslel si mnich.
Vavřinec vstoupil do prostorného klenutého sklepa. V levém rohu místnosti svítila vysoká svíčka, která matným jasem osvětlovala celé sklepení. Uprostřed místnosti, v kruhu pohaslých oharků, byl na zemi bílou křídou namalován pentagram. U zdi stál stolek na, kterém Vavřinec našel několik tlustých, na pohled prastarých knih. Ačkoliv byl vzdělaný a znal několik cizích jazyků, písmo, kterým byly knihy napsány, přečíst neuměl.
Při bližším pohledu zjistil, že jedna zeď sklepa je celá popsaná tímtéž písmem, jakým byly napsány knihy.
Mnichovi začaly myšlenky opět vrtat hlavou. Co je to za divný jazyk? Jak je možné, že takový buran a primitiv jako Vytáčka dokáže používat nebezpečný pentagram a číst cizojazyčné magické grimoiry? Na první pohled by člověk vůbec neřekl, že umí číst...
Najednou napadla Vavřince zajímavá myšlenka. Vypadá to, že náš provinční čaroděj má nějakého společníka....
Benediktýn prohledal zbytek pochmurného sklepa a když konstatoval, že tam už není nic zajímavého, sfouknul svíčku u dveří a zmizel v neproniknutelné tmě.

***

Bratr Vavřinec potřeboval někde přespat a získat informace a pro tyto účely se nejvíce hodil hostinec. Opět tedy zašel do hospody „U Zelenéhu Dubu“. Ve dveřích potkal úlisného a usměvavého prodavače relikvii.
- Ctihodný otče – oslovil ho prodejce – kupte si zub svatého Floriána. Ať se smažím v pekle jestli není pravý! Opravdu krásný kousek! Je zataven do zlaté spony s řetízkem, tak, aby ho mohl pobožný křesťan nosit na krku vždy u sebe...-
- Silencium! – šeptem vyřkl Vavřinec. Slovo bylo doprovázeno tak důrazným a nebezpečným pohledem, že prodavač relikvií okamžitě zmlkl.
- Jak se jmenuješ? – nyní už hlasitě pokračoval mnich.
- Severin Schaffer, otče. –
- Tedy Severine, poslouchej mě dobře. Jak vidíš, jsem pravý křesťan, katolický mnich a proto tvoje podvodnické relikvie, kupovat nebudu. Neudám tě však také za nelegální obchodování do kupeckého cechu a naopak tě pozvu na zdejší výborné pivo. Zeptám se tě na pár nevinných otázek, ty mi je zodpovíš.
Schaffer nejdříve zrudnul, potom výrazně zbledl a lehce přikývl. Sbalil si truhlu plnou „svatých“ předmětů a spolu s benediktýnem usedl k nejbližšímu volnému stolku. Mnich objednal dva ležáky a začal se vyptávat:
- Jak dlouho už tu pobýváš? –
- Za tři dny to budou dva týdny... Musel jsem tu zůstat tak dlouho, protože jsem nic neprodal a nemám peníze na další cestu.... –
- To mě nezajímá – skočil mu do řeči mnich – snažně tě prosím, abys odpovídal jen na moje otázky.... Tedy, znáš poměry tady v Hlubokém brodě?
- Ano, jistě – na tváři prodejce se objevil falešný úsměv – jestli chcete věděť, kdo má s kým poměr, kdo koho podvádí...
- Nepochopil si mě, Severine – Vavřinec opět přerušil Schaffera – nejde mi o manželské podvody, sodomie, úchylky ani jiné prasárny. Zajímá mě jistá zdejší osobnost.
Na chvíli se odmlčel a napil se z korbele, který před něj právě postavila šenkýřka.
- Co víš o Jonášovi Vytáčce? – pokračoval Vavřinec.
- Ano, je to bohatý kupec. Pokladní kupeckého cechu. Z toho co vím, má několik domů na náměstí. Poslední dobou se mu daří opravdu výtečně – říká se, že upsal duši ďáblu. Rohatému taky vděčí za svoje štěstí a bohatství.
- Vždycky bydlel v Hlubokém brodě? –
- O jeho minulosti toho moc nevím. Jenom, že přišel z vesnice, sem do města. Nejprve byl ševcovským tovaryšem a pak se dal na kupeckou dráhu.
Schaffer se chvíli odmlčel, napil se piva a pokračoval:
- Poslední dobou často pobývá v kostele. Asi má strach, že si pro něj přijde ďábel. Už by bylo na čase....He, he –
- Vidím, že jsi znalý a obezřetný člověk, Severine – usmál se Vavřinec a hodil na stůl pě dukátů – tady máš malou almužničku za ochotu a rozhled.
Mnich učinil rukou ve vzduchu znak kříže a dříve, než stihl prodavač poděkovat opustil hospodu.

***
Po svém odchodu z krčmy, zamířil bratr Vavřinec rovnou do místního kostela. Schafferova slova o pobožnosti kupce mu připomněla o jeho křesťanské povinnosti. S hrůzou si uvědomil, že už se skoro dva dny pořádně nemodlil.
Po několika minutách rychlé chůze benediktýn dorazil před starý, polorozpadlý kostelíček stojící v rohu náměstí. Stavba byla vybudována v zastaralém románském slohu a vypadalo to, že už fungovala dobrých několik století.
Když Vavřinec vstoupil dovnitř, pohltilo ho blahodárné šero a klid. Jednolodní kostelík byl matně osvětlen několika hromnicemi a svíčkami stojícími na mistrně vyzeřáváném oltáři. Opravdu, oltář byl asi nejkrásnější částí vybavení chrámu. Na jeho vrcholku byl vidět ukřižovaný Ježíš a pod ním v hlavní části byla madonna v bohaté, pozlacené koruně.
Mnich se potichu přiblížil k jednomu z klekátek umístěných napravo od oltáře a klidně se tam uvelebil. Začal se modlit a žádat Boha o odpuštění svých těžkých hříchů.
Po chvíli si klečícího mnicha všiml místní farár a radostně přiklusal k modlícímu.
Kněz na první pohled vypadal velice mile a dobrácky. Byl to starší muž s buclatou, věčně veselou, kulatou tváří. Vršek hlavy mu pokrývala hluboká pleš lemovaná šedými zbytky vlasů. Na sobě měl černou, trochu pošpiněnou sutanu, u krku zakončenou bílým kolárkem.
- Vítej, bratře, v našem skromném kostele – burácivým hlasem uvítal Vavřince – Pochválen buď Ježíš Kristus. –
- Jako dnes tak i na vždy – mírně odpověděl mnich vyrušený z modlitby. Ihned však opět sklonil hlavu a neprojevoval zájem o další konverzaci. Kněz se ale jednoduše nenechal odbýt:
- Vidím, bratře, že patříš k řádu svatého Benedikta. Tedy věnuješ se kajícnému učení a vědě. Kterým vědeckým odvětvím se nejvíce zabýváš?
Vavřinec neodpovídal a tak mnich pokračoval:
- Mé jméno je Theofil. Jsem místním farářem, ale povím ti, bratře, že Hluboký brod je strašný zapadákov. Mohl jsem se už několikkrát stát farářem někde jinde, avšak lidé jsou tu hříšní jako všude na světě a proto já, pastýř, se musím obětovat pro své ovečky. –
Modlící se benediktýn pochopil, že se rozhovoru s dotěrným knězem nevyhne a v duchu nekřesťansky zaklel. Znuděně vstal a formálně duchovnímu odpověděl:
- Jsem bratr Vavřinec, otče. Hlubokým brodem jen projíždím, zatím jsem ubytován „U zeleného dubu“. Díky za uvítání. –
- Bratr Vavřinec! Ten slavný bratr Vavřinec? –
- Vavřinců je mnoho na světě. Určitě si mě s někým pletete, otče... –
Theofil se zamračil, vypadalo to, že pochybuje, ale po chvíli se opět začal usmívat.
- Dovolil bych si tě, milý bratře, pozvat do sakristie na víno vlastní výroby. Nemívám často hosty a proto se tuze rád pobavím s někým duchovním. Prosím tudy. –
Vavřinec ho beze slova následoval, protože už dávno nepil kvalitní víno. Sakristie byla stejně malá jako celý kostel. Mnich usedl k malému stolku a farář rychle odběhl do vinného sklípku pro láhev tmavě červeného nápoje.
Když benediktýn čekal na příchod kněze, rozhlížel se po sakristii. Vybavení místnosti bylo opravdu skromné. Nacházel se zde jeden stolek, při kterém Vavřinec seděl. V rohu stála velká skříň, plná předmětů potřebných k celebraci mše. Na vápnem bílené stěně viselo několik neumělých obrázků z náboženskou tematikou.
Farář už několik minut nepřicházel a proto začal Vavřinec zkoumat knihy narovnané na stole.
Nacházelo se tam několik herbářů, asi dva různé opisy Bible a několik klasických děl od Aristotela a Platóna. Na samém spodu celé hromady benediktýn objevil divnou knihu napsanou arabsky. Vavřinec neznal arabštinu, ale podivný název Al – Hajjad mu něco říkal. Nemohl se však rozpomenout co...
Mezitím se vrátil Theofil. Přinesl s sebou vytouženou láhev vína a dvě skleničky.
- Bratře, musím uznat, že tohle je opravdu dobrý ročník. Tady v okolí města je mnoho vinic a zemědělci mi po sklizni často vozí hrozny na faru.
Farář nalil Vavřincovi plnou sklenici a ten ji skutečně buransky a nevkusně vypil najednou. Po dlouhém loku si vydatně říhnul, nevšímal si Theofilova pohoršeného pohledu a spokojeně promluvil:
- Opravdu výtečné víno faráři. S chutí si dám ještě jednu skleničku! –
- Cítím se poctěn, bratře. Tedy na zdraví. -
Vavřinec opět jedním hltem zkonzumoval druhou nádobu vína. Najednou byl trochu veselejší a vrátila se mu chuť k rozhovoru.
- Vidím, že pilně studujete. Máte tady hodně zajímavých knih. –
- Ano, zabývám se především herbaristikou a rostlinným léčením. Rád také čtu řecké mistry. -
- Máte zde však jednu arabskou knihu, nedokážu si však vzpomenout o čem je. –
Theofil trochu zrudnul a Vavřincovu pozornému oku neunikla vyděšená grimasa, která na krátkou dobu protnula farářovu tvář. Kněz se však rychle ovládl a podal vysvětlení:
- Je to jen další herbář od známého znalce flóry Rashida El- Vejjana. –
Ha, krásná pohádka, pomyslel si Vavřinec, musím si vzpomenout co to Al – Hajjad znamená...
Mnich vypil ještě jednu sklenici, rozloučil se s farářem a slíbil, že ho ještě někdy navštíví. Potom se zabalil do pláště, na chvíli poklekl před oltářem a vrátil se do svého pokoje v hostinci.

***

Vavřinec ležel na posteli ve svém pokoji na prvním patře hospody „U zeleného dubu“ a neustále přemýšlel. Pořád mu vrtal hlavou onen tajemný arabský název knihy. Nemohl si vybavit v jaké souvislosti se mu podivné slovo vyrylo do paměti.
Konečně ho osvítila iluminace a vzpomněl si. Kdysi, když byl ještě novicem a studentem theologických věd , mu jeden jeho přítel v tajnosti ukazoval seznam zakázané literatury. Nyní si jasně vybavoval, že Al – Hajjad je latinský nazýván Necronomikonem. Jedná se tedy o jednu z oblíbených knih vyznavačů ďábla a vyvolávačů démonů.
Sám benediktýn tuto zakázanou knihu nikdy nečetl, ale slyšel, že obsahuje popisy tajemných rituálů a postupy při oživování mrtvých.
Bratr se silně ťuknul do čela a počal se oblékat. Najednou si spojil všechny souvislosti a pochopil, že Vytáčka nebyl jediným kouzelníkem v Hlubokém brodě. Jeho mistrem a pravděpodobně i zkušenějším učitelem byl místní farář Theofil. Paradoksní.

***

Benediktýn opustil svůj pokoj v hostinci a rychlou chůzí se vydal směrem ke kostelu. Když vyšel ven zavanul na něj chladný větřík. Noční obloha byla poseta jasnými hvězdami a Vavřinec při pohledu na ně uvažoval, zda–li přežije dnešní noc.
Po doražení ke chrámu zjistil, že se uvnitř něco děje. Skrz vitráže bylo vidět slabě probleskující světlo.
Mnich zatáhl za velkou kliku kostelních dveří, zjistil však, že jsou zavřené. Automaticky hrábl do kapsy pro oblíbený paklíč, hned si ale se zlostí vzpomněl, že je zlomený. Musel tedy opět použít magii. Zamumlal nesrozumitelnou formuli a zámek se s hlasitým lupnutím otevřel.
Když vešel dovnitř, jeho očím se naskytl strašný a nevšední pohled. Celý chrám byl osvícen jen několika velkými hromnicemi a svícny, které vrhaly slabé světlo na sochy oltáře. Uprostřed hlavní lodě byl na zemi křídou nakreslen pentagram, který střídavě blikal modrým světlem. Při obrazci stál farář Theofil s rukama nad hlavou. Kněz měl přivřené oči, celý se klepal a vypadal jako by byl v nějakém transu. Hlasitě vykřikoval nesrozumitelná slova a mával vznesenýma rukama.
Naproti němu stál skrčený Vytáčka. V jedné ruce držel dlouhou lesknoucí se dýku a v druhé spočíval tlustý grimoár v černé vazbě s kováním. Očima, které byly tmavě rudé, pozorně sledoval svého mistra a příchodu Vavřince si vůbec nevšiml.
Po chvíli dosud modravý pentagram změnil barvu a zazářil ohnivě oranžovou barvou. Z jeho středu se pomalu začínala vynořovat hlava, později tělo a končetiny.
Mnich, dosud stojící v otevřených dveřích, celou záležitost vyjeveně pozoroval. Stál jako přikovaný, nikdy v životě vyvolávání démonů neviděl.
Nyní uprostřed kostela stála asi dvoumetrová ohnivá postava. Démonova hlava byla ověnčena párem zahnutých černých rohů, lesknoucích se v matném světle. Zjevení mělo bezedné ohnivé oči a v ústech se mu rýsovala řada zahnutých tesáků.
Démon se panovačně rozhlédl kolem sebe, zvedl svalnatou ruku a začal si jí nevěřícně prohlížet. Po chvíli se na jeho ohyzdných ústech objevil skutečně pekelný úšklebek a pekelné stvoření se konečně rozhodlo promluvit:
- Aaaah, konečně, po dlouhých tisíciletích strávených v nekonečných hloubkách Tartaru, jsem opět na Zemi. Výtečný pocit. –
Hluboké ticho uvnitř chrámu protnul démonův chraplavý smích.
Farář, který se mezitím probral z transu, se vyjeveně rozhlížel po chrámu a všiml si nevěřícně koukajícího Vavřince ve dveřích. Theofil nejprve vytřeštil oči, ukázal prstem na vyjeveného mnicha a potom vykřikl:
- Mocný Azraeli, jediný vládce vnitřního kruhu pekel! Já a tady můj pomocník jsme tvými uníženými sluhy. Prosíme tě však o zničení tohoto bídného červa chtějícího překazit tvoje zjevení! –
Démon se pomalu otočil a pohlédl na benediktýna. Vavřinec se zhrozil, vzpamatoval a nekřesťansky zaklel.
Azrael chytil jednu z kostelních lavic, s lehkostí jí zvedl a vší silou hodil na pobožného mnicha. Ten rychle uskočil a na poslední chvíli se vyhnul letícímu kusu dřeva. Při neohrabaném piruetu však narazil do železného svícnu a jedna ze svíček zapálila mnichovu kutnu. Benediktýn rychle přiběhl k nejbližší křtitelnici a zapálený kus šatu strčil do svěcené vody.
Démon mezitím zvedl druhou lavici a pomalým krokem se blížil k Vavřincovi, skrytému za kostelním sloupem. Mnich vytáhl z kapsy velký stříbrný krucifix, jehož ramena byla zakončena úzkými bodci. Opatrně vykoukl ze za sloupu a vši silou hodil kovový kříž po démonovi. Obrovskou rychlostí se točící kus stříbra zasáhl Azraelův roh a v půlce jej přeřízl.
Démon se chytl za černý pahýl a zařval:
- Aaaaarg! Neeee! Můj roh! –
Mnich nemeškal a v době, kdy si Azrael ohmatával zbytek rohu, už běžel na druhou stranu kostela. Zvedl ze země černý úlomek a zakřičel slova exorcismu:
- Apage! Sathanas Azraelis! Jménem svaté trojice, všech apoštolů a svatých, vrať se do černých propastí pekelných a zůstaň tam! Apage! Apage! Apage ! –
Démon zařval a pod jeho nohama se objevil rudý kruh. Azrael se pomalu začal propadávat, za chvíli mu byla vidět jenom hlava a nakonec zmizel celý.
Teď pro změnu vyjeveně koukal farář s kupcem. Kněz vytrhl Vytáčkovi rituální dýku, ta se okamžitě rozzářila oranžovým světlem a začal z ní sálat ohnivý žár.
Theofil už dále nemeškal a vrhl se na Vavřince. Mnich blesku rychle vytasil svůj dlouhý zahnutý nůž a rychle se vyhnul ohnivé čepeli.
Oba duchovní se střetli v souboji na život a na smrt. Farář se, i přesto, že byl tlustý a malý, pohyboval s obrovskou rychlostí. Hbitě dotíral na hubeného mnicha, který jen s těží stíhal uhýbat jeho výpadům.
Najednou si Vavřinec vzpomněl na bojový trik, který ho naučil jeden starý dominikán. Počkal, až na něj Theofil zaútočí, na poslední chvíli uhnul a silným kopnutím do holeně srazil kněze k zemi. Padajícího nepřítele praštil pěstí do tváře, lámajíce mu při tom nos. Farář ztratil vědomí a s hlasitým žuchnutím upustil dýku. Ohnivá zbraň upadla tak nešťastně, že sutana ležícího začala doutnat.
Vytáčka, který se doteď ukrýval ve zpovědnici, přiskočil a začal hořícího faráře hasit. Mnich ho bez okolků tvrdě kopnul do boku. Kupec zaskučel a odkutálel se. Rychle vstal a začal utíkat. Vavřinec nedbal na nepříjemný zápach, který se nesl od hořících zbytků a pronásledoval Vytáčku. Nevšiml si, že z tlejícího těla se oheň přenesl na chrámový koberec, který byl po chvíli celý v plamenech.
Vystrašený kupec utekl do sakristie a chtěl se evakuovat zadními dveřmi. Ty však byly z neznámých důvodů zavřené a proto se vydal na zvoniční věž. Mnich mu byl neustále v patách.
Když těžce unavený Vavřinec konečně dorazil na nejvyšší patro věže, kde byly umístěny dva zvony, pozorně se rozhlédl, avšak Vytáčka nikde nebyl.
Začal po něm pátrat, někde přece být musel. Prohledal všechny temné kouty a dokonce zkontroloval i zvony. Nakonec se vyklonil z okna a zjistil, že hledaný kupec byl přitisknut na venkovní římse vedle okna a křečovitě se prsty držel střechy.
Vavřinec se potměšile pousmál a bez prodlužování do Vytáčky strčil. Kupec se pustil a s hrozivým křikem dopadl na šikmou střechu chrámu. Chrám byl ale starý, střecha chatrná a proto se padající muž propadl až do hlavní lodi.
Mnich byl spokojen, ale musel ještě zjistit, jestli je Vytáčka doopravdy mrtvý. Seběhl tedy opět do sakristie. Když vstoupil do hlavní části chrámu, zjistil, že už se už skoro celá loď ocitla v plamenech. Oheň se dral skoro až ke stropu, pronikal ven okny a vitrážemi. Vavřinec nekřesťansky zaklel a pak se pomodlil za duši mrtvých.
Nečekal až se zřítí stará střecha a rychle zamířil k zadním dveřím v sakristii. Byly zavřené mnich tedy zamumlal kouzelná slůvka. Zámek se s hlasitým lupnutím otevřel a benediktýn byl konečně na svobodě.

***

Temná postava v kutně stála v postranní uličce a pozorovala hořící kostel.
I přesto, že obyvatelé Hlubokého brodu běhali s vědry a snažili se chrám uhasit, stavba už několik hodin plála. Nejprve se zřítila věž a potom spadl i zbytek střechy. Nakonec zbylo na místě dávného kostela jen několik zdí a ohořelých trámu.Oheň však plál až do rána.
Temná postava v kutně se zatajeným dechem pozorovala planoucí zbytky a divila se, jak rychle se může lidské dílo proměnit v popel. A nejenom...

***

- Říkal jsem, že chci, aby celá záležitost nenadělala velký rozruch – Goldmann byl celý rudý a mlátil pěstí do stolu – Říkal jsem, že chci, aby po vraždě nezůstaly žádné stopy!
- Vždyť taky nezůstaly – bránil se klidně Vavřinec.
- Tomu říkáš žádné stopy?! Dva mrtví lidé, spálený kostel! Všichni o tom mluví! Prostě nesplněný úkol!
- Tedy, nezaplatíte mi?! – mnich vypadal pobouřeně.
- Ne! Nikdy! Buď rád, že po tobě nechci těch tisíc dukátů zpátky!! –
Bratr Vavřinec nekřesťansky zaklel, vstal od stolu a odešel z hospody. Od této chvíle ho už nikdo v Hlubokém brodě nikdy nespatřil.

***

Den na to byl Jan Goldmann nalezen ve svém bytě z proříznutým hrdlem. Byl mu ukraden měšec s dvěma tisíci dukáty. Kupcův vrah nebyl nikdy polapen.

přidáno 25.02.2012 - 23:27
Začala jsem číst začátek, zaujal, možná to bude dobrý , ale na první věc fakt moc dlouhý. Vítej.
přidáno 25.02.2012 - 21:38
no ač neread potvrzuji že já povídky nečtu -jen tu a tam ... ale kazdopadne vítej u nás
přidáno 25.02.2012 - 18:40
dlouhééééééééééééééééééééééééééééé... málo kdo dočte dokonce (jestli vůbec někdo)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku