už pracuji na XIV. kapitole :) a kdyby vám neseděla reakce Victora na Anabell, tak jsem to upravila v 9. kapitole kdy mluvil s Agnes (Anabell) :)
přidáno 22.02.2012
hodnoceno 8
čteno 824(12)
posláno 0
XIII. Kapitola

„Chceš poznat Anabell? Dobrá, tak ji tedy poznáš,“rozhodl Philip a přikázal sluhovi, ať připraví kočár.
Jakmile toto zvolal, Victor vstal z křesla, na kterém doposud seděl a proti jeho rozhodnutí se ohradil.
„Moment, jak jako „tak ji poznáš“? Jak ji může poznat, když netušíme, kde je, měsíce jsme ji neviděli!“, křikl a nechápavě pohlédl na Philipa.
Nic neodpověděl. Jeho tvář byla vážná, podíval se mimo a nic neodpovídal. Neměla jsem ponětí, co se děje ale vytušila jsem, že nic dobrého to není.
„Nebo ty víš,…..“odmlčel se Victor. Svraštil obočí a zvýšil hlas:
„Ty víš, kde se nyní nachází, že ano. Celou tu dobu jsi to věděl, a nic jsi mi neřekl!“, vykřikl.
„Ano, vím, kde je, ale víc ti neřeknu. Pojeď s námi, a vše se dozvíš,“odvětil Philip a vyšel ze dveří.
Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co se děje a momentálně jsem to nehodlala zjišťovat. Do toho jsem se nepouštěla, usrkla jsem s porcelánového hrníčku čaj, a byla zticha. V tom okamžiku jsem ucítila Victorův pohled, stál nechápavě a tvářil se rozhořčeně. Uchopil mě za ruku a řekl:
„Pojď.“
Než jsem se stačila vzpamatovat, pochodovali jsme rychlým krokem ven. Jeho naštvaný výraz v obličeji, zaťatá pěst a neustále si kousajíc rty nasvědčovali, že bych se vzpírat neměla, a tak jsem poslušně „ťapkala“ za ním. Zastavili jsme se až před masivními dřevěnými dveřmi, které vedly ven, kde již stál připravený kočár. Victor se postavil přede mě, poohlédl se kolem sebe, jestli nás někdo neposlouchá a vážně se mi podíval do očí. Ten výraz mi byl znám, již z dob, kdy jsem jej viděla pouze jako ducha. Vytušila jsem, že mi chce říct něco závažného.
„Agnes, věříš mi?“, otázal se
„A…ano,“vykoktala jsem překvapeně, protože jsem naprosto nechápala, co to má znamenat.
„Agnes, poslouchej mě, ať ti Philip cokoliv řekl, nevěř mu to, rozumíš? Všiml jsem si, že jste si hodně blízcí, a netuším, co se mezi vámi stalo,“při těchto slovech se podíval mimo,pochopila jsem, že nadšený nebyl, „ale nevěř mu nic z toho, co ti napovídal. Ag, prosím, důvěřuj mi, nikomu jinému, nevíš kde ses ocitla a Philip není z těch, kterým by se dalo věřit, jak jsi sama mohla vidět. Znám ho déle než ty, nemluví ze mě žárlivost,i když přiznám se, že žárlím,“ pousmála jsem se, „ ale to je teď vedlejší. Nechci tě ovlivňovat, já nechci aby se ti něco stalo, což ve Philipově případě je docela možné!“
Vzpomněla jsem si, že něco podobného už mi kdysi říkal a to ještě tohle všechno nevěděl.
„Ale…ale vždyť mě přeci zachránil. Proč by to dělal, kdyby mi chtěl ublížit?“, zeptala jsem se Victora. Vnitřně jsem cítila, že mi nelže a myslí to upřímně.
Chystal se odpovědět, ale než to stihl, všiml si přicházejícího Philipa. Otočila jsem se, a již stál za mnou a podezřívavým pohledem se na nás díval. Abych uvolnila atmosféru, špitla jsem:
„Jedeme?“, nejistě jsem se usmála a rychlým krokem vyšla ven.
V kočáře panovala napjatá atmosféra, já seděla vedle Victora, a Philip naproti nám. Hleděla jsem se z okna, a snažila si to všechno nepřipouštět, ale to dusno, které mezi námi vládlo, bylo strašlivé. Všichni tři jsme si mysleli své. Já o Philipovi, co je vlastně zač, a proč mě před ním Victor varoval, mám se ho bát? Victor se sem tam podíval na Philipa, jeho nenávistný, nedůvěřivý a podezřívavý pohled z něj jen sálal, a Philip, „pro změnu“, sledoval nás oba, tudíž nevěřil ani jednomu z nás. Byli jsme jak divá zvěř, která sleduje svou kořist a vyčkává do útoku. Asi po pětihodinovém kodrcání kočárem, na které si nejspíš nezvyknu, jsme zastavili. Oba muži vystoupili a Victor mi pomohl. Spatřila jsem podobné panství, jako měl Philip. V této době mi to přišlo všechno stejné.
„Agnes, jsi odhodlaná poznat, kdo je Anabell?“, otázal se mě Philip, souhlasně jsem kývla, „tak pojď,“vyzval mě.
Já si vzpomněla na Victorova slova. Pohlédla jsem na Victora, ten na mě a oba zpět na Philips. Ironicky se ušklíbl.
„Jistě, rozumím, no tak pojďte!“, vyzval nás oba a šel na před.
Vzala jsem Victora za ruku, toho to překvapilo. Pousmál se, stiskl mě a vešli dovnitř.
Cítila jsem strach a nejistotu, jakmile jsem již vešla dovnitř. Komorná, která nás uvedla dál, na mě s hrůzou v očích a otevřenou pusou zírala. To mě zrovna neuklidnilo. Philip ji okřikl, přikázal, aby odešla a otočil se zpět ke mně.
„Agnes, nelekni se,“vypadlo z něj, během toho, jsem zpozorovala Victora, jak se dívá za něj, Philip odstoupil a já JI spatřila. Pustila jsem Victorovu ruku a hleděla na ženu, která stála přede mnou.
Vytřeštila jsem oči a sotva popadala dech. Tep se mi zvyšoval a srdce rychle bušilo. Viděla jsem sebe samu. V ničem se nelišila. Stejné dlouhé hnědé vlasy, stejné oči, stejné rty, stejná vysoká štíhlá postava, stejný výraz v obličeji, byla jsem to já. Bylo to, jako bych se dívala do zrcadla. Bylo to děsivé. Nebyla jsem sto nijak zareagovat, nic říct. Nemohla jsem se hýbat, na rozdíl od ní, která byla naprosto v klidu, neustále se mi dívala do očí. Nebyl na ní znát jediný náznak překvapení, tak jako na mě. Ucítila jsem pot na tváři, ruce se mi třásly a kolena podlamovaly.
„Agnes, jsi v pořádku?“, otázal se mě Victor, jakmile spatřil mou upocenou tvář. Snažila jsem se zůstat v klidu, a sama netuším proč, ale nenávistně jsem pohlédla na ženu, která stála na tom stejném místě, bez jakýchkoliv emocí. Vnitřně jsem cítila, že my dvě se nebudeme mít rády, my dvě? Nebo nebudu mít ráda sama sebe? Byla jsem zmatená. Victor mi pomohl vstát.
„Agnes, posaď se, odpočiň si,“doporučil mi Victor ale já jej odbyla.
„Ne,“a došla jsem k ní.
Až nyní se pohnula. Obcházely jsme se, a prohlížely se navzájem. Ani jedna z nás nedokázala pochopit tu podobu. Jak jsem již řekla, jako bych se dívala do zrcadla, s rozdílem, že já a ona jsme se hýbaly jinak.
„To není možné,“řekla jsem, „tak ty jsi Anabell.“
„Ano, a ty budeš nejspíš Agnes,“odvětila.
„Tohle jsem já v minulosti?“, zeptala jsem se a pohlédla na Philipa.
Ten bez jediného slova kývl. Victor s Philipem bez hnutí stáli, a očekávai naše reakce.
„A tohle já v budoucnosti,“konstatovala Anabell.
Její vážný ironický tón mi nebyl příliš po chuti, až moc jsem se v ní viděla.
Nevycházela jsem z údivu. Vidím sama sebe.
„Ahoj Victore,“pozdravila ho a došla k němu. Ten se na ní pohrdavě podíval. Ironie a koketování z ní jen sršelo. Objala ho kolem ramen a já se přistihla, že žárlím, žárlím sama na sebe, není to ironie?
„Snad se na mě nezlobíš?“, zeptala se a neustále se kolem něj svíjela, jak kočka.
Victor bez jakéhokoliv pohybu, pohrdavým způsobem odvětil:
„Ty mi za to nestojíš,“a jízlivě se usmál, stejně tak ona.
„Ale…najednou, jistě…ty už se nezměníš,“odpověděla a ironicky si odfrkla, pak se podívala na mě, a dodala, „ale vidím, že jsi si za mě našel náhradu. Vkus máš pořád stejný.“
Po těch slovech jsem se na Victora nechápavě podívala. Náhradu??? Victor odvrátil hlavu, a otevíral pusu, chystajíc se něco říct, ale její narážka byla tak jasná, že netušil, jak z toho nejlépe „vybruslit“, jak bychom řekli „u nás.“
Philip, stále sedíc, v křesle u okna, pokuřujíc cigaretu, nás beze slova sledoval.
Já se dívala zmateně na Victora a „sebe“. Anabell si, podle jejího výrazu, náramně užívala svou „výhru“, a nehodlala přestat.
„Jéjda, ona to nevěděla?“, položila Victorovi řečnickou otázku, a pokračovala. Došla zpátky ke mně, položila mi ruku na ramena a řekla:
„Předpokládám, že ti ani jeden neřekl, že mě oba milovali, že ne, co milovali, toužili po mě, a jak vidno, opakuje se to, ale buď v klidu, stejně jednomu z nich zlomíš srdce,“došla opět k němu a poklepala mu na rameno, „tak jako jsem to udělala já, tady Victorovi, viď Vici?“
Ta slova, pro mě byla zásah do srdce. Takže mě v minulosti oba milovali a já Victorovi zlomila srdce? Nejspíš už vím, odkud se vzala vzájemná nenávist Philipa a Victora, ale proč mi říká, že to stejné udělám i já? Já přeci nejsem taková. Nebo ano? Myslela jsem, že se znám ale její podoba ve mně vyvolávala pochybnosti v samu sebe. Opravdu jsem byla v minulosti taková potvora? Proto mi oba řekli, že mě mají rádi? Protože ve mně viděli ji? Bylo mi do breku. To jsem opravdu pouhá náhražka téhle pyšné, jízlivé, ironické, namyšlené a bezcitné osoby?Chtěla jsem opustit místnost, ale Victorovi ruce zaťaté v pěst, ublížený a naštvaný výraz ve tváři mě od toho odradil. Pohlédla jsem na Philipa a ten si tuhle situaci náramně užíval. To mě rozlítilo ještě víc. Mám být její náhražka? Mám být taková mrcha, jako je ona? Dobrá. Nadechla jsem se a spustila:
„Myslíš si,bůhví, jak nejsi úžasná, co?, stoupla jsem si před ní, její zaražený výraz mluvil za vše. Pocítila jsem, jak se Victor překvapeně na mě podíval.
„Ale nejsi, ty jsi ubohá. Když já jsem ty, a ty jsi já, údajně teda, nenapadlo tě, náhodou, že jsem stejná mrcha jako ty, že uvažuji stejně jako ty? Co sis myslela, že udělám, když mi to všechno řekneš? Možná jim zlomím srdce, možná ne, protože sis všimla, já jsem dokázala změnit minulost,a rozhodně nejsem žádná náhražka,“vmetla jsem ji do překvapené tváře. Pohlédla jsem na Philipa, který na mě hleděl s otevřenou pusou. Uchopila jsem šokovaného Victora,s posměšným smíchem, za ruku, a odcházeli jsme ke dveřím, těsně před nimi jsem se zastavila a dodala:
„Užij si tady Philipa, vy dva si výborně rozumíte. Nedokážu pochopit, jak jsem tě mohla mít kdysi ráda,“vmetla jsem mu do tváře, „vidíš Anabell, minulost se změnila.“

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 02.11.2014 - 19:34
jsem z toho jelen :-)
přidáno 16.07.2012 - 11:30
Jéé to je boží
přidáno 23.02.2012 - 21:21
Yana: Díky :) to těžko říct, já bych se asi zcvokla :D kdybych potkala sama sebe ;-)
přidáno 23.02.2012 - 20:59
Opět mě to nezklamalo to je jasný, to bych nečetla až sem. A ještě, bylo by zajímavý potkat sama sebe. Jak bych si asi připadala?
přidáno 22.02.2012 - 19:22
Ak to dopíšeš určite neváhaj a vydaj si to ako knihu. Musím povedať, že ten zvrat, keď sa tam objavil Philip bol výborný(ešte pred touto kap.).
Fantasy je podľa mňa najlepší žáner, dáva slobodu. Môžeš písať aj o tom, čo by v reálnom svete neexistovalo. Ja preferujem skôr temné fantasy(a aby mala 1 kniha min. 900 stránok).
Tvoju poviedku som odporučil si prečítať viacero ľudom, a všetci boli nadšený, len tak ďalej! Vidím tu budúcu spisovateľku.
přidáno 22.02.2012 - 19:13
Birtiri: chápu a děkuji :) máš ji tady tu svou fantasy? já fantasy zbožňuji, je to takový únik z reality :)
přidáno 22.02.2012 - 19:10
myslím tím takovu fantasy,neze ty pises o elfech,to ne pochopila jsem to.
přidáno 22.02.2012 - 19:09
Moc pěkné, doopravdy mě to chytlo, já taky píšu takovou fantasy o elfech, ale zatím jen 2 knížku, moc se mi to líbí, je to jako v doopravdové fantasy knize.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajeti času XIII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času-XIV. kapitola
Předchozí dílo autora : V zajetí času XII. kapitola

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
štiler, Yari
» narozeniny
Elater [13], vlasatka [12], Miluju te [8], Jsoucno [5], mechanická okurka [6], Slečna v buřince [6], Bruno [4], bazi [1]
» řekli o sobě
Yana řekla o ŽblaBuňka :
je zvláštní kolik lidí se skrývá pod ťímto nickem. Laskavý básničkář, milovník života, žen a vína, romantik, gentleman, rádce, vnímavý člověk, mudrc, požitkář, poeta, vtipálek, pohodář a tohle všechno je jeden člověk Žblabuňka
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku