Zajímavé zvraty příchází :)
přidáno 23.02.2012
hodnoceno 4
čteno 684(11)
posláno 0
„Minulost se změnila.“ To byla poslední slova, která si pamatuji. Probrala jsem se v temné vlhké místnosti, s ukrutnou bolestí hlavy. Seděla jsem na špinavé zemi, a ruce jsem měla přivázané silným lanem k nějaké ocelové trubce, která byla svými oběma konci připevněna ke zdi, tak, že vytvářela písmeno „U“. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo. Všude kolem, mne obklopovala tma, jen z malé lucerničky visící nade mnou, vycházel záblesk světýlka, jenž mi svítilo akorát do tváře. Jímal mne strach. Kde to jsem? A co má tohle znamenat? Z mých myšlenek mě probral hlas, který se ozval ze tmy.
„No konečně ses probrala.“ Ten hlas mi byl znám. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ke mně přicházela Anabell. Bylo to děsivé, přicházela jsem sama k sobě, ale pociťovala jsem, jakoby ke mně přicházela sama smrt.
„Co se to děje? Proč jsem tady? Kde je Victor“, vyhrkla jsem zmateně. Anabell si ke mně přisunula židli, užívala si, že může sedět výš a já živořím na špinavé studené zemi. Uchichtla se a odvětila:
„Být tebou, bych se zajímala o sebe. Nevypadá to s tebou dobře.“
„Co tím chceš říct?“, otázala jsem se šokovaně.
„Zničila jsi mi plány, děvče, a to neodpouštím,“odsekla a podívala se na mě z výšky.
Zatvářila jsem se nechápavě. Anabell odsunula židli, a dřepla si přede mně.
„To já jsem chtěla zabít Victora, a nebýt tebe, tak by se mi to podařilo,“řekla a vítězně se usmála. Užívala si můj šokovaný pohled. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle že jsem já v minulosti? Tahle zrůda? Byla jsem tak šokovaná, že mě ani nenapadlo, zeptat se proč.
„Jelikož jsi mi to překazila, tak holt budeš platit,“dodala Anabell a škodolibě se ušklíbla.
„Jak…jak...platit?“, špitla jsem ze strachu, „zabiješ mě?“
Anabell se hlasitě zasmála. Vzdychla si a řekla:
„Když já jsem ta ubohá, a ty ta chytrá, tak hádej,“při posledních slovech zvážněla.
Šílenec. Ona, tedy já, jsem šílenec. Neodvážila jsem se nic odpovědět, ale kdyby mě chtěla zabít, udělá to rovnou. Nechtěla jsem před ní dávat najevo strach, zadržovala jsem slzy a dodala si odvahu.
„Ne, nezabiješ, že?“
Anabell zatleskala a zvolala:
„Výborně, ne, nezabiju. To udělají jiní. Myslela sis, že jsi mě přechytračila, že jsi změnila minulost, ale kdepak, ty jsi pouze oddálila nevyhnutelné. Teď si všichni myslí, že Victora jsi chtěla zabít ty, respektive já, ale díky tomu, že ty a já jsme jedna osoba, tak je to v podstatě jedno. Victor mi předá medailon a já ho pak zastřelím. Tys mi vlastně nahrála do karet, půjdeš na popraviště za mě, já a Philip se přemístíme do budoucnosti, a nikdo nic nepozná,“dořekla a sarkasticky se usmála.
Po těch slovech jsem „zkameněla“. S vytřeštěnýma očima plnýma strachu, zděšení a opovržení jsem na ní pohlédla , neschopna jakkoliv reagovat. Vyděšeně jsem hleděla kolem sebe a nedokázala akceptovat,to, co mi právě řekla.
Anabell se postavila se přede mně.
„Jakou úlohu v tom všem hrál Philip?“, vypadlo ze mě.
Intuitivně jsem chtěla před smrtí znát pravdu.
„Philip? Jakmile tě poznal, a zjistil, že bydlíš na Cantuberry, kde straší Victorův duch, vytušil, co bude následovat. VIctor bude chtít nejspíš změnit minulost, tudíž Philipovým úkolem bylo tě zmanipulovat,abys mu věřila a odradit tě od tvé cesty do minulosti, aby se ti nepodařilo Victora zachránit. Naneštěstí pro mě, jsi byla o krok napřed,“objasnila,„Victor měl pravdu, neměla´s Philipovi věřit, umí být velmi přesvědčivý,“dodala a ironicky se ušklíbla.
„Proč mě zachraňoval z vězení?“, otázala jsem se.
„Protože jsem potřebovala, aby přišel Victor, usoudili jsme s Philipem, že mě budeš chtít poznat, tak tě zachránil, dal vědět Victorovi a zbytek znáš. No nic, užívej si tady,“rozhlédla se, „poslední dny svého života. Měj se, Agnes,“dodala, výmluvně se usmála a zamířila ke dveřím, které se tyčily přímo naproti mně, asi 10 m. Než však vyšla, zastavila jsem ji.
„Myslíš si, že ti Victor ten medailon jen tak dá?“, zařvala jsem na ni a hystericky jsem se snažila dostat z pout. Nic neodpověděla, kousla se do rtu, vrátila se a špitla mi do ucha.
„Pro tebe, Agnes, udělá všechno,“a v mžiku byla pryč.
Poté, co Anabell odešla a zamkla za sebou, jsem se pokoušela všemožně dostat z pout, ale lano bylo silné a příliš pevně utažené. Zkoušela jsem vytrhnout trubku ze zdi, ale ani se nepohnula. Propadala jsem zoufalství, beznaději a hysterií. Všemožně jsem sebou cloumala, abych se jakýmkoliv způsobem osvobodila, ale jakýkoliv můj prudký pohyb vedl k dalším hlubokým zářezům do mých zápěstí,opřela jsem si hlavu o zeď,a dala se do pláče.
„Ne, takhle to přeci neskončí. Nemůžu tady umřít!“, křikla jsem hystericky a opět se pokoušela vyprostit.
Nešlo mi ani moc o mě, ale o Victora. Modlila jsem se, ať neuvěří Anabell, že jsem to já.Modlila jsem se za zázrak, a nevzdávala to. Po notných marných pokusech se osvobodit, se mi to nakonec podařilo, ruce jsem vyvlíkla z lana. Má zápěstí hýřila všemi barvami,ve kterých se třpytily kapky krve, od silného utažení a usilovného vyproštění. Bolely mě ruce, ale toho jsem si teď nevšímala.Vzala jsem lucerničku, a rozhlédla jsem se po místnosti. Byla jsem v sklepě, kde se skladovala vína. To bylo to nejmenší, co mě v tuto chvíli zajímalo, hledala jsem nějaký další východ. Naneštěstí tam žádný nebyl. Přistoupila jsem ke dveřím, které Anabell zamkla a pokoušela je otevřít. Cloumala jsem s nimi ale nepovolily. Naštvaně jsem do nich kopla, položila lucerničku a začala usilovně bouchat a křičet, jestli mě někdo neuslyší. Bez odezvy, ale nevzdávala jsem to. Opět jsem uchopila lucernu a začala se procházet sklepením, zda-li neobjevím nějaký předmět, kterým by se dalo vypáčit zámek.Nenašla jsem nic. V zoufalství jsem popadala láhve s vínem a každou z nich se snažila rozbít kliku. Nepodařilo se. Nezbylo mi nic jiného, než doufat v to, že mě někdo uslyší. Křičela jsem a bouchala jak o život.
Najednou jsem uslyšela hlas.Zbystřila jsem.
„Agnes, Agnes jsi to ty?“, uslyšela jsem.
Victor, to je Victor.
„Victore, tady jsem, tady ve sklepě!“, křičela jsem. Vysvitla mi kapička naděje. Byla jsem šťastná, že mě našel, i když netuším jak.
Victor zacloumal s dveřmi.
„Agnes, musím najít něco, čím to vypáčím, vydrž,“křikl na mě.
„Ne, Victore, prosím, neodcházej, Victore!!“, křikla jsem zoufale, ale už mi neodpověděl.
Hystericky jsem bouchla dovnitř a zůstala „přilepená“ u dveří. Klekla jsem si a modlila se, ať se vrátí. Nervózně jsem se dívala kolem sebe a kousala si rty. Za okamžik, který se mi zdál být delší než celý rok, se na druhé straně ozvalo:
„Agnes, odstup!“
Uposlechla jsem a ustoupila. Uslyšela jsem několik silný ran a spatřila jak po několikáté z nich upadla klika a dveře se otevřely. Oslepilo mě ostré slunce a ucítila jsem pevné objetí.
„Agnes,“vyhrkl Victor, „jsi v pořádku?“, ptal se vyděšeně. Kývla jsem na souhlas. Vzal mě za tvář a políbil. Pousmála jsem se. Než jsem si to ale stihla užít, pořád jsem měla v hlavě slova Anabell. Odtrhla jsem se a vyhrkla:
„Victore, Anabell..ona tě chce zabít, chce ten medailon!“, mluvila jsem rychle.
„Agnes, uklidni se, já vím.Všechno ti řeknu,ale teď musíme jít! Philip za chvíli Anabell pomůže a půjdou po nás a….tvoje ruce!“, vyhrkl zděšeně, jakmile je spatřil.
Potáhla jsem si rukávy dolů, aby mé ruce nešly vidět.
„To nic není, jak jsi poznal, že to nejsem já? Máš medailon?“, vyptávala jsem se.
„Vím, že ty bys ho nechtěla, určitě ne takovým způsobem, jak se o to snažila ona,“odvětil a pousmáli jsme se, vzápětí si Victor sáhl za krk a z něj sundal medailon, a nasadil ho na krk mě.
Nechápavě jsem se na něj podívala. Naši krásnou osvobozující chvilku narušilo Victorovo povšimnutí, jak k nám utíkal Philip a za ním Anabell.
„Utíkej!“, křikl, šťouchl mě do ramena, aby mě pobídl a oba jsme se rozeběhli, ani sama nevím jakým směrem. Celé panství, ať to bylo kohokoliv, bylo obehnáno lesem, do kterého jsme utíkali. Běžela jsem napřed a za mnou Victor. Měli jsme tu smůlu, že Anabell s Philipem si vzali koně.
„Už...už... nemůžu,“zastavila jsem s, opřela se o strom a rychle oddechovala.
„Musíme, Agnes, jsou za námi!“, upozornil mě Victor a setřel si pot z čela.
V tu ráno mi docvaklo, že máme medailon. Podívali jsme se s Victorem na sebe a já jej z pod výstřihu vytáhla. Victorovi došlo, co mám v plánu.
„Mám jít do budoucnosti?“, zeptal se mě s obavami.
„Victore, není čas, už se blíží, tady tě jinak zastřelí a mě taky!“, připomněla jsem mu situaci a doufala, že bude souhlasit s mým návrhem, „podej mi ruku,“vyzvala jsem jej a natáhla k němu dlaň.
Victor se dlouho nerozmýšlel, uchopil mne, já rychle vyslovila to kouzelné zaklínadlo
„ Tempus cuique nostrum vita regeretur“ a myslela na den 5. prosinec 2009. Vzápětí se před námi otevřel portál, ze kterého opět vycházelo ostré světlo, přes které jsme nic neviděli a společně vstoupili dovnitř.

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 16.07.2012 - 11:38
Krásné pokračování
přidáno 24.02.2012 - 21:25
díky, snažím se :)
přidáno 24.02.2012 - 06:16
Zase som sa zacital a opet ma to nesklamalo
přidáno 23.02.2012 - 21:48
Spise nez fabtasy je to takove sci-fi nebo něco mezi - každopádně píšeš dobre jen tak dál

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času-XIV. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času XV. kapitola
Předchozí dílo autora : V zajeti času XIII.

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
THEChaos [3]
» řekli o sobě
Yana řekla o Sucháč :
Realista, který se občas toulá v oblacích ( to je to první co mě napadne ). Vnímám, že má jasno, ale přesto tomu občas uniká a je mu dobře v tom rozervaném světě básníků, muzikantů, bohémů, a to se mi líbí. Vnímám, že stojí nohama pevně na zemi, ale rád se od země odpoutá. Píše básničky plné radosti ze života, z lásky, z lásky a obdivu k ženám. Ví své a když se občas přežene mráček, brzy ho nahradí sluníčko. A ještě si cením toho, že dokáže pochválit, povzbudit, ale i taktně zkritizovat. Sakra co napsat negativního??? Asi jen to, že ho vlastně vůbec neznám...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku