Co bych chtěla

Chtěla bych si navždy uchovat vzpomínky na mého tátu.

Na to, jak mě vedl do první třídy. Jak jsem se strašně bála, a on mě držel za ruku tak dlouho, jak jsem potřebovala. A ještě dlouho mě ráno do školy vodil, protože jsem se bála všech těch dětí, i paní učitelky, která byla sice hodná, ale chtěla po nás, abychom seděly tiše a dívaly se na tabuli a dávaly pozor a psaly písmena a počítaly a hezky malovaly. A po cestě mi vždycky nesl aktovku, takovou tu dětskou, a lidé se za ním otáčeli, protože s ní vypadal divně, ale mu to nevadilo, protože věděl, že tak ulehčí mým zádům i mé dětské duši.
Taky na to, jak jsem měla svůj první koncert. I tam mě doprovázel za ruku. A smál se na mě, a já jsem stála na pódiu, svítilo na mě světo a všichni mě sledovali a mě se chtělo brečet a utéct. A pak mi táta zamával, a já jsem věděla, že i když to zkazím, i když popletu noty, pro něj budu vždycky jednička. A pak už jsem si lidí nevšímala, dívala jsem se jen na tátu, jak se na mě vesele usmívá, a drží mi palce, a hrála jsem pro něj, přestože jsem nesnášela flétnu, hrála jsem, jak nejlíp jsem uměla.
A jak jsem chodila na očkování a strašně jsem se bála jehel. A táta mě držel za ruku, a pak mi bolísku po jehle pofoukal a pohladil, a koupil mi nějakou sladkost, aby to bolelo míň.
A pak, když jsem dělala přijímačky na střední, byl tady pro mě zase. Zavezl mě před školu, a znovu mě za ruku vedl do obávané místnosti, kde se měly zkoušky odehrávat. A čekal na chodbě, dokud nebylo po všem, a pak mě uklidňoval, že všechno dobře dopadne, protože jsem chytrá holka. A i kdyby ne, svět nekončí, a můžu podat odvolání a mám spoustu jiných možností. A on na mě bude hrdý, ať budu přijata nebo ne. A nezáleží mu na tom, jaké budu mít výsledky, protože vždycky budu jeho holčička.
A když jsem pak přestupovala a bylo to pro mě tak těžké, odejít od toho, co jsem měla nejradši, a od všech mých přátel, a nastoupit do úplně cizího prostředí, na úplně novou školu, kde jsem nikoho neznala a kde jsem se cítila nejistá, vždycky stál při mě a jediným pohledem mě dokázal přesvědčit, že i když teď se to nezdá, brzy bude všechno dobré.
A za celý život, vždycky když přišla malá nebo velká životní krize, kterých jsem zažila bezpočet, když jsem brečela do úplného vyčerpání, když jsem byla nemocná a bylo mi moc špatně, když na mě byli všichni zlí a chovali se nespravedlivě, když mě všichni opustili a nechali mě, abych si poradila sama v něčem, co jsem sama nemohla zvládnout, ve všech těch chvílích byl po mém boku, a utěšoval mě, držel mě za ruku nebo mě pohladil po vlasech a řekl, že všechno bude zase dobré.
A já jsem mu to vždycky všechno věřila.
A moc bych chtěla, aby alespoň jedna z těch vzpomínek byla opravdová, aby se to opravdu stalo. Protože můj táta tady pro mě nikdy nebyl. Nikdy mi nebyl na blízku, když jsem ho potřebovala. Vždycky jenom chtěl vidět výsledky ve škole, nikdy se nezajímal o to, jak se cítím, nebo co bych opravdu chtěla. Nikdy mi nepomohl v nejtěžší chvíli života, když už jsem si myslela, že to sama nezvládnu, nikdy to nebyl on, kdo mě v poslední chvíli zachránil. A opustil mě, moc brzy si našel novou rodinu a zapoměl na mě, na své první dítě. Nezajímal se o mě, netoužil po tom vidět mě vyrůstat a smát se, a hrát si se mnou, necítil potřebu předat mi něco ze sebe, zanechat ve mě vzpomínku, která mě bude hřát po zbytek života, kterou budu vyprávět, až se mě někdo zeptá, jaký byl můj otec. Budu moct říct pouze: "Nevím, nikdy jsem neměla možnost ho dost poznat."