6.kapitola
přidáno 17.12.2011
hodnoceno 5
čteno 741(13)
posláno 0
6. kapitola

Pamatuji si na tu noc, jakoby to bylo včera, kdy se Philip dozvěděl, že Victor je duch. Nedokázal se smířit s tím, že vidí duchy, tak jako já. Když jsme mu to s Victorem oznámili, nebyl schopný jediného slova. S vyděšeným pohledem se na nás díval a nedokázal pochopit, můj klidný a smířený postoj k celé situaci. Neřekl jediné slovo, vyběhl z domu a odjel. Marně jsem za ním běžela a křičela, nechtěl slyšet žádné vysvětlení. Cítila jsem se mizerně, a neměla bych, nemůžu za to, ale proč se cítím, jako bych jej zradila? Victor se mě snažil uchlácholit, ale ve skrytu duše jsem tušila, že si to užívá. Styl, jakým o sobě řekl Philovi, mluvil za vše. Povrchně mu to oznámil, bez jakýchkoliv servítek, bez jakékoliv opatrnosti, jak to vezme. Nedokázala jsem tomu uvěřit, že dokáže být tak chladný. Nemluvila jsem s ním. Nechtěla jsem jej vidět, a on mé přání vyslyšel, i přesto jsem věděla, že po večerech se objevuje u mě v pokoji a naprosté tichosti mě chrání. Celé noci u mě jen tak sedí. Nedávám na sobě nic znát, vždy ležím otočená zády, a i když spím, cítím, že tam je, jindy nezamhouřím oko celou noc a bez jediného slova si užívám jeho přítomnost.
To bylo naposled, co jsem Phila spatřila u nás doma, od té doby se mi vyhýbá. Ve škole, jen když mě zahlédne, opovržlivě se na mě podívá a odvrátí hlavu. Jakákoliv má snaha s ním mluvit vyšla vniveč. Až do dnešního dne, kdy jsem ho potkala na chodbě u skříňky.
„Phile, prosím,“chytla jsem jej za ruku.
Vytrhl se, aniž by se na mě podíval a odsekl: „Musím jít.“
Postavila jsem se před něj, abych mu zabránila v odchodu. Otráveně převrátil oči v sloup a řekl: „Co chceš?“
Celý čas jsem byla odhodlaná mu něco říct, a když ta chvíle konečně nadešla, nevím, co povědět, ale jakmile jsem spatřila jeho lhostejný výraz, jakým se mi díval do očí, došlo mi, že Victor měl pravdu. Já za nic nemůžu, není to má vina, že on vidí duchy a já náhodou mám jednoho doma.
„Mrzí mě, žes to musel zjistit, že vidíš duchy, a zrovna takhle, ale já za to opravdu nemůžu, tak nemáš jediný důvod se mnou nemluvit. Mě to šokovalo stejně jako tebe a já to zjistila ještě v dětství, ale smiř se s tím. Uznávám, že Victor ti to nepodal zrovna milým způsobem, ale je to prostě tak. Musíš se s tím smířit,“odmlčila jsem se, nadechla se a klidnějším hlasem jsem dodala: „Phile, prosím, mluv se mnou,“a čekala jeho reakci.
Jeho výraz a postoj se měnil, nervózně se ošíval, a uhýbal pohledem, bylo poznat, že pociťuje výčitky svědomí kvůli své přehnané reakci, ale netušil, co říct. Než jsem se dočkala odpovědi, všimla jsem si, že je nejvyšší čas jít na přednášku. Nervózně jsem se kousla do rtu a dodala:
„No nic, musím jít, měj se“a rychlým krokem jsem odcházela.
Když jsem po škole dojela domů, garáže byly prázdné, došlo mi, že náš rozlehlý dům je opět prázdný. Vešla jsem dovnitř, a zoufale se podívala kolem sebe. Představovala jsem si, jaké to tu kdysi bylo, když byl Victor naživu. Vyprávěl mi, jak se to tu hemžilo každý den lidmi, nikdy ten dům nezel prázdnotou, vždy se tu něco dělo. Jak ráda bych to zažila, a ne vědět, že mě doma nikdo nečeká. Opravdu nikdo? Pomyslela jsem si a pousmála se. Věděla jsem, že někde mezi těmi zdmi na mě čeká, mě vidí, ale neukáže se. Slíbil mi přece, že se nebude zjevovat, dokud nebudu chtít. Neměla jsem nejmenší ponětí, že to vskutku dodrží. Nejenže jsem k němu něco cítila ale čím déle jsem jej neviděla, tím víc mi chyběl. Byl jediný, kdo mi rozumí, s kým si můžu popovídat, nehledě na to, zda je živý či mrtvý. Byl mnohem lepší než živí lidé kolem mě. Bylo dost toho trucování, co, že je občas povrchní a namyšlený, ke mě se tak nikdy nechoval..…co už? Vyšla jsem do svého pokoje, posadila se na postel a zakřičela do prázdna:
„Vím,že tady jsi, tak se ukaž.“
„Ahoj,“uslyšela jsem za sebou. Otočila se a pousmála se. Victor tam stál s výrazem, jaký jsem u něj ještě neviděla. Zničený, smutný, utrápený, vypadal, jakoby čekal odpuštění a můj dojem byl správný. Můj pocit provinění se ještě víc prohloubil.
„Agnes, omlouvám se,“vyhrkl a přistoupil ke mně, ale než stačil cokoliv dalšího dodat, zastavila jsem ho.
„Ne, nic neříkej, nemáš se za co omlouvat, jediný, kdo se tu má omlouvat, jsem já, za to, co jsi slyšel a za mou reakci, jak jsem na tebe vyjela, za tvé chování. Měl jsi plné právo, tak reagovat, kdežto já ne, neměla jsem na tebe tak vyjet a…“než jsem to stihla dopovědět, klekl si přede mě, chytil mě za ruce, nehledě na to, že jsem jej necítila, podíval se mi hluboko do očí, jeho čokoládové oči a nevinný a zároveň vášnivý pohled mě dostával do kolen. Nedokážu se na něj zlobit, ani kdybych sebe víc chtěla, uvědomila jsem si.
„Agnes, miluji tě,“vyhrkl. Byla jsem v šoku. Bez hnutí jsem jej sledovala, byla jsem tak ohromená, že jsem se nezmohla na jediné slovo.
„Ag, vím, že je to nemožné, a nedělám si žádné naděje, že bys mé city mohla opětovat, jak bys taky mohla, když nejsem nic, a nemám ti co nabídnout. Jen tě se srdcem na dlani žádám, dovol mi, být ti alespoň na blízku a chránit tě, musím vědět, že jsi v bezpečí, že se ti nic nestane, že jsi a budeš šťastná. Omlouvám se, zda-li jsem ti způsobil problémy, nebo zda-li jsem zavinil, že jsi byla kdy nešťastná, mrzí mě to. Prosím, neodháněj mě od sebe, prosím,“ odmlčel se, „jen mě od sebe neodháněj.“
Nedokázala jsem cokoliv říct. Byla jsem u vytržení, tohle jsem nečekala. Způsob, jakým to řekl, i kdyby neřekl nic, jeho zamilované oči by jej prozradily. Na jeho sametové pleti, do které mu padaly hnědé vlasy, se objevily kapičky slz, které s nadějí očekávaly odpověď, které se jim nedostávalo. Srdce mi prudce bušilo, zvyšoval se tep, nemohla jsem to vydržet. Neustále jsem se mu dívala do očí a zrychleně dýchala. Míchaly se ve mně smíšené pocity, na jednu stranu jsem se bála a na druhou, bych jej nejraději políbila a čekala jsem, že to Victor udělá ale ne. On byl gentleman, další vlastnost, kterou mě uchvátil. Jen u mě klečel, a s nadějí v očích a v srdci, očekával odpověď.
Než jsem stačila cokoli říct, zavolala na mě Dorothy, že mám dole návštěvu, se slzami na krajíčku jsem se vytrhla Victorovi a utíkala dolů, Victor vyběhl ze dveří a zoufalým hlasem na mě křičel. Já se zastavila u schodů a Victor na nich, jak jsme spatřili toho, kdo přišel.
„Ahoj Agnes,“pozdravil mě Philip.
Podíval se na mě a na Victora, kterého viděl. Byla jsem v koncích.
„Omlouvám se, měla jsi pravdu, choval jsem se jako blbec, odpusť mi jestli můžeš, prosím…a…co tu chce on?!“, zeptal se pohrdavě, jakmile spatřil Victora na schodech.
Mlčela jsem, a zmateně se dívala kolem sebe, utřela jsem si slzy a nevěděla, jak se zachovat. Přede mnou stál muž, který mě miluje a i za mnou. Neviděla jsem Victora ale jeho vyčítavý pohled, pln zármutku a zklamání jsem cítila. Byla jsem si jistá, že vytušil, již dávno, že k Philovi něco cítím, ale ten pocit, že mě miluje a nemůže mě mít, a jiný muž ano, to ho ničilo a mě taktéž.
„Ag, jsi v pořádku?“, zeptal se mě Phil.
„Ehm…jo, v pořádku. Odpuštěno, už na to zapomeň, dobře?“, vykoktala jsem a pokusila se o upřímný úsměv. Místo odpovědi mě Philip objal. Cítila jsem se šťastně a zároveň příšerně. Pociťovala jsem zradu. Phil mě chtěl políbit ale odvrátila jsem se. Zpozorovala jsem, že se podíval na Victora, který celou situaci neustále sledoval, a došlo mu to, aniž bych cokoliv řekla, cokoliv naznačila.
„Agnes, ty k němu něco cítíš?“
Neodpověděla jsem. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Se zármutkem v očích jsem se dívala do země, jako bych se styděla.
„Agnes, on je mrtvý…“, začal mi říkat skutečnost, kterou jsem ale nechtěla poslouchat a ironicky jsem jej přerušila.
„Uvidíme se zítra ve škole, ano?!“
S pohrdavým a nechápavým pohledem se střídavě díval na mě a Victora a bez jediného slova odešel. Celou dobu jsem stěží zadržovala slzy. Až když jsem se po chvíli odhodlala otočit, nikdo už na schodech nestál. Zničeně jsem si sedla na schody a dala do usedavého pláče.

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 02.11.2014 - 07:37
Amelie M.: ono to bude ještě zamotanější :D
přidáno 01.11.2014 - 23:10
teda, pěkně se nám to zamotává.. docela jsem zvědavá, jak si s tím poradíš dál.. ale stále mě napadá, jakou moc má vlastně ten duch Victora.. může být kdekoli.. a ona, je v kleštích..
přidáno 16.07.2012 - 10:13
Moc pěkné a dojemné
přidáno 17.12.2011 - 21:31
děkuji mnohokrát za milý komentář, potěšilo mě to
přidáno 17.12.2011 - 21:05
Dík za pokračování.Ta zápletka je fakt zajímavá.Píšeš hezky čistě a mám ráda takovou fantazii.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sen
Předchozí dílo autora : V zajetí času

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
cambry
» narozeniny
wonderful [13], NikolletkaDeer [11], petsyk [7], Honiik [8], Rächer [8], Rainbow [6], Camila [5], PetraJelinkova [5], Vysoký dloouhán [4]
» řekli o sobě
MakiLayla řekla o Lusy :
Známe se tak krátce a já se cítím, jakobych ji znala věky. Slova nevyjádří to, co teď prožívám... Jsem šťastná, že jsem měla tu čest ji poznat! Nabídla mi pomoc, když jsem byla v nouzi...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku