Vzpomínky na tátu....

4.září,bylo datum,který mi vzal kus mého srdce,kus mě samotné.....

Vzalo mi to člověka,kterého jsem milovala..,



né,nebyla to láska jako

holka ke klukovi,nebo kluk k holce,tohle byla jiná láska...



Láska dcery,

která milovala svého otce,a až tedˇ si uvědomila,že

měla svou lásku dát vice najevo,ale ted´ už to nejde,

je pozdě...



Jen doufám,že to věděl a citil moji lásku i beze slov...


Ted´ už mi zbyly jen krásné vzpomínky na něj,které navždy

zůstanou uvnitř mne,až do konce mého života.




Nemoc,

ta si vybrala,ale vybrala si špatně,vybrala si někoho kdo miloval

život,a pro koho každý den svítilo slunce,....




Proč si nevzala někoho,kdo marně sám si na život sáhne a doufá,že

se jeho pokus zdaří??

proč??



Ptám se...,

kolem sebe velky otazník,


ale ani ja i nikdo jiny mi nedokáže odpovědět.



Ticho,a to ticho už navždy..a s ním i otázka,proč mýho tátu??

nahlas nikdy neřekl MÁM TĚ RÁD,ani nemusel on to dokazoval tím

jakej byl......



Ted´,když tu mezi námi není,si uvědomuju jakou duležitou roly,hrál

v mém životě.



I když jsem nevyrústala po jeho boku byl mým tátou na

100ˇ%,jsem hrdá na to,že jeho krev proudi v mých žilach....



Ale pak přišel ten den...,


Nedržela jeho ruku v posledních dnech i chvílích jeho života,

byla jsem od něj daleko,strašně moc daleko,

ale pocítila jsem zvláštní pocit...

nepopsatelnej pocit že se mnou někdo je v mé bíizkosti,

ale nedokázala jsem si vysvětlit co to může být,

nenapadlo by mě,že je to táta,

který prišel za mnou se rozloučit



Máma,

byla ta,která mi zavolala několik set kilometrú od domova,o jeho

smrti.



I nemožné bych udělala pro to,

abych mohla dát mu poslední sbohem..

..

Jinou zemi opouštím a vracím se zpět,ale bez radosti.........



Mistnost,kde miliony květin,zdobí jeho rakvy,

na zemi položené věnce zdobené stuhamy posledních slov...

vidim jeho fotku zaramovanou jako velký obraz,

a na ní táta s úsměvem na rtech a v jeho očích štěstí a radost,

přesně takhle si určitě přál,aby jsem si ho pamatovali ve

vzpominkách,které máme v srdcich uchované...



Rakev,poseta růžemi se ztrácí všem z očí v doprovodu slzy zalitých očí...

Náhlý výkřik a slova:

!SBOHEM MÍŠO!

se rozléhali po síni a doznívali nekolik vteřin,které se zdáli

nekonečné.



Nepopsatelná je ta bolest,bezmoc i smutek,co mě ovládá.


Beznaděj,když připouštím fakt,

že navždy odešel



Ve chvíli,kdy jeho rakev se ztrácí do věčné tmy a klidu,

tak mizí i jeho trápení co prožíval v jeho nemoci



Nechtěl by,aby jsme plakaly a trápili se,

ale aby jsme se vzchopili a kráčeli vpřed a jako on se radoval z

každého dne co prožíval

přál by si,

aby jsme se radovaly a vážili života a dělali tak,

aby slunce nepřestalo svítit na cestu,kterou

kráčíme a vyhli se stínúm,které jsou v životě nepostradatelné....



!!!CHYBÍŠ NÁM TATI!!!