Po velmi dlouhé době se snad opět navracím ke psaní... K této povídce mě inspiroval jeden podivný sen, který se mi nedávno zdál, a jehož smysl my zůstává ukryt. Toto je tedy svým způsobem jeho převyprávění...
přidáno 11.09.2011
hodnoceno 4
čteno 1034(12)
posláno 0
* Mlha *


Seděla tiše v kupé a v ruce třímala rozloženou mapu. Měla jasně daný cíl cesty, kam chce jet. Kam potřebuje jet. Byla si plně vědomá toho, že se tam doopravdy musí dostat. A možná právě proto byla nervózní. Měla strach. Strach, že zabloudí a ztratí správný směr své cesty.

Bylo chladno. Počasí dnes bylo zachmuřené. Z oblohy nebyl vidět ani kousek azurové modři. Vše zakrývala těžká, šedivá mračna. Ale nebyla to předzvěst deště, ani bouřky. Ale něčeho zlověstného…

Z okna se už raději nedívala. Pohled, jaký se jí tím naskýtal, ji naplňoval jen dalším neklidem. Znovu pohlédla do mapy. Dělávala to tak vždy. Vždy si naplánovala cíl své cesty a tím se potom vydala. Vždy však s mapou. Potřebovala mít jistotu, že se neztratí. I dnes měla mapu.

Okolní krajina se začala měnit. Nebe se začalo měnit. Počasí, které už tak mělo nepříjemně tíživou, zlověstnou atmosféru, začalo měnit svou podobu. Mračna mizela a spolu s nimi i vše ostatní. Celá okolní krajina se zahalila do tmy. Do bílé tmy. Plížila se do všech stran a pohltila vše, co jí přišlo do cesty…

Tušila, že se něco děje. Neubránila se nutkání odtrhnout oči od mapy a podívat se oknem ven. Vše venku bylo zakryto mlhou. Ale něco bylo špatně. Ta mlha nebyla jen venku. Byla v pohybu. Neustále se pohybovala a více a více vše zahalovala. A nyní se přibližovala i směrem k ní. Z neklidu se pomalu stávala panika. Snažila se ji potlačit a odtrhnout zrak od okna. Bude to v pořádku. Je to jen mlha. Nic mi neudělá. Neztratím se…

Díky svému neklidu nebyla schopná vnímat dění okolo sebe. Když si to uvědomila, zjistila, že není sama. Přišli za ní nějací lidé, a děti. Nikoho z nich však nepoznávala. Kdo jsou zač? A proč za mnou přišli? Na tyto otázky dostala odpověď záhy. Uvědomila si to, když pohlédla do své mapy a potom na ně. Chtěli její pomoc…

Znovu a znovu se dívala do mapy a ujišťovala se, že vlak se blíží ke správnému místu. Když vlak začal zpomalovat, pokynula skupince lidí, aby ji následovali. Ujistila se, že vystoupili a dál už půjdou svou cestou sami. A nezabloudí. A tak to šlo pořád dokola. Každý měl svůj cíl cesty, kam se potřeboval dostat. A ona musela hledat podle mapy, kudy se tam nejlépe dostat. Ale bylo to komplikované. To ta mlha, bránila ve výhledu. Byla už tak hustá, že by se na ni snad dalo i sáhnout. Byla všude. Díky ní už nebylo prakticky možné zorientovat se v okolní krajině a určit polohu vlaku. Ale to zdaleka nebylo jedinou komplikací. Ta mlha byla i přímo před jejíma očima. Trýznilo jí to. Díky tomu se jí špatně četlo v mapě. A byla i v její mysli. Bránilo jí to uvažovat jasně. Ale musela. Snažila se o to ze všech sil, znovu a znovu, dokud všichni její svěřenci úspěšně nedorazili na svá místa.

Zůstala opět sama. Myslela si, že si konečně oddychne a dál v klidu pojede. Jenže něco jí říkalo, že tak to nebude. A doopravdy, nebylo…

Vlak zastavil a bohužel to byla stanice, ze které už dále neměl pokračovat. Jenže ona potřebovala pokračovat dál! Co má tedy dělat? Ani zdaleka ještě není tam, kde měla být. Budu muset jít dál pěšky. V téhle zimě? V téhle mlze? Vždyť není na krok vidět!

Vystoupila z vlaku a za sebou táhla velkou, těžkou tašku. Cítila se naprosto bezradně. Téměř nic neviděla a ještě k tomu musela jít s touhle těžkou, nepraktickou taškou, která jí najednou připadala mnohem těžší, než si myslela původně. Stálo ji mnoho úsilí s ní vůbec pohnout. Jakoby v ní měla zabalenou celou tíhu světa. Nakonec se ale přeci jen dala do kroku a vydala se směrem, o kterém mohla jen doufat, že ji dovede tam, kam potřebuje.

Nejspíše uplynulo jen pár krátkých chvil, ale jí to připadalo jako celá věčnost. Přála si, aby už by byla na místě. V duchu začínala proklínat celý tenhle podnik. Netušila, kde je a teď už ani, kam vlastně jde. Zatracená mlha. Vše se komplikovalo a ona, ač se snažila sebevíc, byla naprosto bezradná. Kde byla její víra v sama sebe a v to, že si se vším dokáže poradit? Cítila zoufalství, bezmoc, strach. Strach z toho, jak tohle všechno skončí.

Nohy se jí začaly bořit do země. Sníh? V téhle době? V těchto místech? Nebo už snad mlha nabrala takové hustoty, že se začala zhmotňovat? Vůbec by ji to nepřekvapilo. Už by ji nepřekvapilo asi nic…

Šla neustále dál a těžkou tašku táhla za sebou. Když už začínala mít pocit, že déle už nebude schopna ji táhnout, něco se změnilo. Cítila přítomnost jakéhosi místa. Někam dorazila. A i když stále nebyla schopná cokoli vidět, věděla, že se nemýlí…

Mlha začala řidnout a ustupovat. Začala rozeznávat obrysy. Byla kdesi v lese. Už rozeznávala siluety stromů. Ty však byly poněkud vzdálené. Stála na louce, ukryté v lese. Něco tu však nebylo v pořádku. Bylo tu něco, co by tu být nemělo. Něco, co by tu neočekávala. Přesto to tu bylo a jakkoli to tu působilo nepatřičně, bylo to tu. Napravo od ní stálo něco, co se ze všeho nejvíc podobalo skleníku. A přitom to skleník nebyl. Nic se v něm nepěstovalo, byl naprosto prázdný. A ani nebyl skleněný. Šla tedy podél něj a na jeho konci odbočila ke dveřím. Byly pootevřené. Otevřela je tedy dokořán a vešla dovnitř. Na malý okamžik pocítila úlevu. Odložila těžkou tašku a napadlo ji, že by se tu mohla na chvíli ukrýt a odpočinout si…

Mlha ustupovala dál a dál a spolu s ní se rozplývala i oblačnost. Obloze se začala vracet její azurová modř a poprvé za celý den se objevilo slunce. Konečně.

Vyšla ven ze skleníku, aby se rozhlédla a pokusila se zorientovat. Vůbec neměla ponětí, kde se právě nachází. Mapu už dávno měla schovanou a vlastně si na ni už ani nevzpomněla. Proč taky? Stejně ji nezavedla, kam měla. Svou pozornost věnovala svému okolí. Louka byla pokrytá svěží, zelenou trávou. Nebyla to však ta tráva, co běžně roste na loukách. Spíše působila dojmem pečlivě udržovaného trávníku. Ale pokud jí tohle připadalo zvláštní, tak to, co zpozorovala v zápětí, bylo více než zvláštní.

Před sebou měla naprosto bizardní výjev. Uprostřed louky bylo něco, co připomínalo ohradu, až na to, že místo klasického oplocení se skládala z vysokých dřevěných stěn. Ty byly uspořádané do kruhu, ve kterém byla uvězněna dvě stvoření. Dvě černá, gigantická stvoření, která svým zevnějškem připomínala koně. Vlastně, byly to koně. Černí, mohutní koně. Byly tak mohutní, že by na nich mohli obři jezdit a tak mohutní, že by člověk vedle nich vypadal jako malý, nenápadný trpaslík, kterého by snadno mohli přehlédnout a zadupat do země. Tak moc byli obrovští…

Slunce celou svou silou ozařovalo krajinu, ale i výjev odehrávající se uprostřed louky. Po děsivé mlze už nebylo ani památky a tak bylo možné vnímat každičký detail. A právě to ji zneklidňovalo a znovu ji začalo naplňovat obavami. Těch věcí, které ji zneklidňovali, bylo hned několik…

Kůň, který se nacházel na levé straně ohrady, vypadal velice zvláštně. Jakoby to ani nebyl kůň. Neměl téměř žádnou hřívu a jeho hruď byla mnohem mohutnější než by u koně být měla. Vlastně, jako by to ani kůň nebyl. Byl to býk, napadlo ji. Ano, ten kůň vypadal jako býk. Ale přitom to býk nemohl být. Neměl ani hlavu býka, ani rohy. Byla z toho zjištění tak rozhozená, že své úvahy raději rychle uzavřela. Prostě je to kůň!

Svou pozornost z toho podivného – pravděpodobně – koně přesunula na druhé stvoření v ohradě. To byl beze všech pochyb kůň. Krásný hřebec, který se pohyboval velice ladně, a kdyby mohl běhat, byl by na něj mnohem krásnější pohled, než nyní. Byl vysoký, ale ne tak mohutný jako ten první. Naopak byl spíše štíhlý. Moc se jí líbil.

Dlouho však její obdiv nevydržel. Všimla si totiž něčeho, co ji začalo naplňovat dalším neklidem. Bylo to to, co se odehrávalo mezi oběma koni. Oba byli totiž uzavření, nebo spíše uvěznění v ohradě. Ta však v poměru k jejich velikosti byla příliš malá. Bylo v ní sotva tolik prostoru, aby se v ní mohli volně pohybovat, natož běhat. A právě díky té blízkosti, která mezi nimi panovala, svou pozornost věnovali jen sami sobě, a ničemu jinému. Neustále se pošťuchovali. Vypadalo to jako hra, ale jakoby to hra nebyla. To ten mohutnější kůň nalevo, neustále dorážel na svého méně mohutného druha a ten mu jen, ač velice obratně a elegantně, ustupoval a hned na to zase proti tomu prvnímu vyrážel. A takhle to šlo pořád dokola.

Stála tam a pozorovala oba koně při jejich hře. Po chvilce pozorování jí ta hra začala připadat spíše jako boj. Ten mohutnější z koňů odháněl toho druhého od sebe a hájil si tak svůj nově získaný prostor. A ten menší, a krásnější, mu vždy vyhověl a stáhl se. Vždy se otočil a doběhl ke konci ohrady, kde se elegantně otočil, aby opět vyrazil vstříc svému druhovi. Celá ta neustále se opakující scénka působila najednou dojmem, že ten krásnější chce být nablízku tomu druhému a hrát si s ním, zatímco ten se tomu spíše bráni a dává to patřičně najevo. Celá ta scéna měla trochu komický, a přitom smutný nádech.

Náhle se jí zmocnil strach. Nevěděla, proč, ale najednou se začala bát. Jak tak stála a pozorovala ty dva, uvědomila si znovu jejich mohutnost. Jsou tak velcí. Musejí být velice silní. A nebezpeční. Najednou se jí zmocnila panika. Co když si všimnou její přítomnosti? Co když utečou z ohrady a budou ji pronásledovat? Co když ji ublíží, zadupou do země? Byla to nejspíše úvaha nesmyslná. Kdyby mohli, dávno by z té malé ohrady unikli. A i kdyby přeci jen z ní unikli nyní, proč by jí měli ublížit? Přesto dostala strach a nepřála si nic jiného, než z toho místa zmizet. Chtěla odtamtud utéct, někam do bezpečí, jenže ať už se rozhlížela jakýmkoli směrem, nikudy by nešlo utéci nepozorovaně. Ohlédla se tedy zpět ke skleníku za sebou a rozhodla se, že se v něm ukryje…

Na skleníku nebylo něco v pořádku. Všimla si toho, když došla zpět k němu a chystala se vejít dovnitř a zavřít za sebou dveře. Boční stěny po obou stranách byly po celé délce odklápěcí, takže skleník byl vlastně otevřený. To byl podstatný detail, který při příchodu, bůh ví proč, přehlédla a teď ji naprosto zaskočil. Co bude dělat?

Opatrně obešla skleník a zrakem zkoumala, jak stěny uzavřít. Ty stěny byly do poloviny od země směrem ven odklápěcí. Chtěla je sklopit a skleník tak uzavřít. Bála se ale, aby neudělala hluk a nezískala si tak nežádanou pozornost koní v ohradě. Než se definitivně stihla rozhodnout, něco ji vyrušilo. Vrátila se ke vchodu do skleníku a začala se rozhlížet okolo sebe a nakonec se začala dívat skrze mezery a škvíry mezi stromy. A spatřila další věc, které si prve vůbec nevšimla.

Mezi stromy byl dům. Velikostí byl srovnatelný s vilou a měl bílou omítku. Byl to pěkný dům, ale v tomto lese působit trochu nepatřičně. Jenže, co tady tak nepůsobilo? Okolo domku byla zahrada. Příliš však nevnímala, co na ní roste a tak. Zaujalo ji něco jiného. Zaslechla hlas. Byl to mužský hlas a působil velice rozčileně. Tak rozčileně, že dostala strach z nového potenciálního nebezpečí, které by ji jistě neminulo, kdyby si dotyčný muž, ať už byl kdekoliv, všiml její přítomnosti. Couvla tedy několik kroků dozadu a pak se otočila, rychle vlezla do skleníku a zavřela za sebou dveře. Přikrčila se k zemi a nervózně čekala, co se bude dít…

A potom se vše v jediném kratičkém okamžiku rozplynulo a ona se probudila…
přidáno 08.03.2016 - 15:17
Eleanthir: Ano, byl to skutečný sen, který se mi zdál a který jsem si zapamatovala natolik dobře, abych to sepsala. A měl skrytá poselství, zaručebě. Ale myslím, že jsem odhalila jen část. Sny si vždy ponechají některá tajemství...
Klidně sepiš. Je to hodně zajímavé si to po čase přečíst a popřemýšlet o tom. ;-)
přidáno 08.03.2016 - 14:40
Ta poslední věta tam ani nemusela být!! Celá povídka má skutečně charakter snu - objevují se vjemy, které většinou něco symbolizují (nejvýrazněji mlha, ta zvířata, ale i podivně zmatení lidé ve vlaku.. :-) ) Zdál se ti opravdu? Poslední dobou se mi zdávají docela poutavé příběhy, taky bych mohl zkusit nějaký zapsat.. :-)
přidáno 05.02.2015 - 00:47
Ty máš tedy fantazii, Veroniko! :-)
přidáno 02.08.2013 - 00:09
zvláštní… jinak to neřeknu

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
* Mlha * : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : * Zmizel *
Předchozí dílo autora : Věčnost

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
Flamy [13], Hafan Rafan [10], VZ. [9], Cyri [8], poll [8], Grygy [6]
» řekli o sobě
Aliwien řekla o ivkaja :
Příjemná žena, se kterou jsem měla možnost setkat se i osobně. Nesporný talent v napsaných básních se nezapře. I když - básnění ve spojení s "nostalgikem" se mi rozhodně líbí víc a nemá chybu.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku