Temná slast

I.
Smráká se. Temné stíny dostihují všechny tvary okolního světa a olizují paty jdoucím osobám. Slunce v rudé záři zapadá za horizont a hvězdy nad okolním tichem, linoucím se z lesů, luk a strání, zahajují svou kompozici strašlivé temnoty.

Kdesi v horách v zapomenutém kraji stojí jak vetchá žena zřícenina hradu, jenž tkví v lůnu obklopeného hvozdu vypovídající tajemno a smrt. Legendami je opředený tento kraj a zvěstmi nevýslovné hrůzy z temných končin tohoto světa zapomnění. V hradu ve slabém kontrastu svící, vzdáleného souzvuku větrem ovívajících větví jehličnatého lesa a pomalu kapajícího vosku na stůl, sedí v pohroužení nad svazky prastarými osoba.

Paměti, které sahají až do dávného starověku, kde se panovník považoval za ztělesnění boha a vykonával hrůzostrašné popravy obětí, přes středověké záznamy v kronikách mnichů, jež psali brkem své živé paměti po drsném pergamenu třesoucí se rukou, při představě na onu zkušenost v boji proti satanovským zjevům, které prahli po krvi, jako prahne trosečník po vodě, až k novodobým poznatkům, které stále burcují představivosti o oněch nesmrtelných osobách potřísněném mystikou a krví.

Pomalu otáčí stránku kroniky svého druhu. S úsměvem na tváři stále vzpomíná: „Jak mohla být tak pomíjivá představa lidí o našem původu,“ myslí si. Pomalu vstupuje na scénu hvězdného pódia měsíc. Nostalgicky vzpomíná dále: „Jak směsné,“ vzkazuje temnotě. Je sám, pouze paměti otravují jeho geniální mysl. V temnotě trosek Hádovy říše ze 13. století, již zub času poznamenal toto místo a stal se útočištěm osoby zcela čistějšího původu než samotný Ježíš, přemýšlí.

Už dlouhá léta je sám, což není nijak neobvyklé k jeho roli žití na tomto světě. Nyní touží po společníkovi, po orgasmickém vzrušení jakéhosi pouta, po konspirační touze, po rudém pramínku stékajícího z úst přes vrcholky ňader do víru slasti. „Blouzním snad? Opouští mě má důstojnost bytí?“ opět sděluje temnotě. Goticky vyhlížející svícen vrhá stín. Měsíc vstoupil na obzor a proužkem světla, které prosvěcuje věž přes skuliny temnoty a krásy středověkých linek tvarů a zašlých emblémů rytířských řádů, osvětlil jeho tyrkysovou tvář, která v slabém poúsměvu odkrývala jak svíce bílé dva ostré nože dychtíc po krvi panen.

Jeho touha je stále silnější. V nitru jeho těla cosi vře. Nervy spojené se špičáky se rozechvěly. „Áááá,“ zvolá stále nekojící touhou. Svíce zhasly, pouze světlo měsíce tu má hlavní roli. Jak dávné loutny nesouzvučných strun znějí větve v poryvu větrů jehličnanů. Rozhodl se. Čas mu sžírá jeho černé srdce.

Musí se vydat mezi lid, mezi své oblíbence. Nebýt jich, není on. Vteřina, jak v mžiku roku, protne noc jediným ladným pohybem stovky mil. Tu nachází se v blízkosti města Avon. Vzhlíží jeho temně zelené oči na poklidné město zahalené do roušky noci. Jemné obláčky stoupajícího dýmu z mnoha hrázděných domů věští klid a pokoj spícího obyvatelstva. Ta nevýslovná nádhera a klid naplňují jeho tkáně žil touhou.

Oděn v dlouhém černém kabátu a košili s volánky. Prochází v dlouhý krok do ulic temně prosvícenými olejovými lampami. Nasákne vzduch prosycený smrtelníky. V dáli v kostelní věži Viktoriánské architektury začne odbíjet zvon. Půlnoc, čas kdy moment uvolněné energie kořenů země umožňuje přechod na onen svět - do podsvětí. Šelest křídel havrana, jak nějaké zaklínadlo, souzvučí zvonu v jemném intervalu. Vkrádá se kroky, které plynou vzduchem, nechají se vábit mezi temnými ulicemi z dlažebních kostek.

Přemýšlí. Jako v extázi obrátí svůj zrak na dům s číslem 666. „Hmm, to bude ono. Jakási okultistická sudba mi přeje. Cítím mušelínovou kůži panny na podbřišku, jenž klesá a stoupá v rytmu dechu,“ říká si. Jediným skokem ocitá se v patře. Neslyšně vstupuje do pokoje. Vidí, jak ona dívka za svitu lampy čte knihu – velice vzrušeně a napjatě, téměř bez dechu. Stín, jenž vrhá lampa do pokoje, se stává partnerem osoby nesmrtelné.

II.

„Dobrý večer,“ ozývá se hlas hluboký a tak krásný, jak zář luny, ze stínu. Dívka sebou prudce trhne a přes tvář ji přejede výraz démonické krásy. „Kdo, kdo tu je?“ zvolá ve strachu. „Jsem tvoje podvědomí, tvá halucinace.“ sdělí nesmrtelník. „Co tu děláš, co tu chceš? To se mi jenom zdá.“ třesouc se slova dívky v každé slabice. „Halucinace se zdát může, řekněme, že se ti jeví v živé podobě,“ stále neviděn ve stínu. „Mé jméno je Sirius, některé osoby tvého druhu by mě označily jako velice inteligentního tvora s dávkou neskrývané touhy po krvi,“ pronese s jemným sarkasmem v hlase.

Dívce se roztřásly její ladné nožky. Běží ke dveřím a chopí se kliky z mosazi. V témže okamžiku oku nezpozorovatelné, vylétl z rozvířeného stínu strachu Sirius. Chopil se dívčiny ruky. Náhle jí projel jízlivý chlad doteku služebníka temnot. „Neměj strach Amélie, vím o tobě všechno… Tvůj život byl až doteď naplněn po okraj zbytečného bytí. Mě se bát nemusíš.´´Dívka pohlédla do jeho sličné tváře a v dechu vzdouvajících se ňader vykřikla plna vzrušení, strachu a chladu doteku. „Někteří nás znají pod pravými jmény, ale nad tím by sis polámala jazyk, který je svatější než cokoliv jiného v momentální situaci. Vy, lidé, nás nazýváte vampýry, krvežíznivé pijavice. Hnusí se mi jenom při pomyšlení na konkrétní skupinu lidí, kteří o nás vykládají samé lži,“ vyslovil pln hněvu upír a pustil její ruku.

Dívka z posledních záchvěvů dechu poodstoupila dál do místnosti, stále nechápajíc. „Dlouhá léta jsem cestoval, napříč staletími žil a stále sám jsem byl uzavřen ve svých myšlenkách a neúprosných chvil. Změna, ano, to je ten pravý výraz pro svobodu mé zakleté duše:“ řekl. Dívce vlály její kaštanové vlasy ve změti vánku doléhající z otevřeného okna. „Co tím máš na mysli, co ode mne chceš?!“ pravil hlásek tak sladký, a přesto třesoucí se. „Nabízím ti, o čem se ti ještě nesnilo, o možnostech žití ve formě nadlidského vnímání.
Umožním ti žít věčně a prožívat celý život pouze v orgiích a radostech ze života, nekonečné touze po svatosti a rituálech v mé společnosti. Krev nám rozšíří obzory, Amélie!“ pravil Sirius. „Nech mě být ty zrůdo. Odstup satane. Pomóc, pomóc!,“ zvolala.

Toto se jí stalo osudné. Dívka pomalu prchajíc k oknu, každá desetina vteřiny jejich kroků odpočítávala čas žití v enormní schráně smrti. Upírův kabát padl na zem, zhasl lampu mžikem oka a vrhl se po bezbranné dívce, která ohrozila jeho tajemství. Mezitím venku se ozvaly jakési hlasy, které přerušily tento posvátný plán nesmrtelníka. Mnoho času mu nezbývalo. Chopil se vystrašené duše. Svou levou rukou ji chytl za bok a pravou pod krkem. „Áááá.“ ozvalo se z jeho úst. Jak krásná v té chvíli byla. Dunění jejího srdce v strachu by dokázalo vyvolat bouři. „Nechť je ti osudem tato možnost.“ pravil Sirius. Jeho sametové rty odkryly bělmo jeho velkých špičáků, ostrých jako kopí, které se chystá zabodnout do těla se vší touhou. Instinktivně nalezl hlavní tepnu na krku dívky pod balzámem její kůže. A…

Zdlouhavě stékají pramínky krve po dlažbě před domem. Amélie, sledována mrtva v hloučku nechápajících lidí.

Sirius pln zklamání a hněvu opět ve společnosti své nostalgie pohlédl na měsíc. „Poutníku, příteli, což mohu toto snášet? Najdu-li někdy balzám v smrti lidí, útěchu, pochopení?“ „Nikdy.“ pomyslel si. Za souzvuku poryvu větru ve větvích hvozdu, utichá i jeho touhy zář. Opět sám ve společnosti svazků, vědění o jeho druhu.