poslední stránka románu mého
přidáno 20.08.2011
hodnoceno 1
čteno 984(12)
posláno 0
Ztracené lásky

Str. 113, Kap. XIV
Zpět v Petrohradu

Monolog Čerguševského před ikonou „jeho“ Boha

Bezmyšlenkovitě se zastavil na nábřeží, blízko Něvského prospektu, aniž by si pamatoval, jak tam došel. Od Velkého nádraží je to přeci jenom dobrou půlhodinu chůze.

„Živote můj, řeknu tedy nahlas tobě, i mé duši. Často mívám pocit, který mne nepouští od mého mládí, že celý život žiji o samotě. Ne sám, ale o samotě. V té hluboké lidské samotě, která je zde stále, dnem i nocí, která je mou vlastní realitou. Mou neměnnou součástí. Mým vlastním bytím. Možná i mým osudem. To vše nechtěně, nikdy nebylo mým přáním se takto cítit, takto žít. Takto spočinout v Bytí…
Někdy jsem to bral jako své prokletí, někdy dokonce i jako své vysvobození. Nutno podotknou, že nelehko žije se s tímto darem danajským, s tímto vyznamenáním, cejchem.

To, po čem vždy má duše vroucně prahla již od útlého mládí, jest přátelství. To pravé přátelství, které nezná statků, které je prosto jakéhokoliv vlivu společenských konvencí a tlaků. Které nepostrádá statečnosti, hrdosti a bodrosti, které je krásné svou jednoduchostí, vroucností a upřímností. To, které jest hodno krve šlechetného ducha, a všech jeho ctností!

A hvězdy stále svítí, neznají ony smrti… dnes jsem potkal svého boha, až tedy spočinu v jeho objetí, dám Vám drazí moji vědět všem. Nemám již proč, než jeho!!! Spaste se holátka…“
A hvězdy šly již spát, měsíc schován v mlhavém oparu, slunce nebylo vidět na obzoru již po měsíce. Jen souhvězdí Naděje prosvítí vždy na krátkou chvíli kobku vězně, který sám ukoval si pouta, nemaje již ruce, spoutal svou duši…své srdce do okovů, které nosí jméno samota a nicota.
Neslyší on hlas její, je již drahnou dobu jeho neměnnou součástí… Jeho vlastní bytím…nemocný je touhou. Sny, jež nemá již po měsíce, sází znovu a znovu do kypré země strom, ten který měl dávat stín po generace další. Chybíš mi tak srdce, že ani nemohu popsat své pocity k Tobě samé. Jen hledám vůni Tvou, tu, kterou stále nosím při sobě. Jsi mi snem a zároveň mou přítomností. Miluji Tě a zároveň nemám při sobě. Psal duši její, ten, který žil…“

Jen stál, pozoroval ledové kry, které se neustále vzájemně dotýkaly, a vytlačovaly navzájem z proudu studené, mrazivě tiché řeky. Začalo svítat, odebral se tedy směrem k domovu. Kde je ale jeho domov, pomyslel… má vůbec ještě tohoto? I ta největší bolest trvá jen jeden lidský život, řekl si, a vykročil pomalu vpřed, do náruče budoucnosti. Do vřelého objetí naděje.

Druhý den našel ho Ilja sedícího u svého pracovního stolu, s pistolí v ruce, ve tváři lehký úsměv vysvobození, krev nestačila zaschnout, měla stále sytou barvu květu máku…Pohřeb byl skromný, pochován vedle svého otce, jak přál si. Přítel ho naposled pozdravil pousmáním, a přikázal zasypat jeho smrkovou rakev.

Dopis nezanechal, nebylo důvodu.
Nazítří by slavil pozemských 33 let života jeho….
přidáno 07.11.2011 - 13:48
Docela zajímavé! :)...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Mé ztracené lásky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku