Kdysi a už hodně dávno, Mátě... Strašlivě dávno. Všechno je pryč. Jen tenhle počin zůstal... Nic mě nemrzí.
přidáno 16.05.2011
hodnoceno 4
čteno 904(12)
posláno 0
„Proč ještěrčí král?“
„Jako Jim Morrison,“ vysvětlila jsem Danušce. Spíš jejím zrcadlovým brýlím proti slunci. Tuhle pitomost jsem od ní okoukala. Nosit sluneční brýle jako někdo moc důležitý i když důležití vůbec nejste. Spíš naopak. Připadám si pak jako správný rocker. Jenže mám v sobě, na rozdíl od Danušky, ještě kus soudnosti a tak je v místnosti přesouvám v nosu do tašky nebo na hlavu.
„To je kdo?“ vysunula bradu s dolíčkem víc dopředu a tím si dodala opravdu stupidní výraz. Na rtech se jí smrsklo trochu růžovoučkého lesku. Nechutné.
„To bys nepochopila,“ vzdávám nějaké vyprávění o The Doors nebo jiné dobré kapele, které by Danušku ani trochu nezajímalo.
„Jo tak! A půjdeš s námi večer do El Pasa?“
„Co tam? Tři čtvrtiny osazenstva jsou vždycky mladší než já, minimálně o tři roky, jedou se tam samý taneční humusárny a je to tam zabitý,“ vyjmenovala jsem. Danušku to samozřejmě otrávilo, což byl účel celého mého monologu, a už se mnou nebavila.
„Takže Římané si dováželi knihy jako válečnou kořist z Řecka…“ plácala něco učitelka. Tohle znám zpaměti. Zapíchla jsem si radši sluchátka do palice a rozhodla se ignorovat svou spolusedící, která právě vytáhla zrcátko a hyzdila svoje světla nánosem předražené řasenky.
„Jablkem, jablkem nejsi. Kousnu hloubš a zlíbám tě celou..“
Repete člověka uspí.Vzbudila mě Danuška házející všechna svá kýčovitá cinkátka a zbytečnosti do obrovské stříbrné kabelky, kam by se vešlo tak dvacet Somálců.
„S láskou se vůní brodíme. Postelový království za koně nechce se mi dát..“
„Jak dlouho ještě?“ zašeptala jsem, abych nerušila učitelku v dialogu s tabulí.
„Už domů,“ pípla Danuška aniž by zvedla hlavu od monstrózní tašky. Líbí se mi, jak jsme se naučily spolu vycházet. Ona se malovala, já spala. Dokonalá symbióza, pokud jste coby milovník určitého typu muziky, toužící být originál, rádoby tvrďák nuceni sedět v jedné lavici se slečnou, která sní o tom, že z ní jednou bude top modelka a její zmalovaný kukuč se bude tetelit na kdejakém Barbie – plátku.
„Chci zas v tobě spát…“ otvírala jsem pusu na slova. A pak zazněl do mých uší potlesk z Lucerny. Nepatřil mě, ale zahřál jako kdyby ano. Skoro nic se nevyrovná potlesku, který je vám určen. Z lásky k aplausu poslouchám jen živé nahrávky, protože na začátku a na konci písničky je vždy alespoň na pár vteřinek slyšet, jak lidi chválí své idoly mlácením rukou o sebe. Sladkým plácáním dlaní.
Pár černých síťovaných návleků, zajištění přezky u pásku. Je v tom pohodlně. Někteří lidé mi říkají, že mám hezké oblečení. Další kus panenky ve mně. Po cestě ze schodů natáhnu rukavice bez prstů, vlastní výroba. Na chodidlech jsem měla pěknou paseku. Kramflek trápil mou nohu. Někdo mi vytrhl sluchátko z roztouženého boltce.
„Nazdar,“ usmála se na mě. Také znáte lidi, kteří na vás něco vidí a vy ani za zlaté prase nemůžete zjistit, co to je?
„Zdravím,“ ucedila jsem mezi zuby. Její hnědé oči září. Štěstím, že mě vidí? Nebo se snad jen a pouze raduje z toho, že otravuje a já nemám to srdce jí poslat do tepla? Říká se o ní že je lesbička. Nevěřím tomu. To bych poznala.
„Kam razíš, Baudelaire?“
„Neříkej mi Baudelaire,“ zavrčela jsem. Jsou lidé, kteří vám nějak říkat smí a je to jejich výsada. Jiní tu vysadu nemají, ale nedokážou to pochopit. Třeba ona.
„Tak promiň. A kam to teda jdeš?“ nenechala se ani náhodou odpálkovat. Ona ne. Tuctovost jejích světlých vlasů mě přivádí k šílenství. Zase ta myšlenka. Co když je to opravdu lesba? Zavrhla jsem ji zájmu potlačení vlastního a pro mě charakteristického egoismu a přílišně vysokého sebevědomí.
„Na nádraží a pak do vlaku. Nakonec vystoupím zřejmě ve městě, kde bydlím.“
„Vážně? To je divný,“ usmála se připitoměle. Neměla jsem v úmyslu jí dál cokoliv sdělovat a radši jsem lovila po kapsách zelenou krabičku abych nakonec zjistila, že mentolové Red&white se vlastně skrývají na dně tašky s obrázkem Frankensteina. Ještě jsem nebyla mimo budovu, a tak jsem nikotinem našťouchanou kamarádku s bílým filtrem, který mi připadá měkčí než u ostatních cigaret, zastrčila za ucho. Čekala jsem, že vypadne. Zůstala na svém místě. Snad z respektu, možná ze strachu, že v tom davu, se kterým jsem se hnala ven z ústavu zvaného střední škola, by dlouho nevydržela nezplacatěná čísi botkou. Tehdy mi došlo, že jsem přišla o potlesk z Lucerny.
„Ještě pořád kouříš?“ vyhrkla znechuceně. Tak jako ráno, o velké přestávce a stejně tak to udělá i zítra až půjde studovat a zahlédne mou bytost s Tuberovou trubičkou mezi rty.
„Jo,“ řekla jsem nezúčastněně a láskyplně stiskla bílou Red&whitku. Plamínek z benzinového zapalovače ji na konci jemné olízl a zažehl. Přežít první potáhnutí. Pak druhý, nejlepší z celé cigarety. Pomalu se houpavou chůzí blížila postava mi podobná. Čínské hůlky ve vlasech přitahovaly pozornost kolemjdoucích, což ji vůbec nevzrušovalo. Kecky. Vždycky jen kecky.
„Ahoj,“ hlesla jsem a schovala zapalovač.
„Co to fajčíš? To je smrad!“ ulevila si ona.
„To jsou mentolky,“ ozvala se má světlovlasá pronásledovatelka nesměle.
„Jasně,“ ušklíbla se a vyndala si tyčky z vlasů. Na záda jí spadly nádherné pačesy, hnědé, do zrzava. Dlouhé. Miluji dlouhé vlasy a nikdo ne neptej z jakého důvodu, protože nejsem schopná udat jen jediný.
„Jak to vypadá dneska?“ zeptala jsem jí. Podívala se po světlých vlasech a znechucením z kuřáků. I já se po ní ohlédla. Tahala se za rukávy od vínového svetru, který jí sice vůbec neslušel, ale zřejmě byl pohodlný. Kus praktičnosti v jedné vlezlé holce.
„Co je?“ vyblekotala nervózně a nepřestala natahovat pulovr.
„Odprejskni,“ zavrčela jsem. Tohle nemohla slyšet. Zvuky našeho nadcházejícího rozhovoru neměl zachytit ničí boltec. Natož její. Svetr beze slov odešel i se svou majitelkou, vyznačující se řadovým nevkusem, a společně mířili k nádraží. Došlo mi, že můj přehrávací přístroj stále jede na plné obrátky a zbytečně požírá energii baterií, což se mi vůbec nelíbilo. Cvak. Vypnuto.
„Vypadá to tak, že se po tobě všichni shání,“ sdělí mi bytost.
„Nekecáš?“ zeptala jsem se zklamaně. Chtěla jsem, aby se na mě mou tvář, přihlouplou přezdívku i na mě celou tak nějak pozapomnělo.
„Ne, ale nebudou mít kecy, když se aspoň zastavíš,“ odpověděla a já cítila, jak se mi rozsvěcují panenky a srdci je zase malý hrudní koš. Kus blbce ve mně se opět projevoval.
„Můžu ti něco říct, Baudelaire?“ vydechla otázku a sledovala cosi velmi důležitého a zcela jistě zajímavého na zemi.
„Mluv,“ vybídla jsem ji.
„Já vím, že ty nejsi samotářka. Nikdy jsi nebyla. Ale teď už s námi nechodíš ani na pivo, straníš se nás. Mluvíš jen se mnou a to jen když chceš informace. Trochu mě to mrzí. A vím, že za to může ona.“
„Ji do toho netahej,“ upozornila jsem ji. Mé uvnitř začínalo být už dost pobouřené.
„Chápu, že jsi nešťastná. Ale od toho máš nás abychom tě podrželi. No tak, Baudelaire, pojď s námi na ránu,“ škemrala.
„Jsem na tom stejně, mám tě rád…“ zabroukala jsem si.
„Pojď,“ zatahala mě za pásek. Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem jí v očích trochu citu. Litovala mě. To se mi zrovna dvakrát nelíbilo, cítila jsem se jako slaboch a proto jsem se rozhodla přestat si hrát na šíleně smutnou Vondráčkovou.
„Kam půjdeme?“
„Pod klub,“ usmála se. Tak hezky! Popravdě nevím, proč se častěji neusmívala. Ani já se neusmívala. Byly jsme naštvaný na celý svět a to tak, že permanentně. Nebo jen nešťastný?
„Tak opustit zoufalců ráj…“
Jsou věci, kterých chcete nechat. Toužíte celým tělem i duší, tedy spíš tím kouskem duše co vám zbyl, hodit to všechno za hlavu a být zase normální. Já to zkoušela všechno zahodit kvůli ní. Už to trvalo dlouho, naděje byla velká.
„Baudelaire, ty ses na nás přišla podívat?“ divila se drobounká blondýnka. Od přírody blondýnka s přenádhernýma očima. Její kukadla byly víc modrý než celá ta tolik opěvovaná a zbožňovaná obloha, věřte či ne.
„Stýskalo se jí,“ zabručela. Už zase jí z vlasů trčely dva klacíky určené původně na jídlo. Konkrétně na nějaké nudle nebo rýži. Neumím jíst hůlkami. Ale už přes rok se to snažím naučit. Bez výsledku…
„Baudelairovi se nikdy nestýská,“ zapochybovaly nejmodřejší oči.
„Držte huby,“ zavrčela jsem nervózně. Moje uvnitř bylo už zase na dva tábory a ty se rozhody bojovat ostrými náboji. Baudelaire by to udělala, já ne. Já bych vydržela další dva dny. Pro ni.
„Dáš si co? A máš prachy, zlato?“ mrkala na mě hůlková královna s kočičíma očima.
„V to doufám, že máš prašulky. Bez nich jsi čistá,“ pokrčila rameny blondýnka. Její vlasy vypadaly jako paruka. Skoro bílé, ale mohu odpřísáhnout, žádný peroxid!
„Co máš ty?“ zeptala jsem se ledabyle. Vyslechla jsem si, jaký arzenál nosila platinová modroočka jen u sebe a vybrala si něco slabšího. Pokud se nevyznáte v jisté oblasti, tak stejně nebudete tušit, co to je. Tudíž je naprostý nesmysl psát jak se to něco jmenuje.
„Zapij to, Baudelaire,“ připomněly mi kočičí baterky zpod nazrzlých vlasů. Už byla dost jasná. Podala mi láhev s něčím čistým.
„Čiré svinstvo?“ vyzvídala jsem než jsem se odvážila přiložit skleněnou vílu k ústům. Ale jak jen mi bylo potvrzeno, že se jedná o vodku, nebyl problém obejmou chladivé hrdlo flašky rty a políbit ji. Dlouze.
„Kousnu hloubš a zlíbám tě celou..“
„Zapít znamená, že nejdřív spolkneš ten prášek,“ vysvětlila mi paruka.
„Já vím, jen zvlhčuji hrdlo,“ utrousila jsem.
Cesta vlakem s kočičíma očima byla tichá jako koruny stromů zlomek vteřiny před tím, než se spustí liják. Sluchátka jen visela jako zvadlé květiny ve váze zpod mé šály. Kupé obyvaly dvě bytosti a i přesto bylo přeplněné jako MHD v pátek odpoledne nebo obchvat kolem druhé třetí odpolední. Ležely jsme naznak a sledovaly dráty klenoucí se nad tratí. Vlnily se jako neposedí hadi, připraveni náš uštknout. V těle pár promile, v očích špendlíkové hlavičky, v hlavě vědomí, že u pilulek nezůstalo. Ze sedačky spadla taška patřící kočičím očím. Zvedla hlavu, hůlky se rozhodly přestat držet pohromadě nedbalý účes a svezly se z její koruny z vlasů. Prameny skoro měděných vlásků se rozprostřely na jejích ramenech. Tyčka ťukla o podlahu.
„Lie, lie, lie..“ začala vlasatice broukat.
„My baby, my baby, let me go…“ pokračovala jsem s ní a náš falešný pokus o zpěv se nesl celým zeleným vagonem. Ale bylo to opravdu štěstí?

„This is the end. Beatifull friend, the end…“ hučel mi Morrison do uší. Šedé tílko nic moc nezakrývalo, ale to nevadilo, protože jsem se odpoledne chystala opět zapomenout na odpor, se kterým jsem se dívala posledních pár měsíců na svět. Měl to být den, kdy se zase uvidíme, možná obejmeme, možná si spolu zakouříme červenou Viceroyku, zcela jistě se bude dívat. Bohužel nejen na mě. Klobouk mi placatěl jindy objemnou kštici, ale mě ten nedokázalo nic naštvat.

V krajině slimáků, uprostřed pustých lad,
chci sám si vyrýt hrob, kde složím staré kosti
a budu v pohodlí a v zapomnění spát
jak žralok v hlubině v své šťastné nečinnosti.

To tvrdil člověk, podle kterého mi říkali, v malé knížce plné poesie. V mé Bibli, v mé bráně do jiného světa. Přečetla jsem první řádek nahlas a ucítila něčí pohled. Nebyla jsem ve vlaku sama. Stará paní s obrovskými brýlemi se na mě zvídavě dívala, jako bych byla velmi zajímavým úkazem pod mikroskopem, který nahrazovaly ony monstrózní okuláry. Ohromné oči mne vyděsily. Chtěly mě pozřít a oknem nebylo úniku. Zabořila jsem bulvy zpět k Bibli jménem Květy zla a četla dál. Tentokrát jsem jen otvírala ústa na slova svého boha, jenž kdysi sesmolil mou svatou knihu.
„To je Baudelaire...“ slyšela jsem zase v hlavě hlásek platinové parukářky s materiálem vždy po ruce. Představovala mě někomu. To ona, blondýnka s nejmodřejšíma očima v galaxii, mi tak začala říkat. Snad i ta přezdívka je důvodem té pohromy, že se na mě v pilulkovém a injekčním světě jen tak nezapomnělo.
Byla tam. Čekala, nejen na mě. Toužili jste někdy? Tak, až Vás to bolelo? Můj svět se zhoupl a přítomnost dalšího jedu v těle se projevila. Můj mozek se cítil tupější než cokoliv na světě. Věci v mém zorném poli ztratily původní barvy a darem dostaly od mé drogy jiné, pestřejší, kolory. Ona tam stála. Krásná jako vždy a já se chtěla rozplakat tak jako Sinuhet, když prvně mu bylo dopřáno dotknout se Nefernefernefer na nejtajnějších místech a stačil mi k tomu jediný pohled na Ni a její dokonalost. Líbala cigaretu způsobem, který byl neskonale vzrušující a jen co vyslovila jedinou skupinku písmen, někdo jí říká slovo, na pozdrav, ztratila jsem se. Temnota Jejích očí mě spolkla, barvy vymizely a přišla lítost a vztek. Mé záměry byly jiné. Neměla jsem být v tom stavu, kdy jsem neschopná vnímat její vůni, každičký pohyb a kdy hrozí, že místo vzpomínek zůstanou v mozkovně jen otevřené okenice a prázdno za nimi. Chtěla jsem Jí říct všechno, ale ještě to nešlo. Ještě jsem byla otrokem chemického povyražení. Chtělo to čas. Má vůle nebyla tak pevná, jak jsem si jen původně představovala, spíše za ten rok zeslábla. A byl to vůbec rok? Mohlo to být déle, snad i věčnost, ale já nestála o to sledovat čas jak utíká a já jej neumím zastavit. Má vlastní nehybnost v odvyknutí, v jednání, činech, které jsem slibovala sobě, kočičím očím, paruce, možná i okulárové královně z rychlíku. A především, bohužel jen v nejkrásnějších snech, Jí.

Ve sluchadlech mi zapršelo. Morrison to zase začal rozjíždět a plnil mou palici depresivními myšlenkami a otázkou, zdali má bytí, svět, existence, Země vůbec nějaký ten svůj smysl. Čistota mě činila šílenou jako nikdy. Spánku mi dopřáno nebylo, bolesti požehnaně, svodů ve formě třeba jen takového levného analgetika v růžovoučkých tabletkách všude plno. Ale já se zapřela. Pro Ni.
„Riders on the storm…“

„Já tě chápu, Baudelaire. Stejně tak rozumím i ostatním lidem jako jsi ty, ale nesnesu pohled na tebe, když jsi na dně. Vidím tě tak poprvé a mám z toho strach,“ kroutily hlavou kočičí oči, tentokrát s rozpuštěnými vlasy. Kecky, vždycky kecky. Jen kecky. Tričko s panenkou, ohrnuté džíny. A kecky. Posedlost jimi, má pozornost soustředěná na ně. Myšlenka. Má můj příběh nějakou pointu. Vyřešení. Nemá, však mne to netrápí.

Přišel měsíc, kdy listí opouští své místo a z korun stromů, ztrácí iluze, chce být realista, a tak se radši chce držet při zemi. Chtělo to už více oděvu na každou bytost, jenž našla tolik odvahy, aby opustila svůj příbytek. Den mého rozhodnutí. Před ním bylo tolik bolesti, snažení, výher, vůle, proher, slz, problémů, materiálu, jízd vlakem, Baudelaira, tolik Květů zla, tolik trnitých cest. Nevěděla jsem, zda má moje pouť šťastný konec. Vlastně jsem ani na Happy endy nikdy nevěřila. Jsou totiž z Ameriky a to jen na objednávku, zapsané kýčovitém růžovoučkém katalogu, jehož stránky zdobí, kromě zlatého kudrnatého písma, tvářičky podobné Danušce a spousta lží. A nechybí ani ceník, ve kterém nejsou čísla, která nemají minimálně deset cifer.

„Chceš to se mnou zkusit?“ řekla jsem a po době, která se zdála jako věčnost jsem ucítila ve své ubohoučké tělesné schránce život. Úlevu, hrdost z vítězství. Porazila jsem stěnu z injekčních stříkaček, která mi bránila v tom vzít si Ji. Usmála se a souhlasila. Démoni opustili mou mysl a mojí Biblí se stala Ona. Dovolila mi v sobě čít a potom mě naučila říkat
„Miluju Tě jako nic jiného na světě…“

Kýčovitý konec. Jízda doopravdy začíná, ale není nutno se na sjet. Morrison stále hučí, já kousnu hloubš a zlíbám Ji celou. I když jablkem, jablkem není. A tak já opustila zoufalců ráj. Již nikdy nespatřila Platinovou paruku ani kočičí oči se skoro měděným závojem, ani kolosální brýle. Utekla od Květů zla, i když jedním jsem byla. Však nyní postelový království za koně nechce se mi dát. A ona? Snad je na tom stejně a má mě nejen ráda. Snad miluje a se mnou se láskou vůní brodí. Ne snad, miluje, vím to. Ruku v ruce jdeme vstříc nejasnostem. I když svět je jen lež, lež, lež. U nás nemají lži, lži, lži své místo. Kdysi tvořily moc z mého svět, ale teď je jim konec, krásným přátelům. Jsem možná jen jezdec v bouři, který nemůže vědět, zdali nezemře kvůli své nedočkavosti. Ale miluji.
přidáno 27.08.2011 - 14:19
Málokdy se tu odhodlám číst něco delšího. Bráním se tomu dávat víc času a když se mi zdá něco mělké nebo jinak nevhodné pro čtení, kliknu a pá.
Tohle jsem přečetl až do konce. :-)
přidáno 27.08.2011 - 12:14
.. děkuju.
přidáno 16.05.2011 - 12:56
Ou.. Vím, že to trošku slabší, jen jsem si na to tak vzpomněla..
přidáno 16.05.2011 - 12:55
Dneska jsem to četla, ale ne tady.. Jinde.. Tady máš něco navíc.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Baudelaire : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Moc věcí
Předchozí dílo autora : Já Tě...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku