Detektivní příběh-ocením i kritické komentáře...
přidáno 10.04.2011
hodnoceno 1
čteno 1299(6)
posláno 0
Pavel Kolář právě odcházel ze své oblíbené hospody, kde na výherních automatech prohrál veškeré sociální dávky, které vybral teprve před pár hodinami na poště. Takový pech už dlouho neměl – byl nejen bez peněz, ale i bez nálady. A to bylo zlé, neboť lidé, kteří ho znali, věděli, že pokud Kolář nemá náladu, je lepší se mu mílovými kroky vyhnout. V takové dny totiž nikdy nechodil pro ránu daleko.
Kolář nebýval vždy takový, před patnácti lety byl horníkem, měl manželku a vlastnil třípokojový byt. Měl však jednu neřest již od mládí – rád se napil. Jenže časem alkohol zcela ovládl jeho život a postupně ztratil práci, pak ženu, a nakonec i střechu nad hlavou. Našel si nové, sobě rovné přátele a bydlel buď u nich, nebo na různých ubytovnách.
Zhruba po pěti letech se pití stalo neodmyslitelnou součástí jeho života. Mezi lidmi z okolí se dokonce povídalo, že ho již deset let nikdo nepotkal střízlivého. Protože podpora od státu jeho životní styl rozhodně nemohla finančně pokrýt, živil se různě. Kradl v obchodech, podváděl v kartách nebo občas pro místního podnikatel vymáhal velké peníze od lidí, kteří se u něj ke své smůle zadlužili.
Tento měsíc však pro něj nebyl vůbec plodný. Neměl peníze, aby mohl hrát karty, ani neměl na jízdenku, aby odjel vlakem pryč z Ostravy krást do jiného města, neboť doma už ho snad všichni obchodníci znali. Dlužníci také zrovna žádní nebyli, tudíž pro něj nebyla ani žádná práce. Proto netrpělivě čekal na pár tisícovek ze státního rozpočtu, aby je mohl u automatu rozmnožit, jak měl původně v plánu. Jenže teď o ně přišel. Šel prázdnou noční ulicí a nenáviděl celý svět.
Jeho skoro dvoumetrová, metráková postava se houpavou chůzí pomalu blížila k místnímu parku, který sloužil jako zkratka k bytu jeho kamarádky Ivany, která ho u sebe nechala čas od času přespat s podmínkou, že jí vyhoví v jejich netradičních intimních přáních.
Téměř čtyřicetiletá Ivana, jejíž manžel před lety skočil pod vlak, nebyla zdaleka nějaká krasavice, spíš naopak. Proto se za ni Kolář vypravil, jen když opravdu neměl kam jít. A to dnes vážně neměl. Jen doufal, že už u ní nebude v tuhle noční dobu obsazeno, jak se již párkrát stalo. Bývalý horník věděl, že není jediný Ivanin milenec, ale tato skutečnost mu byla zcela lhostejná, neboť mu vždy šlo jen o nocleh.
„Co otravuješ, víš, kolik je hodin? Už je plno, přijď jindy!“ zakřičela na něj Ivana z okna první patra malé bytovky, evidentně vyrušená z nejlepšího.
„Krávo,“ utrousil pod vousy ještě podrážděnější Kolář a poroučel se. I když byl opravdu vytočený, na Ivanu si nedovolil být hrubý. Věděl totiž, že zatímco on je pro ni lehce nahraditelný, ona je pro něj stále významná, neboť žádnou jinou ženu s bytem, u které se mohl umýt, a pokud byl „hodný“, i najíst, neznal.
Jenže teď vskutku nevěděl, kam má jít. Ivana byla zkrátka poslední možnost. Byl podzim, bylo chladno a Kolář skutečně nechtěl zůstat venku. Kdyby měl alespoň sto korun…
Vydal se nazpět k parku málo osvícenou uličkou, vedoucí podél jednoho z mnoha ostravských fotbalových hřišť. Naproti němu, na druhé straně ulice, se objevil Petr Stehlík, sedmnáctiletý student, vracející se z večerního tréninku. Jeho cesta na blízký internát bohužel vedla právě tudy.
* * *

Asi padesátiletý policista se skláněl nad mrtvolou mladého chlapce, ležícího na chodníku. Ačkoli bylo teprve sedm ráno, tak jindy poloprázdná ulice byla najednou plná zvědavců.
„Kapitáne Kubíku, dovolíte?“ požádal ho policejní fotograf, aby na chvíli od těla poodstoupil. Kriminalista ustoupil a obrátil se na svého třicetiletého kolegu Holana.
„Co už víme?“ zeptal se podřízeného kriminalisty.
„Celkem dost, kapitáne. Bylo to s největší pravděpodobností loupežné přepadení. Ten chlapec podle doktora zemřel mezi desátou až půlnocí, přesný čas budeme vědět odpoledne. Pak taky máme nějaké otisky prstů, například z peněženky a z hodinek,“ odvětil poručík Holan.
„Když to byla loupež, tak proč zde zůstaly hodinky a peněženka?“ zeptal se kapitán logicky.
„Hodinky zůstaly oběti na ruce, tudíž se otisky dostaly na jejich sklíčko patrně během zápasu. A co se týče peněženky, zmizely jen peníze, které tam určitě byly, neboť jsem před chvílí mluvil s jeho kamarádem a ten tvrdí, že zavražděný včera dostal tučné kapesné.“
„Jak to ten kámoš ví tak jistě?“
„Protože Stehlík se s těmi penězi včera na tréninku chlubil.“
Kapitán byl s vysvětlením spokojen a ptal se dál.
„Už víme možnou příčinu smrti?“
„Na to je ještě moc brzo, ale osobně bych tipoval výron do mozku, vždyť se podívejte na ty obrovské rány v jeho hlavě.“
„Je to možné a víš proč? Protože ti poslední dobou ty tipy nějak vycházejí,“ pochválil kolegu kapitán a pokračoval: „Čím byly ty rány způsobeny?“
„Tamhletou cihlou,“ ukázal poručík na zakrvácený hranol vedle oběti. Mladík ležel na zádech, jednu ruku položenou na hrudi, druhou podél těla. Jeho hlava, hlavně čelo a spánky svědčili o velmi brutálním útoku a také o jeho síle. Svědci zatím žádní nebyli a kapitán ani nedoufal, že se nějací najdou, neboť bylo přece jen pozdě večer a ta ulice byla opravdu málo frekventována i za bílého dne. Navíc na druhé straně, tedy naproti hřišti, stálo pouze několik skladů, u nichž byla pochybnost, že by se kolem nich někdo v noci pohyboval.
„Co teď?“ zeptal se Holan kapitána Kubíka.
„Zajdu si promluvit s jeho spolužáky, kamarády a hlavně rodinou. Až budu hotový, přijedu na ředitelství. Ty zatím udělej veškeré papírování, co můžeš. Pak se seznam s výsledky pitvy. Ale nejdřív dej do místního rozhlasu a novin výzvu, že hledáme svědky, kteří tudy mohli včera večer projít. Sice nevěřím, že se někdo přihlásí, ale musíme to zkusit.“
Poručík kývl a odešel.
Kubík se nejprve vydal za rodiči Petra Stehlíka. Doma zastihl jen jeho matku, jelikož bohatý otec byl zrovna v zahraničí. Paní Stehlíková byla šokována, a když se později na chvíli uklidnila, rozhodně popřela, že by její syn měl nějaké nepřátele. Kapitán se totiž snažil prověřit i tu možnost, že loupež byla jenom zástěrkou vraždy, která mohla být třeba z pomsty. S touto teorií nepochodil ani u jeho třídní učitelky, která naopak vyzdvihovala jeho všeobecnou oblíbenost u vrstevníků. A když se mu podobné odpovědi dostalo také od Petrovy dívky Kamily, zavrhl tuto teorii úplně.
Takže zbývalo opravdu jen loupežné přepadení, navíc patrně náhodné, neboť pachatel použil jednu z cihel ležících na kraji chodníku. Promyšlené přepadení by asi vypadalo jinak.
Kapitán Kubík se v poledne vrátil na ředitelství s nepořízenou. Na stole už byly hotové papíry od Holana, který se právě objevil ve dveřích.
„Tak s příčinou smrti jsem měl pravdu, byl to výron do mozku,“ vysypal ze sebe hrdě.
„Co otisky?“ zeptal se Kubík.
„Máme jich spoustu, ale jsou bohužel neznámé.“
„Škoda, mohli jsme mít ušetřenou práci. Už se někdo ozval na tu výzvu v rádiu?“
„Ne, zatím ne.“
Kapitán se ironicky usmál a pravil: „Senzační, takže nemáme nic. Ukaž mi aspoň ty fotky.“
Holan mu je beze slova podal a odešel.
„Čeho se mám chytit?“ ptal se sám sebe kapitán, když začal podrobně prohlížet fotografie z místa činu. Když už každou viděl alespoň třikrát, všiml si na jedné z nich poněkud zvláštně zabarveného nedopalku cigarety, ležícího u chlapcovy boty…
* * *

Kolář držel v ruce pět tisícovek a byl spokojený. Hned po činu zašel do nonstop herny, kde vydržel sedět do rána. Sice už stačil dva tisíce utratit, ale stále mu zbývala spousta peněz. Že tyto bankovky stály mladého studenta život, netušil. Sice si pamatoval, že minulou noc do někoho tloukl nějakým kamenem, ale to bylo tak všechno. Ten kluk určitě neumřel, vždyť se na zemi ještě hýbal, vzpomínal Kolář.
Potom si odběhl do vedlejší trafiky koupit svůj oblíbený tabák a hned se vrátil zpět do baru. Tam si sedl za stůl, vytáhl z kapsy svůj snad jediný majetek, baličku na cigarety, a začal tabák balit do tmavě žlutých cigaretových papírků. Stihnul si takto ubalit jedno žváro, když ho vyrušil jeden známý.
„Nazdar, Pájo, už tě tady s klukama chvíli pozorujem a řeknu ti, ty seš najednou nějak v balíku,“ nahnul se k němu.
„Proč asi, ty hlupáku, vždyť jsem dneska dostal podporu,“ snažil se ho Kolář odbýt.
„No jasně, já zapomněl,“ přisedl si alespoň stokilový tlustý muž k jeho stolu.
„Tak bys mě aspoň mohl na něco pozvat, co říkáš?“
Kolář, ač byl již dost opilý, neměl na nezvaného spolusedícího náladu.
„Na nic tě nepozvu, vypadni.“
Vypasený muž se jeho hrozby zalekl, neboť věděl, co ten chlap dokáže, když se rozčílí. Proto raději vstal a měl se k odchodu. Potom se ale otočil zpět a požádal ho alespoň o cigaretu.
„Tady máš a jdi mi z očí,“ ulevil si Kolář a podal mu jednu čerstvě ubalenou, aby měl od něj pokoj. Muž tmavě žlutou cigaretu bez filtru s vděkem převzal a odešel zpět ke svým spolusedícím.
„Co ti to dal?“ zeptali se ho ostatní.
„Škrt jeden, jenom blbý cigáro,“ postěžoval si tlusťoch.
„To si balí sám, aby ušetřil. Ale koukám, že do zvláštních papírků,“ poznamenal bývalý recidivista Jaroslav Řezníček, který s nimi seděl u stolu.
„Máš recht, Jardo, takovou barvu papírků jsem ještě neviděl,“ přidal se další host.
Kolem deváté hodiny Kolář vstal, zaplatil a v tichosti bar opustil. Chtěl se stavit na oběd za kamarádem Frantou, který s manželkou bydlel v jednom polorozpadlém domku na kraji města. Manželé si rádi dali do nosu, proto Kolář koupil cestou dvě láhve kořalky a vydal se za nimi. S oběma bývala vždy legrace a jejich host měl většinou postaráno i o nějaké jídlo a matraci.
Za půl hodiny byl namístě.
„No nazdar, Pájo! Pojď dál!“ uvítal ho srdečně mezi dveřmi Franta.
„Kde máš ženu?“ zeptal se host, když vešel do kuchyně a rozhlédl se.
„Poslal jsem ji pro špagety, mám na ně dneska chuť.“
„Jo, taky je mám rád,“ poznamenal Kolář a posadil se.
František Celý položil na stůl dvě štamprdlata a rozdělával jednu z lahví, která po příchodu Koláře přibyla.
„Tak co je nového? Bydlíš teď u nějaký ženský?“ vyzvídal.
„Nic stálýho. Tenhle měsíc jsem byl hlavně na ubytovně, pak u Jitky a taky dvakrát u Ivany,“ odpověděl host a napil se.
„Ááá, Ivanka, jakpak se má? Pořád stejně náruživá?“ zasmál se Franta.
„Jo, je to s ní pořád stejný,“ souhlasil Kolář a spatřil právě přicházející paní domu. „Ahoj Haničko, sekne ti to,“ pozdravil ji.
„Doufám, že ty špagety hned uvaříš, mám hlad jako bejk,“ požádal ji manžel.
„Dáš si taky, Pájo?“ zeptala se Hana, když nalévala do varné konvice vodu.
Kolář vděčně pokýval hlavou, jelikož naposledy jedl včera odpoledne párek v rohlíku na nádraží. Všichni tři se po obědě skvěle bavili a popíjeli až do odpoledne.
* * *

Kapitán Kubík nikdy nekouřil, ale by si jistý, že ta cigareta na fotografii není obyčejná. Vyžádal si proto ten nedopalek spolu s ostatními drobnostmi z místa činu.
Po chvíli se v jeho kanceláři objevil nadpraporčík Hrouda s igelitovým sáčkem v ruce. Kubík si vzal sáček do ruky a detailně prohlížel skrze průhledný igelit jeho obsah. Hroudovi to nedalo a zeptal se kapitána, co přesně hledá.
„Vzorky DNA jsme již odebrali…“
„Jistě, to vím, ale nechal jsem si vás zvolat kvůli něčemu jinému – kouříte?“
„Ano, proč se ptáte?“
„Zajímám se o to, protože se mi nezdá ten papír, ze kterého byla ta cigareta ubalena. Co mi k tomu můžete říct?“
Nadpraporčík byl trochu zmaten, proč kriminalistu zajímá takový detail, nicméně odpověděl.
„Popravdě řečeno jsem takové papírky nikdy neviděl, ale zkusím zjistit, co se dá, pane kapitáne.“
„Fajn, zajdu si zatím na oběd. Až něco budete mít, tak se stavte, budu tady.“
Hrouda se zatím opravdu snažil, a když se kapitán s plným žaludkem vrátil, stál již u jeho stolu.
„Poslouchám vás,“ usmál se na něj Kubík.
„Obešel jsem tři trafiky a až v té poslední se něco málo dozvěděl. Ten majitel mi řekl, že jde asi o tzv. turecké cigaretové papírky, které se ale u nás prý neprodávají. Jenže nic víc jsem o nich nezjistil.“
„Díky, Hroudo, to úplně stačí,“ poděkoval kapitán, počkal, až mladý policista odejde, a zamyslel se. Vtom se ve dveřích objevil Holan.
„Tak co máte?“ zeptal se ho hned poručík.
„Proč si myslíš, že něco mám?“
„Ale no tak, kapitáne. Už nějakou dobu spolu děláme, takové věci já už poznám.“
„Máš pravdu, jsem průhledný,“ dodal Kubík sebekriticky a seznámil Holana se svým objevem.
„A co chcete dělat? Budeme snad obcházet všechny popelníky ve městě?“ pokusil se poručík zavtipkovat.
„Ty se směješ, ale ono nám asi nezbude nic jiného než ty hospody obcházet,“ zvážněl Kubík.
Holan vyvalil oči: „To myslíte vážně?“
„Ne tak docela,“ uklidnil ho.
Poručík si s úlevou oddychl a obeznámil kapitána s možným svědkem.
„Já zde mám jedno svědectví. Ozval se nějaký Doubravský. Včera prý šel parkem poblíž té ulice a potkal nějakou podezřelou osobu, ale ten popis je dost mlhavý…“
„Nevadí, jedeme za ním,“ přikázal kapitán, vstal od stolu a oblékl si bundu.
„Kde bydlí?“
„Na Porubě, ale teď je v práci. Když jsem s ním v poledne mluvil, řekl mi, že pokud budeme ještě něco chtít, máme se za ním stavit do fabriky, má totiž odpolední směnu.“
Továrna na lékařské nástroje, kde údajný svědek pracoval, byla od ředitelství policie vzdálena přes čtyři kilometry, ale s Holanovým stylem jízdy tam oba detektivové dorazili v rekordním čase.
„Ty nás jednou zabiješ,“ neodpustil si Kubík kritiku kolegovy takřka závodní jízdy, když z vozu vystupoval.
V té chvíli vyšel ze své budky vrátný a zeptal se, co si pánové přejí. Když se mu identifikovali, zavedl je rovnou muži, za kterým přijeli.
„Dobrý den, pane Doubravský. Tak nám povězte, jakou osobu jste potkal a čím vám připadala podezřelá?“ zeptal se kapitán podsaditého muže s plnovousem.
„No, bylo tak kolem půl jedenácté, když jsem ho vtom parku potkal. Už zdálky byl nápadný, protože šel jakkoli, jen ne rovně. Hodně se motal, a když jsem ho míjel, slyšel jsem, jak si pro sebe něco nadává.“
Kapitán kývl hlavou a zeptal se, jak ten muž vypadal.
„No, měl aspoň dva metry, delší tmavé vlasy a byl celkem ramenatej.“
„Měl nějaké zvláštní znamení? Třeba tetování nebo tak?“ ptal se dál Kubík.
„Byla celkem tma, takže jsem mu neviděl pořádně do tváře, ale vím, že kouřil.“
Po těchto slovech kapitán Kubík zvážněl a podíval se na vedle stojícího kolegu. Pak se otočil zpět na Doubravského, poděkoval mu a rozloučil se.
„To by mohl být on, co myslíte? Ta cigareta…“
„Mám stejný názor,“ souhlasil kapitán, když nasedali do auta.
„Co teď?“ zeptal se Holan, když nastartoval.
Kapitán se usmál: „Pojedeme do hospody.“
„Proč?“
„Protože mám chuť na dobrý guláš, proto.“
„A víte, že si dám taky, když o něm teď tak mluvíte? Naposledy ho žena uvařila loni,“ přitakal Holan a připoutal se.
Jejich modrá felicie opustila podnikové parkoviště a vyjela zpět k centru. Po deseti minutách zastavili před restaurací U Jelínků.
„Tady vaří výborně,“ konstatoval kapitán, když opouštěl vozidlo.
* * *

Kolem třetí hodiny odpoledne požádal František Celý svého hosta Koláře o následující maličkost: „Pavle, měl bych prosbu.“
„O co jde kamaráde?“
„Stavil by ses prosím tě pro Ondru? Měl dneska přijít a vrátit mi peníze, co jsem mu půjčil. Šel bych za ním sám, ale tuším, že jak by mě uviděl, dal by se na útěk, protože ty prachy určitě nemá. Já s ním ale přesto potřebuju o něčem mluvit.“
„Není problém, Fando. Jen mi řekni, kde brácha je, a já ti ho přivedu,“ nabídl se Kolář.
„Měl by být doma, ale pokud ho tam nezastihneš, zeptej se jeho staré, ona už bude vědět, kde ho najít.“
„Fajn, za chvíli ho tady máš,“ řekl Kolář a začal se oblékat.
„Jen mu, prosím tě, neubližuj, jen ho sem přiveď. Ty dlužný prachy počkaj, teď s ním musím mluvit o něčem daleko důležitějším, OK?“ dal mu Celý poslední instrukce na cestu.
Když Kolář dorazil k němu do bytu, zastihl doma jen jeho ženu. Poté co ji oznámil, že ho posílá Ondřejův bratr, prozradila mu, kde ho v tuto dobu s největší pravděpodobností zastihne.
„Stoprocentně bude U Jelínků, na to vemte jed!“
Pavel Kolář poděkoval za informaci a vydal se za ním do té restaurace.
* * *

Sotva oba policisté vešli dovnitř, uviděl poručík Holan starého známého Jardu Řezníčka, kterého před třemi lety zašil za sérii drobných krádeží.
„Dobrý den,“ pozdravil ho recidivista stroze a chtěl se klidit z restaurace, protože si myslel, že muži zákona jdou za ním.
„Počkej, kam jdeš? Přijmeš pozvání na pivo, ne?“ nenechal ho poručík proklouznout a pozval ho ke stolu.
„Proč ne?“ odvětil Řezníček a zapálil si cigaretu.
„Copak, jsi z nás nervózní?“ zeptal se Holan.
„Ne, já vůbec nemám proč,“ bránil se.
Holanovi bylo jasné, že takový týpek, jakým je Jarda Řezníček, nebude nikdy žít úplně poctivě, ale na jeho tvrzení nereagoval. Měl teď koneckonců větší starosti než se od nenapravitelného zlodějíčka nechat přesvědčovat, jaký je z něj nyní počestný občan. Ale na druhou stranu byl rád, že zde Řezníčka potkal, občas totiž s oblibou poskytoval informace o jiných kriminálních živlech, které znal a kteří mu buď dlužili peníze, nebo vzali v minulosti nějaký kšeft. Takové pak rád udával.
„Slyšel jsi o té loupežné vraždě včera v noci u hřiště?“ šel Holan rovnou k věci, zatímco Kubík pouze soustředěně poslouchal.
„Jo, jasně že slyšel. Ale snad si nemyslíte, že jsem to byl já!“
Kapitán Kubík se musel usmát, protože si představil, jak Řezníčkova padesátikilová postava sotva zvedá cihlu, natož aby s ní dokázala oběti uštědřit takové rány jako ten neznámý vrah.
„Ne, to si nemyslíme,“ uklidnil ho Holan. „Jen bych chtěl vědět, jestli náhodou nevíš, kdo by to mohl být.“
„O nikom jsem fakt neslyšel. Oni se tím většinou lidé moc nechlubí, víte?“
„To je mi taky jasné, ale možná nějaký tvůj známý má najednou víc peněz než obvykle, co myslíš?“
Recidivista opět nic nevěděl.
„Dobře. A neříká ti aspoň něco jeho popis? Dva metry, sto kilo, delší neupravené vlasy?“
Při této Holanově otázce se sám Řezníček později divil, že si na Koláře, který seděl před pár hodinami v nonstop baru, nevzpomněl.
„Ne, chlapi, ten popis mi taky nic neříká.“
Holan zlodějíčkovi poděkoval a naznačil mu, že už je může nechat o samotě. Řezníček pomalu vstával a loučil se s policisty.
Do restaurace ale v tu chvíli přišel Kolář, který zde měl vyzvednout Ondřeje Celého. Ten seděl u baru a popíjel.
„Pane Řezníček, moment,“ oslovil ho poprvé Kubík a vytáhl fotografii s nedopalkem cigarety.
„A co tohle? Neříká vám něco třeba ta cigareta?“
Řezníček se na fotku podíval a v ten okamžik se mu rozsvítilo. Sedl si zpět za kriminalisty a naklonil se k Holanovi.
„Tohle žlutý cigáro měl dneska v nonstopu takovej velkej chlápek.“
Holan zpozorněl: „A znáš ho?“
Řezníček se chytil za hlavu.
„Sakra, já jsem věděl, jak se jmenuje, ale už jsem to asi zapomněl.“
Kapitán Kubík se zklamaný rozhlédl po restauraci. Takový pech… Kdyby Řezníček věděl, jak se ten muž jmenuje, bylo by všechno daleko snadnější. Takto ale aspoň věděli, že ten velký kouřící muž, kterého Doubravský potkal v tom parku, mohl být s velkou pravděpodobností tentýž chlápek, který nechal ten nedopalek na místě loupežné vraždy Petra Stehlíka.
Pak ale Kubík zahlédl Koláře, jak stojí u baru a mluví s Ondřejem. Píchl Řezníčkovi do ramene, ukázal na Koláře a zeptal se: „A co tamhleten, nevypadal ten chlápek podobně?“
Řezníček se zadíval tím směrem, jakým Kubík ukazoval, vytřeštil oči a zmohl se jen na čtyři polohlasná slova.
„Chlapi, to je von.“
Holan se podíval na Kubíka, pak zpátky na Řezníčka.
„A víš to jistě?“
„Jasně, dopoledne byl v nonstopu. Tam jsem taky viděl to cigáro, tenhle chlápek ho dal známýmu. Můžu už vypadnout?“ naléhal Řezníček, neboť tušil, co bude následovat.
„Jasně, běž. A díky,“ odvětil Holan.
Oba policisté pozorovali, jak zlodějíček mizí ve dveřích. Pak se znovu zadívali na Koláře, který už seděl na barové stoličce.
Holan si prohlédl jeho mohutnou postavu a naklonil se ke Kubíkovi:
„Tak takovýho vazaře jsme ještě nesebrali, viď?“
Kapitán se pousmál.
„Vše je jednou poprvé. Ale pro jistotu běž na toalety a zavolej posily.“
Poručík se zvedl a zmizel ve dveřích s označením WC. Kubík zatím plánoval, kde a jak bude nejlepší Koláře zadržet. Vtom se Kolář zvedl a šel taky na záchod. Kubík jen doufal, že o hlavu menšího Holana nenapadne Koláře sólově zatknout někde mezi pisoáry.
Poručík Holan byl ale profesionál a za pár vteřin se vrátil ke stolu.
„Řeknu ti, ten chlast z něj táhne pěkně, třeba to bude malina. Naši chlapi taky budou za chvíli.“
„Ty jsi je poslal sem dovnitř?“ zeptal se Kubík.
Holan se nenápadně podíval na Koláře, který se vracel zpět k baru.
„A co je na tom, že přijdou sem?“
„Chtěl jsem ho zatknout venku, ne tady mezi lidmi. Snad tu nemá nějaký kamarády,“ doufal kapitán.
„Tak víš co? Můžeme se klidně přesunout k baru, vždyť nás ten chlápek stejně nezná. A v momentě, kdy se uniformovaní objeví ve dveřích a zaujmou pozornost všech včetně jeho, ho v pohodě zatknem,“ navrhl Holan.
„Máš pravdu, tohle asi bude nejlepší řešení,“ souhlasil kapitán a vydal se k baru, následovaný Holanem.
Na stoličce napravo od Koláře bylo místo, a tak se kapitán posadil vedle něj a objednal pro sebe a poručíka panáka.
Holan se postavil ke Kolářovi zády a začal s Kubíkem na oko probírat narozeniny vymyšleného kamaráda Standy. Oba detektivové byli velmi dobří herci, což ostatně při své profesi potřebovali a Kolář si jich vůbec nevšiml, neboť dál rozmlouval s Ondrou, sedícím po jeho levé ruce.
Neuplynuly ani tři minuty a do místnosti vešli čtyři uniformovaní policisté. Osazenstvo restaurace nebylo na takové hosty zvyklé, proto všichni štamgasti ztichli v očekávání, co se bude dít.
Kolář si všiml nastalého ticha a otočil se směrem ke dveřím.
Kapitán Kubík s poručíkem Holanem využili toho, že se k nim dvoumetrový muž otočil zády a popadli ho každý za jednu ruku, kterou mu vmžiku zkroutili za záda.
Úspěšně ho drželi na stoličce, dokud nepřiběhli jejich kolegové, kteří mu na zkroucené ruce nasadili želízka. Vše proběhlo tak bleskově, že opilý Kolář ani neměl čas na nějaký efektivní odpor.
Kubík pak spoutanému vrahovi sáhl do náprsní kapsy a vytáhl jeho doklady.
„Pavle Koláři,“ řekl poté, co shlédl jeho občanku. „Zatýkám vás pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy…“
* * *

Kubík a jeho kolega Holan sklidili zaslouženou pochvalu od svých nadřízených, neboť se jim podařilo vraha zadržet již po osmnácti hodinách od spáchání činu.
Dokázat Kolářovi jeho vinu nebylo nic pracného. Vedle otisků prstů na hodinkách oběti ho také usvědčil nedopalek cigarety na místě činu, který obsahoval jeho DNA.
Pachatel se nakonec také policistům přiznal a později byl odsouzen krajským soudem na dvanáct let odnětí svobody.
přidáno 10.04.2019 - 17:44
skvělý, díky ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
štiler
» narozeniny
Anonymus [7], Romi [6], katastrkatastrof [1]
» řekli o sobě
derrry řekla o barunka=o) :
Jedna z mých nejoblíbenějších autorek. Ví, co chce říct a ví, proč to říká. Její práce se nedají jen tak přejít.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku