nevím, kam ji zařadit...
přidáno 10.12.2007
hodnoceno 3
čteno 702(16)
posláno 0
„Chtěl jsem dceru! Moje jediné přání byla dcera!“ Bylo 24. prosince…
Francois je nadaný baleťák, velmi nadaný, ale neúspešný. V Paříži nejsou baleťáci úspěšní, nemají požadovanou ladnost pohybů, jemnost, nedotknutelnost a lehkost nášlapu jako baletky. (Ach křehké baletní bytosti!) Píší se balety s ženami.
Proto chtěl dceru, žil baletem a přál si mít dceru, jež by byla nejlepší baletkou celé Paříže.
Tak začíná osud malého Olivera. Narodil se do velmi bohaté rodiny, kde ale není vítán. Narodil se do rodiny umělců. Maminka byla zpěvačka a básnířka tatínek hudební skladatel a, jak už jsem zmínil, baleťák.
Oliver ve velmi útlém věku začal mluvit a kreslit. Kreslil zvláštní věci, na žádném obrázku nebyla dívka, obrázky byly barevné, plné zvláštních tvarů a věcí, kterým nikdo nerozuměl – nebo … nechtěl rozumět. Měl svůj vlastní svět. Rád zpíval, ale neměl komu. Bál se lidí. Oliver byl pro většinu světa vytahanými nitěmi na odloženém svetru.
Bylo to na Štědrý den, Oliverovi bylo dvanáct let. Francois už brzy ráno za úsvitu šel bruslit. Miloval bruslení, pomalé, přirozené pohyby… tančení s vločkami ještě předtím, než usednou na ledový konec svého vesmírného letu. Odpoledne Oliver běžel pro tatínka, aby společně ozdobili stromeček, ten zůstal ty Vánoce bez jediné skleněné koule. Francois byl mrtvý… Prolomil se pod ním led. Nikde nikdo nebyl a on brzy zratil veškerou sílu.
Tak Oliver ztratil svého otce, tím i svou rodinu. Nedá se říct, že byli rodina. Nedrželi při sobě. Neměli na sebe čas a rodiče nemilovali svého syna. Ale když Francois žil byli to tři lidi, kteří se scházeli a žili spolu. Ve chvíli, kdy Oliver žil jen se svou matkou, odstěhovali se z Paříže do Provence, do malé vesnice. Irene často nebyla doma, jezdila do Lyonu na zkoušky, na koncerty a za přáteli, Oliver zůstával sám.

Oliver tak přišel do nové školy. Ve své původní rozhodně nebyl zbožňován, ale také rozhodně nebyl středem zájmu. Tady ano. Šikanovaly ho. Spolužačky, kterým zpočátku věřil. Tvářily se jako jeho kamarádky, chodily společně domů, hrály různé hry a vymýšleli postavy z jiných světů. Těšili se na Štědrý den, nejen kvůli dárkům, které je čekaly, ale hlavně je čekaly hry ve sněhu, které milovali. Spolužačky pro Olivera přišly, jak byli domluvení, ale něco bylo jinak. Neproběhl jejich obvyklý pozdrav a nesmály se jako vždycky. Došli do lesa, po cestě byly na Olivera zlé, ponižovaly ho. Vždy zpívali, dnes ne. Měl strach. V lese mu ubližovaly, ale on si nic nepamatoval, probral se za několik hodin, byla už noc. Došel domů a smířil se s novou úlohou na nové panetě. Pokud předtim byl téměř sám, teď byl úplně sám. Nikdo s ním nezpíval, nikdo s ním nesdílel jeho fantastkní svět, nikdo s ním nesnil… Ztratil poslední světlo svého temného života.

Každý Oliverův den byl stejný. Šel do školy, vždy se stejnou hrůzou v očích. Protrpěl si určitou dávku nadávek a kopanců o přestávkách. Patřil k nejlepším žákům, nemusel se učit, měl výborné řečnické schopnosti a psaný projev. I to se stávalo terčem posměchu. Oběd probíhal obvykle ve stejném duchu. Spolužáci mu často přisolili jídlo, do pití náházeli rýži a na židli nalepili žvýkačku. Zvykl si. Pak běžel domů, rychle, aby ho nikdo nedohonil a nemluvil na něj, neubližoval mu. Když běžel stále se ohlížel, doma si studoval sebeobranu. Spolužáci v něm vypěstovali něco nového – agresivitu. Rád četl a psal povídky. Byl zvyklý, že usínal sám, v prázdném domě bez pohádky na dobrou noc. Byl citlivá bytost, jemná a křehká, jenže teď si musel nasadit brnění, ve kterém ho nikdo nepoznával a tak se skrýt před světem. Schovával za ním strach, básníka a lásku.

Oliver byl zamilovaný, velmi hluboce. Do jedné z těch dívek, které s ním vymýšlely příběhy a zpívaly. Našel v ní sám sebe. Krásná černoška. Byla zvláštní, to Olivera přitahovalo, jakási její exotičnost, výjimečnost. Mohly se společně toulat po jiných planetách, do té chvíle v tom lese… Snažil se ty pocity dusit v sobě, věděl, že se to nikdy nesmí dozvědět. Byl si jist, že by ji to ponížilo před ostatními, že by ji to ublížilo a to nemohl dopustit. Nikdy se to nedozvěděla, měl její fotku ve své krabičce pokladů, psal o ní, myslel na ní, to vše jen pro sebe, ve svých snech, pro nikoho jiného…

Rád se toulal. Utíkal do lesa mezi ptáky a stromy. Mluvil s nimi, hledal v nich inspiraci a naději, nacházel ji tam. Cítil se tam doma jako na jediném místě na světě. Rád chodil na jedno místo. Mýtina s malou chatrčí sbitou z prkének. Nebyla oplocena, ale v okolí byly velmi pečlivě pěstované záhony s tulipány a holubník se stovkami šedých holubů a jednou bílou holubicí. Nikdy se neodvážil zaklepat, jen chodil okolo. Přišel den, kdy se cítil zvláštně nabitý energií a zvědavostí, která ho nesnesitelně spalovala už dlouho. Bylo 24. prosince.
Zaklepal. Otevřel mu starý muž s plnovousem a kabátem ke kotníkům. Bez jakýkoliv jiných slov ho pozval dovnitř na čaj.
„Viděl jste mě tu někdy?“, zeptal se Oliver po dlouhém tichu.
„Mnohokrát, pozoroval jsem tě, čekal jsem, kdy se odvážíš přijít. Tešil jsem se, ale snažil jsem se být trpělivý. Byl jsem zvědavý. Připomínáš mi mého syna. Také se rád toulal světem někdy bez života, jindy plný radosti a psal. Oběsil se. Ne, nic něříkej, žádná slova soucitu a soustrasti, narušila by tuhle zvláštní chvíli a tobě by to beztak nebylo přirozené. Oba víme, že ta slova se říkají jen tak, ale ty nejsi člověk, který by plácal jen pro zaplácnutí ticha, ticha, které někdy tak léčí a kouzlí. Jsem rád, že jsi přišel.“
„Co o mně všechno víte?“
„Všechno. Tatínek zemřel, maminku moc nezajímáš, spolužáci tě šikanují. Nemáš přátelé. Jsi sám, ale naučil jsi se s tím žit. Jsi velmi silná osobnost. Nevzdáváš se a bojuješ za všech okolností. Rád zpíváš. Přeješ si přítele. Jsi zamilovaný. Chtěl by jsi být hercem v divadle a psát divadelní hry. Máš rád divadelní atmosféru, svět a herečky. Tvoje maminka je herečka, možná proto. Píšeš si deník, tomu svěřuješ svá tajemství, touhy, představy a vášně. Vytvořil jsi si tvář rytíře – nedobytného a nevzdávajícíseho. Vím moře věcí. Ale vím je z pozorování a to pro mě němá velkou cenu. Chtěl bych poznat Tvůj hlas, Tvé písmo, Tvou roli, Tvé hlediště, Tvé podium.“
„Nevím, co říct. Asi jste mě dlouho pozoroval a možná mluvil s mojí maminkou. Vím proč. Je zvláštní pocit cítit, že se o mě někdo zajímá, že se mě někdo ptá, že na mě někdo mluví vážně bez povýšení. Víte, jak si toho vážím. Mám pocit, že se mi to zdá. Je to neuvěřitelné, neznám vás, ale přesto jste se v několika okamžicích stal hlavní postavou v mém příběhu.“
„Rád vymýšlím příběhy, i o Vás jeden znám. Jste starý námořník. Plul jste po spoustě mořích a zažil tisíce dobrodružství. Jste mistr uzlů. Byl jste kapitán na obchodní lodi. Pak se lodě omezili, nahradily je vlaky a Vás vyhodili. Vzali vám tak smysl života a úsměv z tváře, ale naštěstí jen na chvíli. Teď žijete svůj klidný pohádkový život tady, pryč od lidí. Máte rád les, milujete vodu, ale nemůžete u ní být. Oči se vám zahrnou slzami a svážou vás vzpomínky. Neměl jste nikdy malnželku, rád jste se oddával kouzlu přístavních dívek. Jste přímý a klidný člověk, volný jako pták. Rád se touláte po vlnách, palubních prknech a svém lodním deníku.“
„Dáš mi někdy přečíst své básně?“
„Zítra, přijdu po obědě. Máme kachnu. Slavíte Vánoce? Máte rád zimu?“
„Nevykej mi, maličký. Nemám s kým slavit Vánoce, snad jen se svou bílou holubicí. Zima je moje manželka, s ní žiju. Přijď zítra. Mám tu medové sušenky, které máš tak rád.“
„Musím jít. Děkuju ti, i kdyby tohle bylo naposledy, co jsem vás viděl, tohle krátké setkání je pro mě ten nejkrásnější vánoční dárek, který jsem kdy dostal.“
„Užívej a sni, můj Malý princi.“

Druhý den Oliver spěchal za tajemným mužem. Dvěře byly otevřené, zarazil se, za celou tu dobu, co sem chodil, nikdy nebyly otevřené. Bylo mu jasné, že je něco špatně. Vešel, muž ležel na zemi … mrtvý …
Vedle něho navždy usnula bílá holubice s kapřími kostmi na vánočním balícím papíru. Oliver se rozplakal, bylo to poprvé, kdy plakal. Neplakal, když mu zemřel tatínek, neplakal, když ho kopali, neplakal, když viděl, že si ho ONA nevšímá… Plakal teď. Ztratil svého jediného přítele, kterému se ani nestihl skutečným přítelem stát.
Uvědomil si, že on by si nepřál, aby plakal. Zvedl se a otřel horké slzy. Starému pánovi udělal důstojný pohřeb, skromný, jen s holuby. Pohřbil jeho i ji, tak jak by si to on přál. A odešel.

Oliver nepřestal bojovat, naopak. Začal více psát. Staral se o záhony s tulipány a o holuby. Matka ho opustila definitivně a dům prodala. Oliverovi tehdy bylo osmnáct let. Odešel do chatrče v lese. Tam studoval svoji roli.
Smál se a nikdy nezapomněl na svého přítele. Psal básně pro něj, texty písní byly o něm, zpíval mu. Muž mu dal sílu a poslání – byl Malým princem.
Nestal se hercem. byl spisovatel. Maličký spisovatel velkého významu. Psal knihy plné naděje a síly pro ty, co ji ztratili…
Nebyl sám. Měl přátelé, pár skutečných přátel.
Objevoval svět a hrál svou hru, roli mu dal Exupéry a podium, publikum a odhodlání Starý muž se sto holuby a jednou bílou holubicí.

přidáno 10.12.2007 - 21:44
Těžký život umělce:-) Dějově dost přehnané a nerealistické, ale o to v tomhle případě asi nejde, a ty pocity se ti podařilo vystihnout dost přesně. Já prostě v tvých dílech místo povídky vidím takový abstraktní obraz. A pocit, že jsem tam byla fyzicky přítomná, když jsi tohle dílo tvořila, mě dělá trochu pyšnou:-) Ale mimochodem, náměť na vánoční povídku to není...
přidáno 10.12.2007 - 19:06
dekuju... :)
přidáno 10.12.2007 - 18:17
spis... "Nevykej mi, malicky." jinak... ani nemam co bych psala... vidim v tom kus sve minulosti... tak asi proto... ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Starý muž se sto holuby a jednou bílou holubicí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Všem mým bláznům
Předchozí dílo autora : Příběh tanečnice

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku