Čtvrté pokračování napínavého survival-horroru, tentokrát okořeněného o několik málo odpovědí a spoustu nových otázek.
přidáno 13.09.2010
hodnoceno 0
čteno 735(5)
posláno 0
Mezihra
-Setkání-


Běžel po střeše dál, pak se odrazil od hrany domu, vyskočil a zachytil se římsy okna paneláku naproti. Obrovskou rychlostí vyšplhal nahoru. Otočil se. Zombie vyběhly z domu, chvíli se rozhlížely, pak ho spatřily a začaly lézt za ním. Nadlidskou rychlostí se vydal Jacob městem, aby našel své přátele. Jestli je zastihly tyto zombie též, určitě měli velké problémy. Musel je najít a pomoct jim. Překonával obrovskou rychlostí blok za blokem, když uslyšel střelbu. Rychle k onomu místu zamířil.

„Ustupte!“ Zařval Xariel a svým Desert Eaglem rozdával jednu střelu za druhou. Za ním stál James, chlapík, kterého při zběsilém úprku městem našli a který se k nim přidal a kryl ho samopalem. Angela s Assiem zrovna ustupovali do katedrály. Hordy zombií na ně neustále dotíraly. To všechno Jacob pozoroval ze střechy domu. Když si všiml, že pod ním v ulici stojí Kerberos a celý výjev pozoruje bez pohybu. V tu chvíli však začal na jeden ze svých ostnů, jež měl místo rukou, nabodávat auto. Taxík byl vymrštěn obrovskou silou kupředu na štít katedrály. Podloubí se zčásti zbortilo a několik sloupů vzalo za své. Angelu to zpola zasypalo. James si toho všiml, seběhl k ní a začal z ní odhazovat kameny. Zkusil tep.
„Je v bezvědomí!“ vykřikl.
„Vem ji a padáme!“ houkl Xariel a svým kanónem v ruce postoupil kousek dopředu. Jelikož byli teď z jedné strany kryti hroudou kamení, mohl se Xariel i Assie zaměřit na jediné místo kde pronikali všichni infikovaní, proto měl James dostatek času na to aby Angelu vyjmul zpoza kamení. Vběhl spolu s ní dovnitř. Assie, který hlídal dveře, zařval na Xariela:
„Dělej! Poď!“ Xariel se rozběhl a právě včas. Tu přiletělo druhé auto. Tentokrát se zhroutilo celé podloubí i se všemi sloupy. Na poslední chvíli však oba dva suti unikli. Byli uzavřeni v katedrále s jedním zraněným a bez jakéhokoliv světla.
Jacob si uvědomil, že právě získal čas, který potřeboval. Seskočil dolů a dopadl před Kerberosem.
„Takže se znovu setkáváme Cubejo.“ Řekl Kerberos nelidským hlasem.
„Co... odkud mě znáš? Co jsi zač?“ zeptal se ohromeně Jacob.
„Cožpak mě nepoznáváš...?“ a zvedl hlavu, aby si Jacob mohl pozorně prohlédnout zlatý náhrdelník na jeho krku.
„To ne... to není možné!“
„Ano. Je to možné.“ Odpověděl mu vyrovnaným hlasem Kerberos.
„Ale... jak? Myslel jsem že jsi vždycky jen blufoval.“
„Ne. Já se toho viru dopracoval. Geneticky jsem ho upravoval dost dlouho a pak jej vyzkoušel. A fungoval!“
„Ty jsi šílený! Ty ses infikoval K-19kou!“
„Ano. Chtěl jsem ho ozkoušet v praxi, a jelikož Alex zrovna plánoval testování ZI-čka na zámku Lexon, rozhodl jsem se, že to tady pohlídám a otestuji sám. Nemyslel jsem si, že bych tady natrefil na tebe.“
„Kde je teď Alex?“
„Nebudeš žít dost dlouho na to, abys ho vyhledal, proto se ani nebudu obtěžovat tě do té informace zasvěcovat. Připrav se, ať mě dlouho nezdržuješ.“
„Věř mi, že dneska se do betonu zakousneš ty!“ odvětil Jacob.
Stáli proti sobě. Pak se Kerberos prudce rozehnal. Jacob uskočil a v mžiku měl v ruce svůj samopal a okamžitě začal po nepříteli pálit rozžhavené olovo. Tady Jacob mohl masku již odhodit. Vyskočil čtyři metry do výše, odrazil se od zdi nedalekého domu a tím vyletěl nad Kerberose. Za letu nepřetržitě střílel. V přibližně polovině letu mu došly náboje. Zbraň odhodil a vytáhl katanu a při dopadu sekl po Kerberovi. Dopadl na zem, skutálel se a obrovskou rychlostí se vyřítil po ulici pryč. Kerberos, z něhož mírně cákala krev, zavrčel a vyrazil za ním. Auta odletovaly, jak si razil cestu po silnici za Jacobem. Když byl téměř u něj, Jacob – ke Kerberovi pořád ještě zády - vyskočil do výše netvorových očí, za letu se otočil o sto osmdesát stupňů a sekl po něm. Podařilo se mu téměř useknout Kerberovi ruku, ale ten zrovna také zaútočil a tupou stranou čepele druhé ruky udeřil Jacoba do hrudi. Každého smrtelníka by taková rána zpřelámala na kusy, ale Jacoba jen odmrštila a vyrazila mu dech. Kerberos nabral znovu další auto a hodil jím po Jacobovi. Ten, když bylo přibližně v polovině dráhy letu, na něj vyskočil, odrazil se od něj ke stěně nejbližšího paneláku a odrazil se zase od ní. Za letu však zase zatočil ke stěně a znovu se od ní odrazil. Těmito soustavnými skoky překonal dvaceti metrovou vzdálenost mezi ním a Kerberosem během pouhých několika sekund. Rychlostí blesku vystřelil kolem Kerberose a za letu nastavil katanu. Dílo, jež načal při prvním střetu, bylo dokonáno. Kerberova levá ruka spadla těžce na zem a přesto že povrch se zdál být lesknoucí se ocel, prýštila z rány i z useknuté ruky spousta krve. Kerberos naznačil útok pravačkou po Jacobovi zprava, ale vzápětí změnil směr. To Jacob nečekal a tak si vysloužil hlubokou řeznou ránu do stehna. Padl na zem. Tvář se mu zkřivila bolestí a padl na kolena.
Kerberos se tvářil vítězoslavně a jen si užíval toho, jak jeho rival klečí v bolestech před ním.
Jacob věděl, že Kerberos je schopný vydržet krvácení mnohem déle a také že ho bolest zdaleka tak nezmáhá jako Jacoba. Pokud ho nezlikviduje ihned, sám zahyne. Na útěk už by se asi nezmohl. Pevně sevřel rukojeť svého meče, chvíli se tvářil, že už se nezvedne a pak vyskočil na Kerbera. Levou rukou se chytil malých výrůstků na jeho hlavě, obtočil se kolem jeho krku a pak zabořil svůj meč až po rukojeť do Kerberova týla. Ten zaječel nelidsky vysokým tónem. Jacob se co nejvíce odrazil a po dopadu ještě chvíli utíkal pryč od Kerbera. Když se ohlédl, uviděl Kerbera, jak vrávorá po ulici, narazil do rohu domu, rozdrtil jej a pak se svezl na kolena.
„Vyhrál jsi...“ zachrčel a spadl na zem. Vyčerpaný a rozbolavělý Jacob se zhroutil na zem. Opřel se zády o zídku a zíral na své zranění. Věděl, že pokud nezemře během prvních deseti minut, přežije. Pokusil se trochu zabránit krvácení. Sundal si opasek a pevně jím stáhl ránu. Musel při tom zatnout zuby, bolest byla nesnesitelná, ale musel ji vydržet. Po minutě si uvědomil, že nevydrží. Cítil, jak z něj vyprchává veškerá síla. Nebyl téměř schopen se pohnout. Takhle to tedy skončí, pomyslel si. Uprostřed vyrabovaného, zničeného velkoměsta, plného nemrtvých, zemře Jacob Cubeja po souboji se svým bývalým kolegou. A přitom toho pořád tolik zbývá dokonat. Zatmívalo se mu před očima. Pak se vedle něj zabodla do asfaltu jeho katana. Jacob se na ni nechápavě podíval. Jak se sem dostala? Vzhlédl. Uviděl muže, v černém kabátě, se žlutými středně krátkými vlasy ulíznutými dozadu a s lesknoucími se zrcadlovými brýlemi. Usmíval se.
„Ty nejseš ten, kdo si myslím, že jsi. Že ne?“ zeptal se Jacob. Nebyl si jist, jestli neblouzní. Postava neodpověděla, místo toho vytáhla z kapsy injekční stříkačku. Nahnula se k Jacobovi. Ten se nezmohl na žádný odpor, ačkoli se necítil zrovna bezpečně, když mu ji píchala do stehna. Pak stlačila píst. Jacob prudce vydechl, když ucítil, jak se mu tekutina rozlévá po těle. Svět se rozjasnil. Stehno ho pořád nesnesitelně bolelo, ale svět se mu přestal zatmívat před očima. Podíval se na postavu.
„Po tolika letech... jsi poslední koho bych v téhle díře očekával.“
„Nemohl jsem tě přece nechat na holičkách, zrovna jsem tudy procházel, když jsem si všiml vašeho souboje.“ Jacob se postavil a podíval se na svého bratra. Pak obhlédl svoji ránu. Byla téměř úplně zacelená, i když cítil, že jen povrch. Část kosti měl pořád podřenou a pod čerstvou kůží byla pořád řezná rána, teď již ovšem nekrvácela.
„Co je to za roztok? Kdes ho vzal?“ Zeptal se Jacob
„Jako bys to nevěděl.“ Řekl a ukázal mu nápis na prázdné ampulce.
„NH-13... tys to dodělal?“
„Ne, bratře. Nebylo třeba. Byl už hotový, když jsi ho nechal v laboratoři. Jenom jsi ho nikdy nevyzkoušel.“ Odpověděl Alex.
„Zajímavé. Cerl se zmínil, že jsi na zámku Lexon.“ Poznamenal nenápadně Jacob, snažíc se vykotlat ze svého bratra nějaké informace.
„Skutečně?“ odpověděl překvapeně Alex. Nebo tak přinejmenším vypadal. „Měl jsem to v plánu. Ale pak jsem přehodnotil svůj postoj. Když jsem se doslechl co ten blázen Cerl udělal tady v Jensen City. Chtěl jsem tam vyzkoušet ZI-čko, ale jakmile jsem se dozvěděl o tomhle fiasku, okamžitě jsem sem vyrazil. Myslel jsem si, že se sem dříve či později dostavíš, nikdy by mě ale nenapadlo, že tak rychle.“
„Takže... ty nemáš v tomhle incidentu prsty?“ zeptal se nejistě Jacob.
„Ovšemže ne! Za koho mě máš? Nejsem masový vrah! O tom, že tady chtěl testovat T-virus jsem nevěděl vůbec nic. Říkal jen, že si tu chce vyřídit nějakou soukromou záležitost.“
„A proč tu teda jsi?“ vyzvídal dál Jacob.
„No,“ začal Alex, „Fakt je ten, že jsem sem přijel to tu trochu napravit. Chtěl jsem si ale taky zjistit, jestli tu jsou nějací imunní...“




















Kapitola III.
-Tajemný deník-

Jaina byla zachumlaná ve spacáku na gauči a přemýšlela. Jacen strážil v druhém patře a pozoroval ulici. Francis byl zrovna na výzvědách ve vedlejší čtvrti. Od posledního střetu s nemrtvými se nic důležitého nestalo. Neustále se marně snažili naladit malé rádio na nějakou frekvenci, ale to nikam nevedlo. Žádný signál, žádné vysílání. Nic nebylo v dosahu. Pak si vzpomněla na deník, který instinktivně sebrala z nabouraného Hammeru, když je pronásledovala horda. Vytáhla jej z kapsy a začetla se.


16. dubna 1986
První verze K-viru je na světě. Po mnoha genetických hrátkách a modifikacích se mi podařilo vytvořit relativně funkční K-virus. Jen se vynořila komplikace. K-virus je zatraceně nestabilní a proto se spolu Alexem s Morganem snažíme najít způsob jak proces i následky K-viru stabilizovat.

27. května 1986
Konečně se nám podařilo stabilizovat proces K-viru. Následky jsou ale podivně rozmanité. Jedné kryse narostly nové tři nohy, druhá do týdne vyrostla o dobrý metr do výše a třetí po injekci vyvinula padesáti-kilometrovou rychlost běhu.

30. ledna 1988
K-virus je hotov. Veškeré testy dopadly úspěšně. Některé subjekty ale začaly vylučovat nazelenalou látku. Okamžitě jsme podrobili látku bližšímu zkoumání a zjistili, že se jedná o mutaci K-viru. Dostal pojmenování K-16.

13. května 1990
Po řadě modifikací se nám podařilo vyšlechtit K-16ku o dobré dvě verze. K-18 je vysoce nebezpečný virus, proto jsme se rozhodli další jeho testování, modifikace a výrobu nové verze zastavit.


Ze čtení ji vyrušilo bouchnutí dveří. To se vrátil Francis. Jacen sešel dolů po schodech a pozdravil se s Francisem. Potom Francis vyklopil, co viděl ve městě.
„Nepotkal jsem ani jedneho z těch chcípáků. Nechápu, kam mohli zalízt. Všude ve městě bylo totální ticho. Jsem asi úplně mimo nebo co, ale přísámbohu, ani jeden zatracenej zombík! Je tu úplně čisto!“ řekl rozrušeně Francis.
„Co tohle může znamenat?“ uvažoval Jacen nahlas.
„Ať to je cokoliv, je to pěkně divný!“ odpověděl Francis.
„Podívejte.“ Řekla a ukázala jim deník.
„Co to je?“ zeptal se Jacen.
„Deník. Deník nějakého člověka, kerej sakra dobře ví, o co tady jde.“ Řekla a přečetla jim to, co před chvílí četla ona sama. Po přečtení prvních čtyřech zápisů zmlkla a podívala se na oba muže. Francis se mračil a Jacen vypadal zamyšleně.
„Tohle je podezřelý. Navrhuju, abychom to zejtra přečetli celý.“ Nadhodil Francis.
„Proč ne dnes?“ Zeptal se Jacen.
„Podivej se z vokna. Co vidíš? Smráká se.“ Vysvětlil Francis. Jacen přikývl. Než šli spát, vylosovali si hlídky.
Jacen však nemohl nějak v noci usnout. Nakonec se zpříma posadil, když z vedlejší místnosti, uslyšel zavrzat podlahu. Sáhl vedle svého lůžka a vytáhl pistoli. Pomalu a tiše ji odjistil a mžoural, aby viděl ve tmě. Znovu zavrzala podlaha. Jaina spí na gauči asi tři metry od něj a Francis hlídkuje v patře nad nimi. V té místnosti musel být někdo jiný. Čekal snad půl hodiny a napjatě poslouchal. Pak uslyšel, jak Francis jde dolů po schodech a hvízdá si nějakou písničku. Vešel do obýváku a při světle zapnuté baterky uviděl Jacena, jak drží prst na ústech a v druhé ruce pistoli. Francis se okamžitě zastavil, bleskurychle vytáhl z pouzdra revolver a rozhlédl se po místnosti. Podíval se znovu na Jacena. Ten kývl směrem k místnosti, odkud slyšel vrzání. Jaina pořád ještě spala. Pomaličku a potichoučku se oba přibližovali k místnosti. Pak Francis kývl na Jacena, ten rozrazil dveře a oba vpadli dovnitř, kvéry připravené, nervy k prasknutí a oči na stopkách. Nikde nikdo. Jen okno bylo otevřené. Jak klasické. Na stěně byl načmáraný vzkaz černým fixem. „6:09“. Nic víc. Jen toto jednoduché číslo. Vzbudili Jainu a pro jistotu obhlédli i celý dům, ale nikde nikoho nenašli.
„Co by to mohlo znamenat? 6:09.“ Přemítal Jacen.
„Očividně je to časový údaj.“ Řekla Jaina.
„To ano, ale pro co?“ zeptal se Jacen.
„Možná máme něco v ten čas udělat.“ Nadhodil Francis.
„To je fakt.“ Řekl Jacen. Ani v nejmenším nepochyboval, že to napsal starý známý záhadný blonďatý muž s černým pláštěm a brýlemi. Už o něm oběma vyprávěl a všichni tři se shodli, že to mohl být jedině on.
„Je hezký vědět, že v tomhle městě ještě někdo žije.“ Řekl Francis.
„No, ale je těžký posoudit, jestli to je vůbec člověk. Běžný tvor si zrovna nelibuje v bungee jumpingu ze střechy paneláku bez lana.“ Mínil Jacen.
„Kolik je vlastně hodin?“ Zeptala se Jaina. Jacen se podíval na svoje zápěstní hodinky.
„Půl šesté ráno.“ Odvětil.
„Máme třicet devět minut, na to abychom zjistili, kdy to máme udělat, ať už je to cokoliv.“ Řekla Jaina.
„Mně se to nelíbí. Proč nám to prostě ten chlápek neřekne normálně? Proč to musí takhle nechutně dramatizovat?“ rozčílil se Jacen.
„Třeba nechce bejt vodhalen...“ nadhodil Francis.
„To rozhodně.“ Souhlasila Jaina i Jacen.
Chvíli všichni mlčeli. Měli přibližně půl hodiny na to, aby něco udělali. Jen nevěděli co.
„Možná bychom měli odejít z domu.“ Navrhl Jacen.
„Proč si to myslíš?“ Zeptala se Jaina.
„No, možná dokáže předpovídat návraty zombií... ? Co když je 6:09 čas, kdy se zombie vrátí?“
„To si opravdu myslíš?“ pochyboval Francis.
„No... je to jen teorie.“ Řekl nejistě Jacen.
„Máme čtvrt hodiny. Musíme do té doby něco vymyslet.“ Řekla Jaina. Přemýšleli jako o závod, ale nebyli za boha schopni vymyslet nic, co by měli udělat. Byla minuta před určeným časem. V tom Jacena něco napadlo. Vystřelil jako šíp, vylekal Jainu i Francise, neposlouchal jejich zmatené otázky a vyřítil se po schodech nahoru, kde bylo rádio, které jim tam podle všeho zanechal ten samý záhadný muž. Zapnul ho a začal ladit. Po chvíli začal získávat signál. Slyšel hlas. Sice jej přehlušovala silná dávka statické elektřiny, ale po chvíli se zvuk trochu pročistil a všichni tři byli schopni rozumět mužskému hlasu. Chvílemi byl zvuk trhavý a vypadával, ale smysl zprávy byl docela jasný.
„Upozornění. Pro všechny potenciální přeživší: dva týdny každý den bude kolem nejvyšší budovy v Jensen City, nemocnice Milost, kroužit vždy v dobu 18:00 vojenský vrtulník. Všem přeživ... nebez... opak...“ a pak se spojení čím dál tím více ztrácelo, až mužský hlas zanikl v hluku statické elektřiny úplně. Nikdo ani nemukl. Všichni stáli snad čtvrt hodiny nehybně, když Jacen protrhl ticho.
„Jak daleko je ta nemocnice ‚Milost‘?“ zeptal se.
„Pokud vím, je to několik bloků odsud. Cesta by měla trvat tak dva dny. Ovšem za předpokladu, že nás nebude otravovat ani jeden zombík.“ Odpověděl Francis.
„Takže známe naše další kroky že?“ řekla Jaina.
„Jo. To teda fakt známe. Ten blonďák je sice mystik, ale začínám mu věřit, že nám opravdu chce pomoct.“ Řekl Jacen.
---
Druhý den ráno se dohodli, že se budou jeden den připravovat na cestu, sbalí všechny svoje zbraně, náboje, jídlo a dočtou zbytek deníku.
K večeru obětovali jednu baterku, ale znalosti kterých nabyli jim otevřeli zcela nový pohled na věc.

15. května 1990
Morgan vzal roha! Vzal sebou vzorek K-18ky a zmizel neznámo kam. Brand s Gerardém se ho vydali hledat. Výzkum jsme do svých rukou převzali já, Alex a Cerl.

22. února 1991
K-Virus zmutoval. Dostává nyní označení T-virus. Látka je mnohem stabilnější a všechny subjekty vykazují stejné výsledky. Tohle se mi přestává líbit. Oběti T-viru ztrácí veškeré přemýšlení a pudy, ale nabývají absolutní zuřivosti a vysoké agesivity. Tenhle projekt by se měl brzy zrušit. Začíná to nebezpečně přiostřovat.

31. prosinec 1991
Test T-viru v Arclayských horách. Na zámek Swerm byla vyslána speciální skupina investigační vojenské jednotky. Incident přežili: Jack Redfield a Jill Ryanová.
Byl jsem zásadně proti testování T-viru na lidech, ale ten paličatý Spencer trval na tom, že chce vidět, jak pokračuje výzkum, který už pět let podporuje tak fantasticky vysokými částkami. Nemohl jsem nic dělat. On je sponzor.

24. leden 1996
Na tohle kašlu. Dohodli jsme se s Alexem, že bude lepší to tu zničit. T-virus dosáhl dokonalé verze, Cerlovi se podařilo přesvědčit Spencera, aby mu financoval výzkum
K-19ky a Morganovo tělo bylo nalezeno v jeho vile, která byla rozmlácená na maděru. Jeho tělo bylo zmutované a plné výrůstků. Tohle musí skončit.



17. dubna 1996
Alex odbouchl nálože v určený čas a společně jsme prchli do Nevady. Veškeré údaje, data i vzorky byly zničeny spolu s laboratoří. Jelikož Antarktida není zrovna středem pozornosti, jediný kdo si něčeho všiml je Spencer a Cerl. Rozloučil jsem se s Alexem a každý jsme se vydali svou vlastní cestou.

12. června 1997
Setkal jsem se s Brandem v malém baru. Taková náhoda. Poseděli jsme, dali si pár skleniček a doutníků a popovídali si o novinkách. Jelikož jsem již rok žil relativně normální život, zajímal jsem se hlavně o Spencerovy akce o kterých jsem neměl žádné zprávy, ani tušení. Brand mi vyprávěl, že když se Spencer dozvěděl o výbuchu laboratoře v Antarktidě, málem dostal infarkt. Varoval mne, že jsem já i Alex na prvním místě Spencerovy černé listiny. Informoval mě, že Gerárd kutí cosi v Evropě, ale že o Alexovi vůbec neslyšel.

16. srpna 1999
Jsem rád, že už můžu do svého deníku zapisovat takovéhle zbytečnosti. Ty předchozí stránky mě docela děsí. Občas se v noci probouzím, mokrý potem, při pomyšlení, že se nám s Alexem nepodařilo zničit všechno. Nu, doufám, že to jsou jen plané obavy a že se nikdy nenaplní. Musím být ale připraven na veškeré možné následky svých činů...

19. července 2002
Jen se hlásím, deníčku. Přeci jen, jednou za ty dva roky by si člověk měl písnout nějakou tu vzpomínku. Přestěhoval jsem se do Jensen City v USA. Je tady docela hezky a můžu tady žít alespoň... relativně normálně... s přihlédnutím k mým schopnostem. Telefonoval jsem s Gerárdem. Říkal, že Cerl před rokem zmizel a Spencer teď nemá nikoho pořádného, kdo by pro něj pracoval. Prý jen zaměstnává pár ubohých vědců. Ale naší rodině jsou „vzdělanci“ s pouze jednou vysokou školou spíše pro smích. Kolikže jsem těch škol vlastně udělal? Šestnáct vysokých, tři konzervatoře a kolem pěti univerzit... pché, nějací chudáci s jednou výškou se mi, nebo mým bratrům nemohou ani v nejmenším rovnat.


14. Března 2004
Je to tady. Vypuklo to. Kolik roků jsem se tomu vyhýbal a nakonec mě to dostihlo. Infekce zamořila celé město. Vyhlédl jsem ze svého apartmá a uviděl jsem to, čeho jsem se obával. Měl jsem to tušit. Měl jsem tušit, že to udělají... Jak jsem mohl být takový hlupák? Teď se musím vydat na cestu. Najdu co nejvíce přeživších a stmelím je dohromady. Musím zjistit, jestli je někdo imunní vůči T-viru. Určitě to je T-virus. Co jiného by to mohlo být? A to jsme si s Alexem mysleli, že jsme zničili všechno. Pche, ani v nejmenším! Doufám jen, že nemají nic víc. Takovou K-19ku... to by bylo extrémní maso.


......
Poděkování patří Proofovi, za jeho podporu a Capcomu s Valve za jejich inspiraci. Bez těchto tří by tento díl snad vůbec nevznikl.
Tak co? Pokračování?

[0x]
JOOO!!!
[0x]
NEEE!!!
[0x]
Je mi to jedno...


hlasovat mohou pouze přihlášení

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ztraceni ve tmě IV. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dragon Age: Volání Temnoty
Předchozí dílo autora : Ztraceni ve tmě III.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Idara, Mlčeti Zlato, vanovaso
» narozeniny
GreenEyes [13], Vlaďka [13], Trdlo [13], prostějanek [13], kleirin [10], knut [8], Jakub Barcal [7]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o pocitová :
slecna pocitova. :) jedna mejch oblibenejch basnirek. hlavne pro tu poezii zivota, o ktery pisee. proste clovek moji dimenze. FREEDOM peAce LOVE
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku